Vítejte ve dračím světě

Na zem dopadla slza.

Další stekla po elfově tváři a zlatě se zatřpytila, když padala k zemi.

Další a další slzy si hledaly cestičku po bledých tvářích.

Pomalu uvolňoval tětivu, šíp pevně svíral v prstech.

Nemohl to udělat… nešlo to…

„Ty blázne.“ Zasyčel na něj hlas.

„Měl jsi tak dokonalou příležitost, ještě ji pořád máš, tak dělej, střílej!“

On však nevnímal. Luk a šíp dopadly na zem.

Skrz slzy pohlédl na malou rodinu. Jeho rodinu.

Elfka dítě kolébala, ve tváři láskyplný výraz.

Vzpomněl si na svou matku, také měla tenhle výraz ve tváři, pokaždé když jeho otec nebyl na blízku.

Vzal své zbraně a tiše se vytratil, nevrátil se však do lesa.

Byla noc.

Měsíc jasně zářil, hvězdy poblikávaly.

Město bylo nyní klidné. Jen na pár místech rudě zářila světla pochodní, či ohňů v krbech.

Bylo ticho. Ozýval se jen cvrkot cvrčků… nic víc.

Elfka sebou trhla a probudila se.

Prudce se posadila, jenže prudký pohyb jí způsobil další bolest v podbřišku.

Sykla a chytla se za bolavé místo. Opatrně si opět lehla a rozhlížela se. Něco slyšela.

Jako na první pohlédla na kolébku, která stála vedle její postele. Dítě klidně spalo. Trochu se jí ulevilo, stále se však neklidně rozhlížela. Nezdálo se jí to, byla si jistá, že slyší nějaký šramot.

Místnost však byla prázdná a jen vítr si pohrával se závěsy u oken.

Uklidnila se a pokoušela se usnout, ale nedařilo se jí to.

Její pohled opět ulpěl na dítěti v kolébce. A myšlenky se stočili na otce dítěte.

To co dnes odpoledne slyšela od rádců svého otce, jí hluboce zasáhlo. Nechtěla tomu věřit. Nechtěla věřit tomu, že miluje vraha svého bratra a synovce, a že ten vrah je otcem jejího dítěte.

Vzpomněla si na slova jednoho z rádců: „Je možné, že se pokusí zabít i vás…“ Pohlédla ven ke hvězdám. Měla o své dítě strach. Ještě větší strach však měla z toho, že se rádcova slova stanou skutečností.

I přes svůj strach o malé, nikomu neřekla, jak se věci mají. I když odmítala tu možnost, že by byl její milovaný vrah, bála se o něj. Bála se, že pokud poví pravdu, najdou ho a uvězní a to nechtěla.

Bolest se opět ozvala. Tiše zaúpěla a pokusila se dosáhnout na číši s bylinkovým čajem, který jí bolestí zbavoval. K bolesti se však přidala i křeč. Sykla a rukama si objala břicho.

Po vlasech jí pohladila něčí ruka a před obličejem se jí objevila číše. Napila se. Chtěla cosi říct, ale muž jí jemně přiložil prsty na rty a opatrně ji přinutil si lehnout.

Podvolila se a pohlédla elfovi do očí. Setkala se se starostlivým pohledem nádherných očí. Očí modrých jako nebe za plného dne, modrých, jako vody v tom nejhlubším jezeře. Byl to on. Nikdo jiný na celém světě neměl tak nádherné oči.

Dlouho bylo ticho.

Utápěla se v nekonečných hlubinách jeho očí. V těch očích teď bylo tolik lásky, že na chvíli zapomněla na vše. Cítila se šťastná a v bezpečí, avšak stále měla strach, ten strach byl něco jako tříska pod kůží. Jen těžko se ho zbavovala.

Přisedl si k ní na postel a chytil ji za ruku. Hleděl na ni a nevěděl, co přesně cítí. Ten příjemně šimravý pocit mu byl stále trochu neznámý, ale nebránil se mu.

Když ji spatřil poprvé, netušil kdo je, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Tehdy zůstal stát na místě a jen na ni omámeně hleděl. Měl pocit, že snad sní, připadalo mu, že vidí tu nejnádhernější bytost na světě.

Ten den zrovna začínalo jaro. Spatřil ji procházet mezi stromy, oděnou do svěže zelených šatů. Tmavě hnědé vlasy měla rozpuštěné, neposedně jí vlály ve větru a sluneční paprsky jim dodávaly zlatavý odstín. Zpívala píseň a její hlas ho naprosto omráčil. Po chvíli si ho všimla a obrátila se k němu. Ze zelených očí vyzařovala radost. Jemný úsměv působil trochu rošťáckým dojmem.

Opustil svět svých vzpomínek a znovu se na ni zahleděl.

I teď, mírně bledá a s unavenou tváří byla prostě nádherná. Náhle jí po tváři stekla slza. „Prosím,“ šeptla. „Řekni mi, že jsi to neudělal.“

Ihned pochopil co má na mysli, ale nezmohl se na odpověď. Jen provinile sklonil hlavu.

Po bledé tváři elfky se skutálelo několik dalších slz.

Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. „Proč?“ zašeptala.

„To se těžko vysvětluje.“ Odvětil.

Opatrně, jakoby si nebyla jista jeho reakcí, mu sundala kápi.

Temně černé vlasy se rozpustily podél jeho tváří. Tvář měl bledou, smutnou.

Opět bylo dlouhou dobu ticho.

Hleděla do jeho očí, hledaje jakýkoliv náznak odpovědi, nebo náznak toho co se chystá udělat. Milovala ho, ale její důvěra vůči němu už nebyla tak silná jako dříve.

Chtěla něco říct, ale náhle ucítila zvláštní vůni. Náhle se jí chtělo spát, hrozně moc spát. Tušila, že za to může on. „Proč mě uspává?“ ptala se sama sebe v duchu. Náhle ji přepadl strach, nesnesitelný strach. Co když to dělá jen proto, aby mu nebránila? Aby nemohla zavolat pomoc? Co když malému ublíží?

Během chvíle a se strachem v očích skutečně usnula.