Vítejte ve dračím světě

Obloha světlala.

Zpoza hory vykoukl kousek zlatavého slunce.

Sluneční paprsky pohladily lesní velikány pod sebou. Listí stromů zaševelilo, jak se jemný větřík prohnal zelenými korunami.

Zahlaholil ptáček… a další… Zanedlouho se lesem nesla nádherná ptačí píseň o tisících hlasech, zdravící nový den.

Bílé, ladně tvarované budovy v korunách stromů jemně odrážely sluneční jas. Hladké jemňoučce lesklé dřevo bylo ozdobeno rytinami různých zvířat a rostlin a téměř dokonale splývalo se svým okolím.

Náhle se do poklidného poloticha rozezněla harfa. Čistě a jasně, jako studená svěží voda v potoce.

Postupně se začali, zdánlivě odnikud, objevovat obyvatelé lesa.

Ještě znatelně ospalí elfové hleděli na zlatavý kotouč na obloze, užívaje si tu poklidnou scenérii. Tóny harfy doprovodil jasný hlas, vítající nový den.

Zanedlouho se lesním městem rozlehl dětský křik a smích, který razantně učinil konec jakémukoliv klidu. Lesní město se probudilo k životu.

Slunečním paprskům se podařilo ozářit zahradu v paláci, doteď chráněnou stínem kamenné zdi.

Na stéblech trávy se leskly kapky rosy. Potůček, tryskající ze skály, vesele bublal a vléval se do průzračného jezírka plného leknínů a z poloviny olemovaného rákosím.

Drobná rybka vyskočila nad hladinu a s tichým „žbluňk“ se zase ponořila zpět.

Na mohutných stromech se světle zeleným listím a hnědo šedou kůrou se červenaly plody a na větvích sedělo pár zpívajících ptáčků.

Květiny rozevřely své okvětní plátky a svými jasnými barvami a sladkou vůní přilákali mnoho pilně pracujících a bzučících včel.

Byl to nádherný letní den.

Okolo zahrady vedla písčitá cesta, chráněná dutou stříškou. Stříškou dost velkou na to, aby se v ní mohl ukrýt někdo, kdo nechtěl být spatřen.

Ukryt před slunečními paprsky v temném stínu.

Nevýrazný šedý plášť halil tělo klečícího muže. Kápě dokonale schovávala tvář před světem. V levé ruce držel dlouhý luk z tisového dřeva, ozdoben rytinami v rodném jazyce svého majitele. V pravé ruce držel jediný šíp se špicí z nápadně, až nepřirozeně lesklého kovu. U pasu visel meč.

Vše bylo výborně naplánované, nebylo nic, co by se mohlo pokazit. „Už brzy, otče.“ Šeptl a založil šíp do tětivy, zatím ji však nenapjal.

Čekal.

Po pár minutách do jeho zorného pole vstoupili muž a žena.

Hnědovlasý elf měl na hlavě čelenku ozdobenou jediným drahým kamenem na čele. Působil mírně a vesele, možná trochu starostlivě, ale zároveň z něj vyzařovala moc, autorita a nezdolnost.

Žena byla trochu drobnější. Ve tváři měla láskyplný výraz. Cosi držela v náručí. Vyzařovalo z ní štěstí. Ve vlasech, které byly jen o něco tmavší než elfa vedle ní, měla zapletenou blankytně modrou květinu.

„Nechala si ji.“ Pomyslel si elf v šedém.

Pomalu a tiše napjal luk. Plán byl prostý, nejprve ona a pak její otec. Jakmile první šíp najde svůj cíl, král lesních elfů od dcery rozhodně neuteče. Bude zjišťovat, co se stalo a bude se o ni bát. Bude snadným cílem.

Dvojice zamířila k lavičce u jezírka.

„Výborně, pokud se posadí čelem ke mně, nebudu mít nejmenší problém.“

Elfka se však kousek od lavičky zastavila a mírně se ohnula v pase. Zdálo se, že ji něco bolí. Její otec jí poskytl oporu a s ustaraným výrazem jí cosi řekl. Ještě chvíli spolu hovořili a skrytému muži docházela trpělivost.

Elfka nakonec překonala krátkou vzdálenost od lavičky a posadila se na ni, čelem k smrti. Teprve teď bylo poznat, co to vlastně drží v náruči.

Ztuhl, nebyl schopen pohybu. Jen překvapeně a šokovaně hleděl na malé děťátko v náruči elfky. Bylo maličké, jistě jen pár dní staré.

Po počátečním šoku se elf vzpamatoval a šíp, který mezitím mířil kamsi do podlahy, nasměroval na srdce mladé matky.

Minuty plynuly, stačilo jen pustit šíp, nic jiného, jen uvolnit to sevření, ale do ruky jako by ho náhle chytla křeč. Srdce mu splašeně bilo.

„Na co čekáš?“ ozvala se myšlenka v jeho hlavě. „Máš dokonalou šanci, proč si ještě nevystřelil? Vždyť jen stačí pustit šíp, není nic jednoduššího.“

„Ale to… to nejde…“

„Nejde? Proč by to nešlo?“

„Vždyť… má dítě… to přece…“

„Velmi vtipné.“ Hlas jakoby se mu vysmíval. „Už si jednou dítě zabil, zvládneš to i teď. Když ji střelíš správně, spadne do jezírka a to dítě se utopí. Tak už nečekej a naplň přísahu a pomsti svůj rod.“

Elf však stále otálel.

„Snad si se nestal jedním z nich?“ zeptal se hlas výsměšně. „Stal jsi se zbabělcem?“

„Ne.“ Odpověděl hlasu.

Vypudil z hlavy všechno, co mu bránilo vykonat to, co musel. Znovu pečlivě zamířil a chystal se pustit šíp. Jeho prsty se již částečně uvolnili.

„Ne!“ rozlehl se jeho myslí výkřik jiného hlasu.

„Musím.“ Odvětil.

Dříve, než stačil úplně povolit šíp, začal ten nový hlas doslova řvát.

„Ne, nemusíš! Nesmíš! To chceš být opravdu takový jako tvůj otec? Chceš být chladnokrevným vrahem?“

„Musím pomstít svůj rod.“

„Lesní elfové za to nemohou, mohou za to lidé a ty to VÍŠ! Víš to, a přesto chceš pokračovat a zabíjet nevinné? Navíc, všichni z tvého rodu, kromě tebe, jsou mrtví! Tím že budeš zabíjet, jim život nevrátíš.“

Muž se vší silou pokusil hlas vypudit z hlavy.

Jenže ten byl stále hlasitější a více než jakémukoli jinému hlasu na světě, se podobal jeho vlastnímu.

„Ne! Nedělej to! Vždyť ji miluješ. Miluješ ji a jen si to nechceš přiznat. A to dítě, to dítě je její, ale také tvé. Ty víš, že je to pravda. Nedělej to!“

Elf ucítil slzy v očích. Jeho ruce se začaly třást. Jeho prsty se opět o trošičku povolily, stačil už jen nepatrný pohyb a šípu už nebude nic bránit.

„Já… já musím.“ Zašeptal a chystal se šíp pustit.

„Vždyť je to tvá rodina!“ zakřičel hlas ze všech sil.

A elf uvolnil tětivu.