Idril: Podivný sen

Pláčeš..
Samota na tebe dolehla.
I ptáci utichli svůj zpěv,
nikde stopa člověka.

Však co to?

Zákmit stínu bílého
probleskl se mezi stromy.
Tvůj pohled se zvedá výš.
Tam tichý tvor v stínu stojí,
jeho pohled zvě tě blíž.

Tiše vstáváš, užaslý,
jen pohled očí černých zve tě dál,
pomalu jdeš za tou bílou,
tam kde palouk mění se v sál.

Zastavíš se na mýtině,
bílá klisna před tebou,
vůkol tvorů nespočetně,
tys přišel ztichlou pěšinou.

Stojíš, v kruhu a přesto sám,
jediný člověk mezi nimi,
v duši cítíš dar jenž byl ti dán,
přítomnost teď plaší stíny.

Zašuměl háj
pod větrem křídel,
přilétá z nich
největší přítel.

Drak zlatý sluneční,
jež chrání ten svět
v krajině měsíční
slyšíš pár vět.

"Vítej ty zbloudilý,
však musíš zas jít,
zpět mezi lidi,
dál s nimi žít.

Je ještě brzy,
Nepatříš mezi nás,
však můžeš se vrátit,
za nějaký čas."

To místo se zachvívá
tvorové mizí,
tmou letí oblaka
i v tvém srdci ryzím.

Stojíš teď v úžasu
a nevíš co jsi.
Byl jsi snad pryč v času?
svůj život měnil jsi?

Jsi zase doma,
tam kde to znáš,
tam kde dny svoje
na roky počítáš.

Co bylo tohle?
Byl to jen sen?
Nebo snad skutečnost
jež změnila den?