Vítejte ve dračím světě

Blížila se půlnoc a nad krajem se honila strašlivá bouře, blesk stíhal blesk a hrom otřásal samotnými nebesy. V takových nocích jako tahle lidé v Zapadlé zůstávali schovaní a většinou spali, snažíce se ignorovat bouři, proti které stejně nic nezmohou. V jednom domku se ale ještě svítilo...Tam u stolu v malé místnosti by náhodný pozorovatel spatřil při světle svíčky mladou ženu, hezkou, štíhlou s kaštanovými vlasy protkanými nazrzlými pramínky. Seděla bez hnutí a tiše přemýšlela. Dnešní noc se jí příliš nezdála. Měla podivný pocit že vše není tak jak by mělo být...Evelína vstala a přešla k oknu. Snažila se vyhlédnout ven, ale přes prudký déšť nic stejně neviděla. Co bylo na té noci tak divného? Leckdo by jen pokrčil rameny a mávnul rukou. Ne však Evelína. Neví nic o svém původu, vesničané ji našli pohozenou v lese. Vzali ji k sobě a vychovali ji. Velice brzy se ukázala být samostatná. I když byla jiná než ostatní, vesničané ji měli rádi, protože byla hodná a milá a ikdyž ji to nikdo neučil, sama rozlišovala léčivé rostliny a dokázala je využít.

Evelína se procházela pomalu sem a tam po místnosti. Najednou se prudce zablýsklo... a pak nic....Ticho. I vítr se na chvíli ztišil i blesky na několik okamžiků pohasly. Najednou však nocí zazněl výkřik.

Ráno vesničané šli obhlížet škody které napáchala bouře. Všechno prošli když v tom mladý Jester prohlásil. "Kde je vlastně Evelína? Viděl ji někdo?" Všichni se zarazili. Pravda, tohle mladé ženě nebylo právě podobné. Vždy pomáhala ostatním, ale dnes nepřišla. K došli k jejímu malému domku, všude bylo ticho. Nic zvláštního nebylo vidět. "Evelíno, jsi tam?" starosta Rin došel k oknu a zkusil nahlédnout dovnitř oknem, nic ale neviděl. Vešel tedy dovnitř a tam také nic.. Ani Evelína ani nic zvláštního. Jen na stole stála rozpuštěná svíčka...

Lidé se začali v tu chvíli všelijak ošívat a potichu si mumlat: "Tohle není v pořádku. Tohle ne..." Zapadlá, malá, ale úhledná vesnička postavěná převážně z roubených domků, totiž stála na kraji Pustého lesa, který byl už od nepaměti opředen bezpočtem pověstí. Rin přešel před ostatní. "Tak zdá se že Evelína někam zmizela. Měli bychom jít prohledat aspoň část lesa."

"To nebude k ničemu. V takových nocích řádí démoni. Ještě se ztratíme i my." ozývalo se mumlání sehnutých stařen ale i ostatních lidí.

jen mladý Jester předstoupil před ostatní:"Já půjdu." a rozhlédl se. Nikdo další se však nepřidal. Ale Jester, ani Rin se nedivili. Strach z Pustého lesa.byl mezi lidmi příliš zřejmý.

"Dobře, tak půjdem my dva." řekl nakonec Rin. Jeho žena na něj jen pohlédla ale neřekla nic. Znala ho příliš dobře a věděla, že jeho čest mu nedovolí zůstat, navzdory strachu a pochybám.

Vesničané se pomalu začali rozcházet po svých každodenních povinostech. Ať se děje cokoliv chod vsi se nesměl zastavit. Jen Rin s Jesterem si vzali pár věcí do batohu a vypravovali se na cestu.Rin si vzal i starý meč po svém dědovi, jednu z mála zbraní ve vsi. Starostka jim beze slova pomáhala. Nakonec oba stateční společně odešli do lesa. Vesničané se za nimi jen občas ohlédli, tiše šeptaje slova motliteb.

"Kam půjdeme?"

"To je celkem jedno. Nezůstala ani stopa." zabručel Rin. Vyrazili nazdařbůh, jen se snažili držet stále stejný směr. V bujném podrostu to rozhodně nebylo snadné, les byl velmi starý a stromy mohutné a propletené, věnčené sítěmi divokých rostlin a jejich kořeny kryly pichlavé keře, číhající na poutníky téměř jako by to byly nastražené pasti. U Lesního potoka se na chvíli zastavili. "Rine..." zvolal Jester skloněný nad čímsi na zemi. našel tam velmi zvláštní stopu. Jako od obrovského ještěra. Oba nad ní zamyšleně stanuli. Najednou za nimi tiše praskla větev. Oba se otočili a tam ke svému bezmeznému údivu spatřili zvláštního tvora jakého už velice dlouho nikdo neviděl...štíhlé ale silné tělo, dlouhý krk i ocas a na krku úzká majestátní hlava. Tvor s obrovskými křídly pevně složenými těsně u těla. Drak. Nádherně zbarvený, u hřbetu temně a postupně směrem k břichu stále světleji zelený. Barva na jeho lesklých šupinách jemně vykreslovala ornamentální vzory, i ostny na hlavě i hřbety byly u kořene tmavé a hroty, nepochybně dost ostré, zářily bíle. Oba muži stáli jako opaření, neschopní pohybu....Drak však na ně nehleděl nepřátelsky. V jeho očích byla znát velká moudrost a dobrota. Sklonilušlechtilý dlouhý krk a promluvil melodickým hlasem: "Nemusíte se bát. Neublížím vám. Máme stejný cíl."

"Stejný cíl?" vykoktal ze sebe nakonec Jester.

"No ano. I já hledám Evelínu." prohlásil pobaven jejich výrazy. " Vím kam asi zmizela. Vy to nemůžete vědět ale mám velký zájem na jejím osudu." dodal drak ještě trochu smutně.

Jester i Rin se už přece trochu uvolnili, ke svému jim údivujim došlo, že se draka vlastně ani nebojí. a to přestože jen tvorova hlava byla skoro stejně velká jako oni sami. "A kam vlastně zmizela? Teda... Jestli to víš?..." zeptal se Rin. "A proč ti na ní také záleží." dodal Jester.

"Stínoví démoni ji odvlekli do svého panství s Mlžných skalách." odpověděl klidně a pak sklonil hlavu těsně k Jesterovi a pohlédl mu přímo do tváře: "A proč se zajímám? Je to moje dcera!" Jester málem překvapením upadnul a Rin chvíli nebyl schopen slova. Drak na ně mírně pohlédl: "Její matka však byla člověk. Věděla i kdo jsem já. Zabili ji vrazi. Nemohl jsem nic dělat. Nebyl jsem tam u ní. Když jsem se vrátil... zrovna chtěli zabít i Evelínu. Nepřežili to. Evelínu jsem pak nechal nedaleko Zapadlé. Musel jsem. " Drak odvrátil hlavu. Vzpomínky ho hodně bolely a nechtěl aby lidé viděli smutek v jeho očích. "Mé jméno je Silven." dodal ještě. Oba muži se také představili.

"Jestli chcete vezmu vás do Mlžných skal také. Musím jít za ní." Pak zakroutil hlavou. "Ještě se neměla dozvědět kdo je...." zašeptal velký drak tiše.

"A proč nás vlastně sebou bereš? Vždyť proti tobě jsme malí a slabí." zeptal se trochu opatrně se Rin.

"Skály jsou úzké a ve své podobě tam neprojdu. A při proměnách ztrácím ze své síly hodně. Stínoví démoni mě nenechají Evelínu tak snadno odvést. Určitě ji drží v nějaké úzké chodbě kam neprojdu. A pokud se proměním abych se k ní dostal tak, zaútočí a zničili by mě. Proto potřebuji vás dva. "

Jester se podíval na Silvena. "Poslyš a proč by se měla dozvědět že jsi její otec pokud to nechceš. Tak jí to prostě neřekni."

"Ve chvíli kdy mě spatří si uvědomí kdo jsem. Musel by jít jiný drak a ti nepůjdou. Lidem se vyhýbají jak mohou. Víš, mým snem je aby naše druhy spolu vycházely. Evelína by mohla být prostřednicí. Není ani člověk ani drak. Ale ostatní draci tvrdí že není naděje. Že nás nikdy nepřijmete. Nemyslím si to, ale to nemění nic na tom že mi nepomohou." povzdechl si těžce.

"Dost řečí. Nasedněte." řekl drak a sklonil se k zemi tak aby mu mohli snadno vylézt na hřbet. Rin jen ztěžka polknul při pohledu na zelený hřbet a při představě letu. Ale Jester už se začal škrábat nahoru a tak šel přece jen také. Když se usadili, Silven řekl jen: "Držte se!" Mohutným odrazem vyskočil do vzduchu. Prudce mávnul silnými křídly. Na malou mítinku u potoka se sotva vešel, ale byl dobrý letec a hladce se vznesl nad les. Pár mávnutí křídel a už se ocitli všichni tři vysoko na obloze. Rin jen zavřel oči a snažil se raději nemyslet na hlubinu pod sebou, ale Jester se záhy začal opatrně rozhlížet. Byli vysoko nad lesem a drak letěl velmi rychle. Jester si nikdy neuvědomil jak je les vlastně obrovský. V dáli až u samého obzoru zahlédl skaliska. Uvědomil si, že právě tam letí.

Silven přistál na okraji skalní soutěsky. Složil pečlivě křídla a dolů do hlubiny prostě seskočil. S oběma muži na jeho zádech to sice dost hodilo, ale udrželi se. "Tady začíná panství stínových démonů. Buďte opatrní na každý krok. Ochráním vás před jejich iluzemi co by vás svedly z cesty, ale i tak se tu chodí dost těžko."

Všichni tři se opatrně začali prodírat mezi skalami. Zvláště pro silvena to bylo docela obtížné, i když jemu zase nijak nevadily kameny pod nohama ani ostré hrany skal. Ve vzduchu byl cítit napětí a okolo draka létaly slabé jiskry modravé energie. Najednou narazili na neviditelnou stěnu. Skalami zaduněl hromový hlas: "Stůjte a odejděte. "

"Přišel jsem si pro dceru." zařval v odpověď Silvan a vrhnul se prudce vpřed. Neviditelná bariéra na moment zajiskřila a padla. Drak jšel bez zakolísání dál. Okolo se začaly najednou objevoat stínovité hrůzné postavy. Prvně po jendé, ale rychle jich přibývalo. Oba muži se usilovně snažili udržet v blízkosti draka. Vzduch se chvěl magií. Nic nebylo příliš vidět, jen občas zajiskření, ale stínové postavy se tlačily stále víc okolo nich a bylo dobře znát že mezi nimi a Silvenem probíhal těžký boj. Trojice dorazila k velmi úzké skalní chodbě. Temné, jako nejčernější noc. Silven tamtudy v žádném případě neměl šanci projít. Ne ve vlastní podobě. "Evelína je v té chodbě. Cítím její přítomnost. Ale s vámi tam nemohu. Zadržím stíny. Přiveďte ji. Jen si vemte sebou tohle." procedil s námahou drak mezi zuby a mezi oba muže spadl stříbrný medailonek posázený čirými a světle zelenými kameny. Jasně zářil ve stínech tohoto místa.

"To přece měla Evelína na krku."

"Ano. Je její. A teď už běžte..."

Oba vběhli do chodby. Bylo tam hodně temno, ale medailon slabě zářil a dostatečně jasně ukazoval cestu. Dost daleko od vchodu dopadlo jeho světlo na železnou klec. V jejím rohu se krčila Evelína. Vypadala, jako by si ani neuvědomovala kde je. Jen apaticky hleděla do jednoho místa kdesi na zemi. Ale jen než na ni dopadlo světlo vycházející z medailonu. Najednou, jako kdyby se probrala z těžkého snu, vyskočila nakolik jí klec dovolovala: "Jestere, Rine. Jak jste se sem dostali?"

"To je vedlejší. Teď rychle odtud." Rin mečem přerazil zámek na kleci a Jester mladou ženu vytáhl ven. Pevně ji chytil za ruku a honem ji vedl ven z chodby. Silven tam stál na zadních a ocasem i tlapami a zuby mlátil usilovně po stínových démonech. Okolí jiskřilo rozpoutanou magií. Ale dračí šupiny už nesly stopy ran.

"Otče." vykřikla Evelína náhlým poznáním. Vytrhla Rinovi svůj medailon a spěchala k němu s úmyslem postavit se po jeho boku v boji. "Evelíno opatrně." zavolal na ni. Rin i Jester se rozběhlií za ní. Silven prudce udeřil na stíny. Donutil je kus ustoupit, třebaže ho to stálo další zranění. Obratně skočil těm třem naproti. "Nasedněte! Rychle! Musíme pryč. Teď není čas něco vysvětlovat."

Evelína skokem nasedla otci na hřbet. Oba muži se vydrápali za ní tak rychle jak to jen šlo. Silven se znovu obořil na dotírající stíny, prudce vyskočil do vzduchu a snažil se co nejrychleji letět pryč. Podařilo se mu naštěstí prorazit. Původně zářivé dračí šupiny jsou ale tmavé prachem a také krví. Přesto se rychle vzdalují pryč.

Přistáli bezpečně na jedné mítině daleko od skal. Evelína sklouzla po dračím boku na zem. Jako kdyby to dělala léta. "Otče! Jak jsem mohla být tak hloupá a slepá. Jak jsem mohla zapomenout." z očí jí stékaly slzy radosti i smutku zároveň. Když spatřila jeho šrámy a krev hned se začala rozhlížet po rostlinách okolo. U mnohých nevěděla ani co jsou zač, ale přesto věděla, že je může použít. Nějaké nasbírala a zhotovila z nich obklad na otcovy rány. Mohutný drak se jí opatrně dotknul. Velice jemně na jeho velikost. "Tím se netrap. To se zahojí. Hlavně že tě máme zpátky..." Z dračí nozdry se zvedl drobný obláček dýmu.

"Vraťte se zpátky do vsi. Máte tam domov. Patříte tam." řekl mírně Silvan. "Je to přímo tamtím směrem. Trochu se projdete ale určitě nezabloudíte."

"Já chci zůstat s tebou otče."

"Já vím moje malá. Ale nejde to. Ještě jsi se neměla dozvědět kdo jsi. Je brzo. Ale stalo se. Vrať se prosím s nimi. Ano?" Evelína mu pohlédla pevně do očí. "Dobře tati." Silven přivřel oči a jemně se dotkl čumákem jejího čela. "Mám tě rád. A teď už běžte."

Evelína, Rin i Jester se s mnohým ohlížením vydali k okraji mýtiny a pak dál do lesa. Na cestu domů. Drak jim ještě zamával a zase vzlétnul. Letěl rychle kamsi pryč. Neohlížel se, přesto, kdyby někdo mohl vidět výraz v jeho očích, nepochyboval by o velkém smutku dračího otce jež musel znovu opustit milovanou dceru.

Když ti tři dorazili po dvou dnech do vsi, vzbudilo to velké pozdvižení. Cestou si vymysleli historku, že Evelínu našli hluboko v lese a ona sama si nepamatuje jak se tam dostala. Shodli se totiž že bude lepší když se o Silvenovi zatím nikdo nedozví. Staří lidé ve vsi mumlali cosi o obrovském štěstí. Život ve vsi ale musel pokračovat dál.