Vítejte ve dračím světě

Horké zprávy

Na přepravním trajektu pravděpodobně vybuchla propanbutanová láhev.

Svědci se však domnívají, že to byl atentát Iránských pašeráků.

Naštěstí se nic nestalo a nikdo nebyl zraněn,krom zničené přepravní kóje.

Proč v ní ale našli policisté velké okovy, jako pro nebezpečné zvíře, není známo.

Žádné zvíře však nebylo spatřeno.

Zatím probíhá výslech námořnictva.

Co se tam tedy stalo?

…

Slaný vzduch, průzračné moře, divoké vlny a slaná voda, to vše našeho draka těšilo na letu nejvíce,všechno to cítit bylo náramně příjemné. Už ale letěl příliš dlouho a přál si najít si ostrov či nějakou skálu v jeho velikosti na odpočinek. Letěl dny i noci bez přestávky, v letu si ulovil kde jakou rybu, ale to co teď spatřil, mu vlilo naději. Spatřil podivnou velkou hrbolatou plochu modro až černo podivné barvy na odpočinek, neotálel ani vteřinu a jen co vletu chtěl přistát, podklouzlo mu to a sjel chudák po zadku do vody. „šplouch“! Vystrčil hlavu z vody a znova ji ponořil udiven, co vidí, byl komicky zaražen .Hleděl do obrovského oka velryby, vypustil bubliny z nozder, a ne a ne se odtrhnout od jejího milého kukuče. Chtěl něco říct svou tlamou, ale náš drak nikdy takhle neuměl mluvit, použil tedy telepatickou schopnost draků, napojil se na neobrněnou mysl kytovce a: „Ahoj, nevěděl jsem že jsi ták velká ryba, já myslel že si kláda“. Velryba vydala krásný zvuk, ale tento drak slyší slova: „Lochtal jsi mě maličký tvorečku, asi si potřebuješ odpočinout, vypadáš mile, ták si posluž mého hřbetu, ale nekousat“. Drak užasle mžoural očima nad hladinou. „..e..e děkuji„ zadrhnutě vykoktal myšlenkou a vyškrábal se šetrně na velrybí hřbet, kde se s úlevou stočil do klubka. Zakryl se kožnatým křídlem a spokojeně podřimoval. Nevadilo že velryba v klidu plula a malé vlnky omývaly její hřbet, aby nevyschla, drakovy to bylo jedno. Byl rád za příjemný odpočinek a chládek. „chrmmm“,zachrápal.

O několik hodin později:

Aby ho probudila sprška vody z velrybího otvoru-to si vážně nepřál, otřepal ze sebe slanou vodu. „rybo co se to..“ velryba se pobaveně zasmála: „dobré ráno maličký, zapomněla jsem říct, že nejsem ryba, ale velryba, když s rybou nemám nic společného a vodotrysk je moje dýchání. Spal si dlouho a … Jsme na pevnině“ tohle ho upoutalo víc “na pevnině, už?“ velryba mu svou ploutví máchla před čumákem. Náš drak se tam podíval a zahřálo ho u srdce, konečně země! “velrybo, jsi úžasná, děkuji!„. Ani neotálel, bleskově rychle roztáhl křídla, ladným odrazem a máchnutím křídel odletěl z bezpečného hřbetu velryby, jeho pařáty přistáli na pevné zemi: “jooo jooo,pevninááááá“. Velryba se jen nepatrně uculila a potopila se.“Měj se maličký“ a byla pryč. „velrybóóó, díky měj seee kráásněě, jůůůůhůůůůů, jooo“. Snad hodinu běhal po pláži a písek se rozlétal na všechny strany.

O 3 hodiny později po skotačení a rochnění ve vlnách, prohánění živočichů, dolování škeblí, které nevydoloval a zkoumání mělčiny.

Obrovské zakručení se mu ozvalo v žaludku, ryby už nechtěl, a do pralesa se neodvážil. Ne, že by se bál, spíš byl línej. „Mohu žít na pláži, v pralese bych se zašprajcnul a nemohl ven, jo určitě svědomí..zatraceně zase mluvím sám se sebou, proč jenom ta velryba odplavala“…Jeho mumlání z nudy, neboli samomluvnost v telepatii, vyrušilo křupání silných klád podle zvuku a vrčení. Nepatrně se ohlédl za sebe očima: „jehahhh“. *ARRRRR* s vyceněnýma zubama, nakrčeným čenichem, nakrčeným dračím obočím s neobyčejnýma očima venku, s tesáky stála zvláštní dračice, se srstí bílou a červenou hřbetní hřívou až k ocasu. Černý drak zakolísal a padl na své zadní tlapy, až si nepohodlně dosedl i na svůj začátek ocasu. „Aargggggg“jeho tón a imitace naznačovala ústup, překvapení. Dračice postoupila blíže, s tlapami lvími, ale většími drápy, krásně zahnutými. Ale pohledem výhružnějším. I když byl náš černý drak větší, přikrčil se a dal najevo podřazenost, nevěděl zda mu porozumí-každá dračí řeč je jiná a imitovaná, i proto to zkusil. „Nechtěl jsem ti sem padnout bez pozvání, ale nebyl tu vchod“ zažertoval a čekal na reakci. “Vchod? Ty ses snad pomátl, ne? Jsi snad drak nebo člověk, že takhle mluvíš, cizinče?“ rozuměli si, a to bylo hlavní, ale dračice ho nepustila ke slovu. „Jsi zraněný, nebo co tu vlastně chceš?“…. Nadechl se: „je to dlouhý příběh, ale ano, jsem zraněný, ale pokud Ti tu vadím, odletím a padnu někde v moři jako mršina…“ dračice sebou trhla “na takovou úroveň jsem nepoklesla, pojď tedy se mnou, ale varuji Tě, jsem agresivní“. Cesta byla zarostlá podivnými liánami a někde jaké býložravými rostlinami, pro našeho draka to bylo kytkožroutská potrava pro jiné druhy. Následoval dračici, podivně zbarvenou, musel chudák dost přidat, aby jí stačil. Ona totiž byla větší než on. Z nenadání dračice vyskočila na kamenné schodiště, náš drak zas do něj narazil. "Jsi snad slepý, draku?“

“ne, ne já..“zvuk dozněl po zaklapání čelisti dračice: “radši neremcej a dělej, nemám času nazbyt!„

O půl hodiny později, po namáhavém lezení po kamenných schodištích.

„Ani neznám tvé jméno“ z velkého ticha se odvážil ji oslovit. „Nerianna“ drakovy vykulené oči naznačovaly že…“jestli ti to připadá divné čeká tě ťavka!“.“ne, ne v pohodě“ Nerianna, jak teď už víme: „a ty, jak se jmenuješ?“ náš drak jen pohlédl do strany: “mám dračí jméno, ne slovní“. Dračice nadzdvihla uši. “Budu ti říkat Cvoku“ zazubila se krásnými bělavými špičáky, i těma vyčuhujícíma. „A teď běž spát, za deset minut se setmí, vím to, je to divný, ale je to tak“ její ladný skok skončil na listí vystlaném, porostlém pelechu, kde obtočila svůj elegantní ocas s oháňkou, a položila tlapy přes sebe, na ně hlavu. Chudák náš Cvok, teda černý drak, ale říkejme mu Cvok. Tákže, chudák náš Cvok si ustlal na zemi, byl zvyklý, ale spíš spal jinak, prostě si lehl jak široký, tak dlouhý a dlouze si povzdychl: *No, to jsem to dopracoval, já jsem cvok* oběma drakům se zavřely oči a konečně spali …ale ze škvíry blízko nich se zalesklo něco skelného, co to muže být? Dozvíme se to příště?.....