Vítejte ve dračím světě

Bylo mu divné, že za celou dobu tichého pobytu v té podivné kóji, nebo místnosti? Nedostal za hluk, když se převracel, žádný trest. Myslel si, zda snad není mrtvý. Pro jistotu se kousl do tlapy, aby si to ověřil, ale normální bolest ho utvrdila, že ještě žije. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil much, kterým nejspíš vonělo jeho pižmo. Zapřemýšlel a zkusil něco, čeho se už dlouho neodvážil kvůli trestu. Znovu přetrhnout řetězy, co měl všude kolem sebe. Domyslel si, že už tolik dní nedostal žádný trest zřejmě proto, že jejich technologie se porouchala. Vzepjal se na zadní, jak mu výška kóje dovolovala a zabral celým tělem co nejvíce mohl. Řetězy zapraštěly a s uši rvoucím skřípáním se přetrhaly. Drak, překvapený nečekanou volností, vrazil hlavou do zabezpečených dveří a padl nemotorně na přední. Zasténal, po krku mu tekl čúrek krve od obojku, ale řetěz byl přetržen a byl volný. Zafuněl, z posledních sil přetrhal zbylé řetězy co ještě nepopraskaly a zhroutil vyčerpaný a funící na zem.

Po asi půldruhé hodině vstal, otřepal se a z rozmyslem vyrazil dveře. Ty se rozlétly a on zavrávoral, jak mu třeštila hlava bolestí. I přesto údivem otevřel tlamu, byl na lodi. Kolem šumělo moře, loď byla velká naložená spoustou podobných kójí, jako byla ta jeho, byly bílé a červené, vlnité a všech bare a z plechu. To mu došlo hned po dotyku tlapou, stále tam však zaraženě stál a jeho barva, i když velmi tmavá, na slunci nádherně vynikala. Ale stejně naštěstí nebyl moc vidět, takže si ho námořníci nevšimli, procházeli kousek od něj aniž by něco tušili. Nechtěl být ukvapený, tak stál tam a splynulý se stínem přemýšlel. I kdyby se někdo přece jenom podíval jeho směrem, neviděl by ho. Zavětřil ve snaze zjistit, zda nejsou v kójích uvězněn někdo další, ale necítil nic, i když rozevíral své nozdry jak nejvíc mohl. Nakonec se potichu, s nepatrným klapáním drápů, kvůli vrčení motoru snadno přeslechnutelným, protáhl stíny na záď lodi. S pohledem na vodu zvířenou od motoru se zaradoval jak snadno uprchne. Ihned si však musel vynadat do hlupáků. Zapomněl na svá svázaná křídla, ať se snažil jak nejvíc mohl na kožené poprugy si nedosáhl. Všechny možnosti na osvobození se mu zdály špatné. Buďto vyhledá nějakého osamoceného člověka a donutí ho aby mu popruhy sundal, ale neví jestli námořním nevyvolá poplach a nezabijí ho. Nebo se schová a počká až loď dopluje, ale to se mu také nezdálo. Mohli plout měsíce a to by nevydržel. Také může plavat, to se mu však nezamlouvalo už vůbec. Nikde v dohledu nebyla pevnina a nebyl si jistý zda jeho vzdušné vaky budou schopny nadnášet tak dlouho. Byl zavřený skoro celý svůj život a musel se rozhodnout hned. Nakonec se rozhodl pro první možnost. Pokud se mu podaří někoho překvapit a poté rychle zabít, bude mít dost času, aby ulétl.

Po půlhodině plížení stíny a uličkami zahnal malého námořníka do kouta se sudy. K jeho překvapení člověk ani nepípl, ale s otevřenou pusou se tiše krčil před velkou tlamou plnou ostrých zubů. Drak neuměl mluvit. Otočil se proto bokem a jeho gesto tlapou bylo více než výmluvné. Ukázal na spoutaná křídla a hlubokým zavrčením pohrozil námořníkovi, co se stane pokud neposlechne a začne křičet nebo se ho pokusí napadnout. Námořník však jakoby s posvátnou úctou vzal svůj nůž a přeřízl kožené pásy. Drak si úlevně vzdychl, změřil si člověka pohledem a majestátně odkráčel.

Muž nekřičel, jen za ním hleděl ohromeným pohledem a drbal se na hlavě.

„Tohle mi nikdo neuvěří,“ mumlal si pro sebe. Můj sen se splnil, spatřil jsem ho,“ obrátil se a s úsměvem se vydal do své kajuty zapsat si toto vzácné setkání do deníku.

Drak na zádi párkrát mávnul volnými křídly, aby je zbavil ztuhlosti z dlouhé nečinnosti a ladným odrazem vzlétl. Mával svými nádhernými křídly a vychutnával svobodu s větrem. Jak se vzdaloval od lodi musel se smát, když si pomyslel co asi řeknou na prázdnou otevřenou kóji s potrhanými řetězy. A tak se hnal dál nad mořem. Teprve až doletí na pevninu uvidí co bude dál.