Vítejte ve dračím světě

Otevřela jsem oči, ranní slunce už ozářilo stébla trávy, na které jsem ležela, les se znovu oživoval, svítil nádhernými barvami a ozývalo se z něj zvuky přírody. Ve mně ve vzbudil nový pocit, zahříval mi srdce, které doteď umrzalo. Probudila jsem se se skvělou náladou, i když jsem nevěděla proč. Zvedla jsem se, rozhlédla se kolem a nadechla se čerstvého vzduchu. A tohle zjištění mě rozveselilo ještě mnohem víc – měla jsem zpět své dvě nohy, ruce, kůži bez srsti, dokonce i oblečení jako nové, byla jsem zase člověk! Usmála jsem se, až jsem se rozesmála, měla jsem takovou radost, ale pak jsem se zarazila – co řeknu ostatním? Utekla jsem, když jsem byla ‚zraněná‘, když se tam objevil vlk, když ten kluk nejspíš umřel. *Počkat, on umřel? Zabila jsem člověka?! Ne, prosim, jen to ne! Stala se ze mě zrůda!* Rozbrečela jsem se, znovu jsem spadla do trávy, už jsem nechtěla nic dělat, nechtěla jsem nikomu ublížit. Ale co můžu dělat? Je to můj osud, musím mu čelit. Otřela jsem si slzy, uklidnila jsem se, jenže tu stále byla ta samá otázka.

Seděla jsem tam asi hodinu, nebo mi to tak připadalo, cítila jsem se beznadějně. Doufala jsem, že nějakou inspiraci získám procházkou v lese. Vstala jsem tedy a vyšla jsem z louky mezi stromy. Větve a suché listy pode mnou křupaly, občas se ozval nějaký ten ptáček a šumění v korunách stromů, jinak bylo ticho. Dívala jsem se pod nohy a kopala do každého předmětu, co mohl odletět. A díky tomu jsem přišla na řešení. Podívala jsem se na ně, stály tam tak bezmocně, nevinně a mě mohly zachránit krk. Neváhala jsem, vzala jsem jich pár do ruky a utíkala zpět k táboru.