Vítejte ve dračím světě

Normální den, zrovna jsme se vrátili z dovolené a chystali se jet na oběd. Ale ani jsme nevyjeli z brány a stalo se něco strašného. Tvůj život se změnil a my jsme tomu nedopatřením pomohli.

Rozjeli jsme se, pomalu, ale ty ses ani nehnul, jako bys to udělal schválně. Auto divně nadskočilo a uslyšeli jsme řev. Z posledních sil si utekl, co nejdál si mohl a schoval se do křoví. Tam ses zhroutil a nemohl dál. Se slzami v očích a divoce bušícím srdcem jsem si prohlížela chomáče zrzavých chlupů na zemi – pochopila jsem, co se stalo. Ihned jsem se za tebou rozeběhla. Netrvalo mi dlouho, než jsem tě našla. Ležel si tam skrčený, mňoukal si a rychle a nahlas si dýchal. Byl to strašný pohled.

Snažili jsme se tě dát do přepravky, bránil ses, bál ses a my ti nechtěli ublížit, už ne… Opatrně jsme tě odtamtud dostali a položili tě do bedny, poslouchajíc tvůj nářek. Ihned jsme nasedli do auta a jeli k veterináři. Dívala jsem se na tebe skrz mřížku a brečela. Bála jsem se tě pohladit, bůhví co sis o nás v tu dobu myslel.

Rentgen nám to prozradil – tohle je konec. Dvanáctkrát zlomená pánev, možná to schytal i močový měchýř, a abychom to zjistili, museli jsme zaplatit deset tisíc. A jak jinak, rodiče to nezaplatí, ani se jim nedivím. „Buď tohle, nebo ho utratit,“ Tyhle slova bolela, hodně. Přestala jsem to v sobě dusit, nechala jsem slzy, ať si tečou. Táta mě objal, nic neříkal, poznala jsem, co má na mysli. Ale chtěl, abychom se s tebou ještě rozloučili, řekl tedy, že se tu stavíme zítra, že si o tom promluvíme, ale nebylo o čem mluvit. Bylo rozhodnuto.

Ráno jsem si sedla před otevřenou přepravku, ležel si, konečně v klidu po té injekci na zmírnění bolesti. Hladila jsem tě, naposledy. Viděla jsem tě dýchat, naposledy. Viděla jsem tvoje oči, naposledy. Cítila jsem tvé teplo, naposledy. Viděla jsem tě živého, naposledy. Táta bral přepravku do ruky a odcházel. Pořád jsem se na tebe dívala, snažila jsem si zapamatovat tvůj pohled. Zavřely se dveře a auto zmizelo za rohem. Nastalo dlouhé a těžké čekání.

Konečně, táta byl zpátky, sám… Vyndala jsem mřížku a vzala tě do náruče, tedy tvoje tělo, bez duše. Slzy neustále padaly na tvoji měkkou a hebkou srst. Nedokázala jsem tě pustit, ale musela jsem. Odnesla jsem tě na zahradu a sledovala hlínu letící na hromadu a díru, která byla určená pro tebe. Sedla jsem si a hladila tě, i když jsem věděla, že už to necítíš a nikdy nebudeš. Lopata padla na zem, čas se nadobro rozloučit. Objala jsem tě, dala ti pusu na čumáček a opatrně položila na chladné dno hrobu. „Sbohem…“ zašeptala jsem a dívala se, jak hlína padá na své původní místo a zakrývá tvoje bezvládné tělo a špiní tvou nádhernou srst. Rozbrečela jsem se ještě víc, nedokázala jsem se na to dívat, ale chtěla jsem vidět i tu poslední chvíli, která se rychle blížila. Tak, jsi pryč, už tě neuvidím, nikdy. Už tě nikdy neuvidím klidně spát. Už tě nikdy neuvidím běhat po baráku. Už tě nikdy neuvidím, jak rychle utíkáš před psy, aby ses dostal dovnitř. Nikdy…

Slíbila jsem ti, že za tebou budu každý den chodit a dávat ti čerstvé kytky na tvůj hrobeček. Vždycky jsem si k tobě sedla a vzpomínala se slzami v očích. Bolelo to, ty to víš. Po pár měsících už byla zima a sníh přikryl tvé místo věčného odpočinku. Promiň mi, že jsem přestala, ale byla už zima a pak už jsem zapomínala. Říkala jsem ti, že ten slib platí, dokud nezapomenu. Ale to, že za tebou nechodím, neznamená, že jsem zapomněla i na tebe. Pořád na tebe myslím, pořád tě mám ráda, navždy budeš v mém srdci. Mám tě ráda, Mikeši, a vždycky budu…