Vítejte ve dračím světě

„Utíkejte!“ Rozprchli jako mravenci, když jim někdo rozšlápne mraveniště. Přikrčila jsem se a sledovala svou kořist. Nebylo těžké ji najít, ta vůně byla silná, bylo mi hned jasné, odkud jde. Jakmile se ocitl trochu dál od ostatních, bez váhání jsem se rozběhla. Neměl proti mě šanci, byla jsem u něj za pár vteřin. Okamžitě jsem ho srazila na zem, jednu tlapu jsem měla na jeho hrudi, aby nemohl utéct a druhou vedle něj. Špičáky jsem mu přejížděla po krku, pak se přiblížila k jeho ráně a olízla zaschlou krev. Vyděšeně mi zíral do očí, věděl, že jdu po něm a že ho chci zabít, ale i přes jeho prosebné pohledy a tiché motlitby mi byl ukradený, chtěla jsem jeho krev, jeho maso.

Neváhala jsem, nečekala, až mě z něj někdo srazí. Vycenila jsem zuby, hlavu trošku oddálila, otevřela tlamu a prudce vyrazila proti jeho ramenu. Na jazyk mi natekla čerstvá krev, jak jsem mu zaryla tesáky tak hluboko, že jsem ucítila jeho kosti. Nechala jsem ho, ať trpí bolestí a užívala si ten pocit, který jsem zažila poprvé a doufám, že ne naposledy. Trhla jsem zpět a vyrvala mu kus masa z těla. Byl to nepopsatelný okamžik, tekutina se mi rozlévala do krku, maso bylo tak měkké a sladké a ten jeho zoufalý křik – nikdy na to nezapomenu.

Náhle jsem ucítila tvrdý náraz z levé strany, který mě srazil z kluka, co už skoro ztrácel vědomí. Tohle ve mně vyvolalo ještě větší vztek. Podívala jsem se na toho, kdo to zavinil – byl to jeden z mých známých. Uvědomovala jsem si to, ale to kouzlo bylo silnější, než má vůle. Přeskočila jsem svou minulou kořist a zaměřila se na útočníka. Upustil větev, kterou do teď držel v rukou a stále hledíc do mých nenasytných očí se snažil co nejrychleji utéct. Ale skoro se nestačil otočit, už ležel na zemi a probodával ho můj vražedný pohled.

„Ne.. prosím.. prosím, ne…“ Šeptal si ty samé slova jako ten předtím, ale tyhle mi zněly v hlavě jinak. Začala jsem si uvědomovat svou starou duši. Rozeznávala jsem konečně své pocity, které mi byly doposud skryty. I své myšlenky jsem konečně slyšela. Najednou mě přešla touha po zabíjení, chuť, kterou jsem cítila na jazyku mi přišla odporná a činy, kterých jsem se dopustila na mě působily ještě hůř. *Co jsem to provedla…* Oči vybledly z rudé na světle hnědou až na nebesky modrou – vydařený lov skončil. Můj vyděšený pohled kluka pode mnou dost zmátl, ale nedodal mu odvahu mě odstrčit. Vydrželi jsme takhle asi půl minuty, pak to ale za něj udělal někdo jiný. Vyštěkla jsem strachem, svalila se na bok, ale hned jsem se zas zvedala, abych mohla utéct. Kdo by se však hnal za vlkem, který jim právě zabil jedno dítě? Nechali mě jít bez boje, ale stejně jsem utíkala co nejrychleji jsem mohla. *Proboha.. ne, to není pravda.. je to jen další z mých snů.. určitě.. NE! To se NESTALO!* Řvala jsem, ale z tlamy nevyšel ani hlásek.

Vyběhla jsem znovu na tu louku, na kterou jsem koukala ještě před proměnou, všude byla mlha, cestu mi ukazoval jen měsíční svit. Zastavila jsem se přesně uprostřed ní a svalila se do trávy. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to, chtěla jsem řvát, ale neuměla jsem to, chtěla jsem umřít, ale neměla jsem odvahu. Všechno pro mě ztratilo význam, jak můžu žít normální život, když budu navždy jen toužit po zabíjení? Někdo tomu může říkat dar, někdo by si toho vážil, ale pro mě je to prokletí, které mi sebralo duši. Chci zpět své tělo, svou mysl, své tajná přání, které šly ještě předtím uskutečnit. Tohle mi sebralo vše, co jsem doposud měla. Co bude s mou rodinou? Tu také zabiji? I mé blízké? Neumím se tomu bránit, jde to vůbec? Nevím vůbec nic, nevím co mám dělat, co si o tom myslet. Jsem ztracená. Chtěla jsem být výjimečná, ale ne až tak. Je to snad pomsta? Ale co jsem provedla? Někdo tam nahoře si na mě zasedl, chce mě zničit zevnitř hezky pomaloučku. Nemá proč, i přes to to dělá, těší ho to.

‚It’s revenge without reason…’