Vítejte ve dračím světě

Dál mě vedla do lesa, co nejrychleji, protože ostatní si nás začali všímat.

„Aah!“ zařvala jsem a prohnula se v bolesti v náručí Daniely.

„Proboha!“ Tolik se vyděsila, že se zastavila, až mě málem pustila.

„To nic, pokračuj…“ Zhluboka se nadechla a znovu mě vzepřela. Nedostaly jsme se daleko a už jsme slyšely křik za sebou.

„Tamhle jsou! Stůjte!“ Ohlédly jsme se a viděly, jak za námi skoro všichni běží.

„Rychle, poběž!“ pobídla jsem ji a snažila se také trochu zapojit nohy. Šlo to dost těžko, ale aspoň jsme o něco zrychlily. „To nemá cenu…“ Odmlčela jsme se a snažila se popadnout dech. „Za chvíli nás doženou… Jdi je zadržet… já už to nějak zvlá-dnu…“

„Dobře, drž se,“ řekla mi se slzami v očích, opatrně mě pustila a rozeběhla se proti nim.

Podívala jsem se na své ruce, mé nehty se začaly odlupovat a narůstaly mi dlouhé, ostré drápy, které byly pokryté krví, jak se snažily protrhnout kůži, která jim bránila v růstu. Schovala jsem prsty do dlaní a se zaťatými zuby jsem vyrazila vpřed.

Bolest už nebyla taková, praskání ustalo, cítila jsem, že je na mé hrudi něco jinak. Je o dost větší a ruce byly také zapojeny nějak zvláštně. Sice to šlo stále špatně, ale přesto jsem běžela celkem rychle, až jsem se divila.

Otočila jsem se a viděla Danielu, jak se jim to marně pokouší vysvětlit. Oni jí jen odstrkují a pospíchají stále za mnou.

Vyběhla jsem z lesa a ocitla se na nějakém poli. Byla jsem tu poprvé, takže jsem nevěděla, kde to jsem, ale ostatní to zřejmě moc dobře věděli. Na konci pole byl další les, ale byl moc daleko, a jestli se mám za chvíli proměnit, všichni by to viděli. Rychle jsem zatočila vlevo, naštěstí to ti za mnou neviděli, ale stejně se pak rozdělili a jedni mi byli stále v patách.

Ucítila jsem bolest v zubech a dásních, začali mi vypadávat a ihned rostly bílé, špičaté tesáky krvelačné šelmy. Takže jsem cestou plivala zuby, někdy i s kusem dásně, samozřejmě s krví.

*Dobrý, za chvíli mi naroste srst, popraská lebka, zlomí se mi nohy, upadnou prsty a proměnim se v bestii, která všechny lidi pozabíjí.* A měla jsem pravdu, netrvalo to dlouho a začala mě šíleně bolet hlava jako nikdy. *Takhle nemůžu běžet věčně, musím se někde ukrýt.* A právě včas – uviděla jsem obrovský kámen, který v sobě měl trhlinu, do které jsem mohla vlézt, sice s obtížemi, ale lepší než nic.

Ohlédla jsem se za sebe, skupinka lidí byla dost daleko, abych se mohla schovat. Prudce jsem zatočila a už se soukala do jeskyně. Možná jsem se trochu poškrábala, ale bylo mi to jedno. Slyšela jsem dusot nohou, jak se mě snažili chytit. Za chvíli kolem kamene proběhli a mě si naštěstí nevšimli. Tak ty bych měla z krku, ale budu tu muset zůstat do proměny, kdyby se vraceli stejnou cestou.

Praskání, další praskání, tentokrát lebky a následná bolest, která byla stejná jako poprvé. Chytla jsem se za hlavu a tiše sténala. Poté se mi podlomily nohy, na které jsem se už nemohla postavit a ruce mi poklesly, takže jsem se ani nemohla opřít, aby nenarazila hlavou do stěny. Končetiny se začaly měnit. Teď už jsem se nemohla postavit vzpřímeně, ale na všechny čtyři, stejně jako v té vidině.

Prsty mi naštěstí neupadly, ale zkracovaly se a trochu posouvaly. Z rukou se tedy staly tlapy, které pomalu zarůstaly bílou srstí.

Z lidské hlavy se stala vlčí, ale aby toho nebylo málo, pusa se mi prořízla tak, jako by to někdo udělal nožem, takže ani krev ani bolest nechyběla.

Z očí mi vyhrkly slzy, co ještě bude dál? Už je snad konec, doroste srst, doladí detaily a hotovo. Tolik jsem si to přála, modlila se a doufala, že se nade mnou bůh slituje a toho ďábla skrytého ve mně skrotí.

A tak se také stalo – jen co dorostl poslední, sněhobílý chloupek, všechno zmizelo – bolest, krev i slzy. Bylo ticho, ale ne na dlouho. Za chvíli jsem uslyšela kroky i hlasy.

„Hledejte, musela se někam ukrýt. Podívejte se do křoví, trhlin, za kopce, všude! Za každou cenu ji najděte!“ Jako by to už nestačilo, nemůžou mě nechat na pokoji?!

Ale sotva je dořešený jeden problém, objevil se tu další. Byl tu ten kluk, ze kterého vycházela ta neodolatelná vůně. Jakmile jsem ji ucítila, oči mi změnily barvu na rudou, myšlenky odpluly a zůstala tu jen jedna – zabít ho.

Z hrdla se ozvalo výhružné vrčení a nepřestávalo.

„Psst!“ Jeden z vedoucích si dal prst před pusu a zaposlouchal se. „Slyšíte to?“ Všichni se zastavili, znovu nastalo ticho, ale pak si začali šeptem vyměňovat názory. „Buďte zticha! Co to je?“ Na odpověď nemusel dlouho čekat. Jedna tlapa se vynořila ze stínu, druhá, poté se začala objevovat hlava - nejdřív čumák, pak svítící oči hladové bestie. Za chvíli vyšel vlk, který hledal svou kořist mezi davem dětí, co se samým strachem tiskly k sobě. „Proboha..“ V duchu jsem se usmála, byl to vtipný pohled, jak poprvé v životě uviděli obrovského, živého vlka, který tu nemá co dělat. Pomalým krokem jsem vyšla proti nim. Začali krok po kroku ustupovat, ale jakmile někdo udělal prudší pohyb, vrčení zesílilo. Vycenila jsem ostré tesáky, které jsem měla v plánu zarýt do klukova krku.

„Zůstaňte v klidu,“ zašeptal někdo a ten někdo začal z kapsy vytahovat kapesní nůž. Rudé oči se k němu otočily, upřeně na něj zíraly a sledovaly každý jeho pohyb.

Křupání a šustění listí, praskání suchých větviček - další se ke mě zezadu plížil. Už nebyl čas na přemýšlení, musím zakročit.

Nadechla jsem se, sklonila hlavu a z pootevřené tlamy vyšlo tak hlasité vytí, že si všichni museli zacpat uši, aby jim nepraskly bubínky - lov započal.