Vítejte ve dračím světě

Nemohla jsem dopustit, aby mě všichni takhle viděli. Jak bych potom dopadla? Strčili by mě někam do klece a pokusy by se snažili zjistit, jak je tohle možné. Oni by nedokázali pochopit, že tohle vědecké vysvětlení nemá, nevěří tomu. Zavřou mě, zmrzačí mě, zničí mi život a už bych mohla po svobodě jenom snít. Každý by ve mně viděl jen zvíře bez citů. Ne, takhle to nebude, musím utéct dřív, než bude pozdě.

Už jsem viděla zdravotnici a všechny vedoucí, jak ke mně běží – nesmí se ke mně dostat. Z posledních sil jsem se začala zvedat. Další prasknutí, další bolest, další křik. Znovu jsem spadla na zem, ale hned jsem se pokoušela postavit na nohy. Povedlo se mi to, ale začínalo to být čím dál tím těžší. Chtěla jsem pryč, ale věděla jsem, že se mi to nepovede. Pomalým kulháním jsem se tlačila davem, který mě strkal zas zpět. Musím najít Danielu.

„Dani! Dani, kde jsi!“ křičela jsem bezmocně, to už mě zdravotnice chytla za paži a tlačila mě k zemi.

„Lehni si, no tak, co tě bolí?“ Její vyděšený hlas mi naháněl strach. Radši jsem jí nevnímala, hledala jsem člověka, který jediný mě pochopí a dokáže mi opravdu pomoct.

A znovu. Celé tělo se mi třáslo, v křeči jsem se schoulila do klubíčka. Marně se mi snažila dostat ke hrudi.

„Myslím, že jí praskají kosti, nejspíš žebra, ale nechápu to. Není možné, aby se to dělo samo od sebe!“ Vždy jsem jí odtrhla její ruku ode mě, nechtěla jsem, aby zjistila, co mi je, věděla jsem to sama.

„Zavolejte někdo sanitku!“ slyšela jsem hlasy, jak volají. Sanitka? To ne, bude to ještě horší.

„Ne.. ne-nevolejte…“ procedila jsem skrz zuby. Bylo pro mě těžké mluvit, natož znovu vstát. Ale nikdo mě neslyšel, nejspíš si mě ani nevšímali. Pak jsem zaslechla známý hlas, i když v něm byl strach. U té osoby jsem ho neznala, ale přesto jsem věděla, že to je ona – Daniela.

„Proboha, co ti je?! Co se jí stalo?!“ křičela na ostatní, nikdo jí však neodpovídal.

„Dani.. odveď mě odsud…“ Nechápavě se na mě podívala, asi si myslela, že jsem se zbláznila. „Ne-smím do nemocnice.. aah.. věř mi, prosím!“ Viděla jsem, jak jí z očí tečou slzy, ničil mě ten pohled. „Do lesa, rychle.. dřív než.. dřív než bude pozdě…“

„Do-dobře. Počkej, přivedu někoho, kdo tě odnese,“

„Ne! Pomoz mi ty.. nikdo jiný, jen ty.. třeba potom pochopíš,“ Nevěřícně kývla a rozhlédla se kolem,. Když se nikdo nedíval, vzala mě za ruce, podepřela v podpaží a táhla mě pryč. Strkala do lidí, ale než si to uvědomili, koho to vlastně nese, už jsme měly volnou cestu.

„Jsi si jistá tím, co děláš?“ Usmála jsem se a kývla, stačilo jí to, věřila mi, i když to byla největší blbost, co mohla udělat a nejspíš z toho bude mít problémy.