Vítejte ve dračím světě

Tma, ticho, nic. Žádný sen, žádný další hnusný a šílený sen. Jen klidný spánek, který jsem si ze všeho nejvíc přála, než jsem usnula.

*Konečně!* - má první myšlenka. Její hlasitost mě vytrhla z té prázdnoty. Pomalu jsem otevřela oči. Čekala jsem, že se zas objevím v jiném světě, či v jiném těle, ale všechno bylo v normálu. Otevřenou celtou sem proudil teplý, večerní vzduch – už se stmívalo. Ale Daniela nikde. *Asi zas něco dělaj.* Zvedla jsem se na loktech a prohlédla si stan; poté tělo – byla jsem v pořádku. Sedla jsem si, protáhla se, podávala se do malého zrcátka, vzala do ruky hřeben a začala česat rozcuchané, blonďaté vlasy.

*Že by byl konečně klid?* Usmála jsem se a vyšla ven ze stanu. Podívala jsem se na oblohu, na kterou už vycházel měsíc.

„Tak už ses probudila!“ Prudce jsem sebou trhla a oči mi skončily na Daniným rozzářeným obličeji. Zkoumavě se na mě podívala, trochu se zamračila, ale pak se hned vrátila do svého ‚Já‘. „Koukám, že žádná krev, oči normální. Nic se ti nezdálo, že?“ Zavrtěla jsem hlavou a nic neříkala – jako obvykle. „Pojď, je večeře,“ Obě jsem šly tedy do stanu, vzaly ešusy a příbor a zamířily do jídelny.

Cestou jsem už neprohodily ani slovo, jen jsme se mlčky zařadily do fronty. Kuchařky nám daly nějaké maso a brambory – nic speciálního.

„Tak tady je! Kdes byla, prosim tě?“ spustila na mě jedna holka z našeho oddílu, když jsem si sedla k našemu stolu. Ostatní se ke mně zvědavě naklonili a čekali na odpověď.

„Jen mi nebylo moc dobře, ale už jsem v pohodě,“ To jim asi stačilo – zase se vrátili ke svému jídlu a pokračovali v debatách. Mě už si nevšímali, aspoň jsem měla chvíli pro sebe, abych o tom trochu popřemýšlela. Ale pořád tu byly ty samé otázky, takže to ničemu nepomohlo.

„Nečum a jez!“ Vedoucího hlas mě vytrhl z přemýšlení, že jsem doslova nadskočila. Začal se smát, ale mě moc do smíchu nebylo. Ani hlad jsem neměla, tak jsem se zvedla, odnesla to do zbytků a šla si umýt ešus. Při tom jsem několikrát do někoho narazila, hned jsem se omluvila a pokračovala dál.

Teprve při cestě zpět do stanu jsem si uvědomila, že se mnou něco je. Spoustu různých pachů mi vráželo do nosu. Bylo to tak zvláštní a zmatené, tolik mě to překvapilo, že jsem se zastavila. Zezadu do mě někdo vrazil, zapotácela jsem se a v tu chvíli jsem ucítila neodolatelnou vůni. Táhla mě k sobě, lákala mě, hrála si s mojí myslí – vůně krve. Nedokázala jsem se ovládat, nohy mi pracovaly samy – rozešly se za člověkem, který se nejspíš někde odřel a tím se stal mou kořistí.

Ruce se mi třásly, přidala jsem do kroku. Teď mi bylo jedno, kolik je okolo mě svědků. Pevně jsem ho chytla za rameno a zaryla do něj nehty. On se překvapivě otočil a snažil se mě setřást, ale já ho srazila k zemi.

Ten kluk měl dost velké štěstí – už se úplně setmělo. Celým táborem a lesem se ozvalo hlasité prasknutím a já se s bolestí svezla na zem. Z očí mi tekly slzy, držela jsem se za hruď a řvala. Všichni se ke mně vyděšeně seběhli, ve snaze mi pomoct, ale nevěděli jak.

„Zdravotnici! Přiveďte ji! Rychle!“ Křik dětí se ztlumil, slyšela jsem jen svůj pomalý tlukot srdce a dech, který mu nestačil.

A další prasknutí se strašným křikem, který se nesl lesem. Ta bolest se nedala vydržet, ale snažila jsem se zůstat při vědomí. Z úst a nosu mi začala vytékat krev. Vše jsem viděla zpomaleně, až se mi před očima setmělo úplně. Pruhy světla baterek zmizely a nahradila je tma, která se rychle přeměnila v oslepující záři. Poté se obraz začal pomalu vracet do normálu, ale ne tak úplně. Zrak se mi vrátil, ale ne celý. Znovu jsem viděla ten zmatek, ale zas černobíle. Pochopila jsem to…