Vítejte ve dračím světě

Netrvalo to dlouho a znovu jsem otevřela oči. Ale tohle probuzení nebylo tak klidné, jako ty předtím. Nedechla jsem se tak, jako bych už hodně dlouho nedýchala; vytřeštila jsem oči; zprudka si sedla a chytla se u srdce, které mi bušilo jako nikdy předtím. Rozhlédla jsem se kolem, tolik se mi ulevilo, když jsem uviděla známé tváře – mojí kamarádku a zdravotnici z tábora. Takže jsem znovu ležela ve stanu, ale asi uběhla dlouhá doba a něco se stalo, protože jejich tváře byly vyděšené, plné starostí. Podívala jsem se na své tělo – už bylo zase jako předtím. Tak že by to byl nakonec jen špatný sen? Usmála jsem se, ale jim moc do smíchu nebylo, i když jsem se konečně probudila.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se poměrně normálním hlasem. Obě na mě udiveně zíraly.

„Ty… jsi v pořádku? Nic tě nebolí?“

„Ne, proč? Jsem úplně v pořádku. Co se stalo?!“ Trochu mě jejich pohledy znepokojovaly, ale mou dobrou náladu z probuzení to nepotlačilo.

„Usnula si. Ze začátku si se jen neklidně převalovala – to jsem usoudila, že máš asi nějaký špatný sen. Pak ses ale začala dostávat do křečí, začala ti téct z nosu krev a když si otevřela oči, mělas vidět jenom bělmo. Křičela si bolestí. Zavolala jsem o pomoc… byl to příšerný pohled,“ vysvětlovala mi Daniela – má kamarádka. Neměla moc hezký tón – asi na to nerada vzpomínala.

„Nikdy jsem nic takového neviděla. Snažily jsem se tě vzbudit, ale nešlo to. Měla bys s tím jít do nemocnice. Tohle rozhodně normální není,“ Celkem mě to zaskočilo – takže to nebyl normální sen, něco se se mnou stalo.

„Ale já jsem v pořádku, nic mi není!“ bránila jsem se, chtěla jsem jim to dokázat, tak jsem se pokusila vstát, ale zdravotnice mě zarazila.

„Zůstaň v klidu,“ Sáhla mi na čelo a rychle zas ruku odtáhla. „Máš horečku, lehni si, já donesu teploměr,“ Když odešla, Daniela si sedla na druhou postel a zadívala se na mě.

„Zdálo se ti něco?“ zeptala se velmi tiše.

„Jo, zdálo,“ zarazila jsem se – mám jí to říct? Něco mi říkalo, že ne, ale je to má kamarádka a třeba by mi dokázala pomoct. Naléhavě se na mě dívala a čekala, až jí to začnu vyprávět. „Ale bohužel si to už nepamatuju, je to moc rozmazané,“ Smutně sklopila oči. Už už chtěla něco říct, ale přišla zdravotnice a strčila mi do ruky teploměr. Ještě jednou mi sáhla na čelo, zamračila se.

„Divné, teplota už klesla, ale pro jistotu si ji změř,“ Dala jsem si ho tedy do podpaží, zapnula a čekala. Číslo stoupalo pomalu, až se nakonec zastavilo na ‚36,4‘. Znovu se zamračila, nemohla uvěřit, že bych se tak rychle uzdravila.

„Zázrak?“ řekla jsem a zazubila se, ale nikoho to zrovna nepobavilo.

„Radši celý den zůstaň tady, uvidíme, jak ti bude zítra,“

Vzala mi teploměr z ruky a odešla. Nastalo ticho, Daniela se na mě podívala, ale už nic neříkala. Všechno si to v hlavě urovnávala a dávala dohromady.

„Dani, nevíš, co to může být?“

„Netuším, vypadalo to fakt hrozně. Bojím se, že tě pustí domů,“ Radši jsem už nic neříkala, nechtěla jsem nic slyšet. Zavřela jsem oči a poslouchala zvuky, které vycházely z venku – hlasy, které se mi míchaly dohromady; klapání a bouchání do míče; šumění listů ve větvích stromů, o které se opíral vítr.

Vše to bylo tak zmatené – zvláštní vidiny, které doprovázelo podivné chování ve spánku. Co přijde dál? Radši jsem to nechtěl vědět. Zhluboka jsem se nadechla, nechala zvuky, aby mě obklopily a míchaly se kolem mě. Za chvíli začaly utichat a já konečně v klidu usnula…