Vítejte ve dračím světě

Přeci jenom to nebyl konec, i kdybych si to sebevíc přála. Stejně mě něco nutilo vrátit se zpět do mizerného života, ale to jsem nevěděla, že mi teprve začalo tlouct takové srdce, které mi bylo předurčeno.

Vrací se další myšlenky, snažím se jim vzpírat, ale ony si ke mně stejně najdou nějakou skulinku. Mysl už je skoro zpět, teď si ještě uvědomit své tělo a znovu otevřít oči.

Nechci, ale musím, musím znovu dýchat špinavý vzduch, který už kompletně nahradil ten původní. Musím se znovu dívat na ty příšerný lidi, kteří všechno na Zemi zničili. Musím cítit další bolesti, které mi osud připraví – a to, co je přede mnou se nevyrovná žádné jiné bolesti.

První, co na svém těle ucítím, je chlad, který mě objímá, ale nevadí mi to, nemrznu, spíše je mi to příjemné jako teplo z malého ohýnku uprostřed zimy.

Snažím se zahýbat prsty na rukou, ale mohu jen nějakým nepřirozeným způsobem. Začíná to ve mně vzbuzovat strach. Radši si toho nevšímám a pokusím se otevřít oči, abych věděla, co přesně se mnou je. Pomalu a ospale zvedám víčka. V tu chvíli jsem si přála, abych nic neviděla. Neprobudila jsem se ve stanu. Ležela jsem na kraji mýtinky uprostřed lesa. Před sebou jsem měla hluboké jezírko, ze kterého stoupala pára a plula k jasné noční obloze, kde zářil měsíc v úplňku modrým světlem. Když jsem se lépe rozkoukala, čekalo mě další překvapení. Tráva nebyla zelená, kmeny stromů nebyly hnědý. Všechno hrálo takovými ponurými barvami. Ale ani barvy to nebyly – viděla jsem jen černou a bílou. Až na měsíc, který byl výjimka.

Snažila jsem se to nevnímat, určitě je to jen nějaký sen. Když jsem se pokusila vstát, znovu jsem spadla, nedokázala jsem se postavit na nohy. Teprve teď jsem se podívala na své tělo – tak mi to došlo. Nemám jen dvě nohy a nemám ruce; nejsem uzpůsobená ke vzpřímené chůzi. Čtyři nohy – pokryté hustou bílou srstí s nezatažitelnými drápy.

Srdce se mi rozbušilo, něco mi říkalo, že to sen není, i když jsem věděla, že tohle není možné. Ale nutilo mě to uvěřit, stejně jako mě to nutilo umřít a znovu se probudit.

Ale nemůžu takhle ležet věčnost, musím vstát. Nebylo to jednoduché si zvyknout na čtyři nohy, ale neměla jsem na výběr. Nejdřív jsem přenesla váhu na levou přední, poté pravou. Teď jsem měla lepší výhled po okolí, ale viděla jsem pořád to samé – nekonečný les, jezírko, tráva – to vše jako v černobílém filmu. Všimla jsem si odrazu stromů na vodní hladině – tak bych se mohla podívat, co jsem. Zhluboka jsem se nadechla, vzepřela jsem se na předních a snažila se zvednout zadní. To nejhorší mě teprve čekalo – chůze.

Stála jsem na všech čtyřech, to přeci nemůže být tak těžké, jen stačí posouvat pravidelně nohy dopředu, jako malé dítě. Ale malé dítě nemá nohy na to, aby chodilo takhle pořád.

Jedna noha posunuta, druhá, třetí, čtvrtá, bylo to docela lehké, asi jsem se trochu přecenila.

Když jsem konečně došla k jezírku, zavřela jsem oči, bála jsem se toho, co uvidím. Čekala jsem nějakou zrůdu, bestii, které by se každý lekl. Znovu jsem se nadechla a oči otevřela. Odraz bílého vlka se lesknul na vodě a já se v duchu usmála. Tolik se mi ulevilo. Ale v tom přišla další otázka: Zůstanu takhle navždy nebo je to sen?

Začalo mi vrtat hlavou něco důležitějšího. Na přemýšlení budu mít více času potom, ale teď musím vymyslet, co budu dělat. Rozhlédla jsem se kolem, všude bylo mrtvo, neozval se jediný hlásek, prasknutí větvičky, šumění vody ani spadnutí lístečku – nic.

Ale stát tu nemůžu, tak se nikam nedostanu, budu muset vstoupit do toho lesa. Jediné světlo, které mi ukazovalo cestu, byl měsíc, který stále svítil nepřirozenou, namodralou barvou. Znovu jsem se tedy rozešla, trochu nemotorně, ale už to šlo lépe. Došla jsem zpět na konec mýtinky – přesně tam, kde jsem se probudila. Byla tam ještě uleželá tráva. Pak jsem si toho všimla – od toho místa vedla vyšlapaná pěšinka, zvláštně osvětlená. Vypadalo to, že je to moje předurčená cesta. Oddychla jsem si, radši půjdu tudy, než bloudit temným lesem. Dál už jsem nečekala a vyšla vpřed. Nejdivnější na tom všem bylo, že ani mé kroky slyšet nebyly, i když jsem šlápla na spadané listy, či na suchou větev.

Cesta byla pořád rovná, žádné zatáčky, rozcestí, jen rovně jako podle pravítka. Asi po půl hodině začala stoupat nahoru, ale stále jsem neviděla konec.

Za chvíli začaly stromy řídnout a pěšinka zarůstat trávou. Začalo mi to nahánět strach – cesta skončí a já nebudu vědět kudy dál. A opravdu – pěšinka se mi ztratila pod nohama, stromy skončily podél začátku kopečku, který stoupal ještě více nahoru. Neváhala jsem a vyšla nahoru. V uších se mi ozýval velmi tichý šepot, který každým krokem nabíral na hlasitosti. Slovům jsem nerozuměla a byla jsem celkem ráda. Hlasy šeptaly přes sebe, bylo to dost zmatené.

Jakmile jsem došla na vrchol, znovu nastalo to samé, mrtvé ticho. Kopec končil přímým srázem dolů. Na dně byla hustá mlha, ale stejně jsem poznala, jak je to hluboké. Když jsem se podívala před sebe, nastolil se mi pohled na rozlehlou krajinu, která byla celá poseta jehličnany a různě stoupala do mírných i prudkých kopců. Já stála na kraji útesu a zadívala se znovu dolů. Má mysl potemněla, něco mi kradlo myšlenky. Měla jsem chuť řvát, cítila jsem se tak beznadějně. Co když už se nevrátím a zůstanu navždy uvězněna v tomto světě?

Přistoupila jsem blíže k okraji a podívala se podél strmé, skalnaté stěny, až na začátek mlhy, která kryla tajemství údolí. Hlava se mi znovu plnila otázkami – ‚Jaké to je skočit dolu?‘ ‚Co by se dělo potom?‘ ‚Cítila bych dopad?‘

Když jsem se tak dívala dolů a přemýšlela, všimla jsem si krve, která znovu stékala po stěně. Zvláštní bylo, že nevycházela odnikud – prostě se těsně pod krajem objevovala. Nějak už mě to nepřekvapil, tohle už jsem viděla v té bílé místnosti.

Zhluboka jsem se nedechla, lehce pootevřela tlamu a z hrdla se mi ozvalo bolestné, smutné vytí, které se ozvěnou neslo přes celý kraj. Pomalu jsem zvedala hlavu k rudému měsíci. Obraz se mi začal točit dokola, zrychlovalo se to, poté znovu nastala tma – ztratila jsem vědomí.