Vítejte ve dračím světě

Ležím ve stanu, poslouchám kapky deště, které padají na špinavou plachtu; pozoruji, jak se děti ukrývají před bouřkou. Kapání zrychluje a mě to ukolébává k lehkému spánku. Náhle mi hlavou projela ukrutná bolest, jakoby do mě někdo vrazil kudlu. Poté nastalo mrtvé ticho a zastavil se čas. Postavy, které se běžely schovat, se zastavily; lístky nestačily spadnout z větvičky; kapka, která se roztříštila, nestačila ztratit své kousky. Bolest ustala a dlouhou chvíli se nic nedělo. Náhle se vše začalo pomalu vracet – děti běžely pozpátku, kapky i lístky padaly nahoru a má tužka vymazávala text na papíře. Začalo se to zrychlovat a zrychlovat, místo kolem mě začalo ubíhat, jako když se díváte z okna v autě. Nakonec Slunce zašlo a nastala úplná tma. Chvíli se nic nedělo, dost mě to znervózňovalo, hlavou mi procházely děsivé myšlenky, po kterých se objevovaly nové a nové. Náhle mě ozářilo bílé světlo. Zavřela jsem oči, byl to pro mě až moc velký šok. Než jsem si stačila zvyknout, světlo začalo tmavnout. Když jsem je znovu otevřela, uviděla jsem čerstvou krev, která stékala ze stropu po bílých zdech. Teprve teď jsem rozeznala hrany čtvercové místnosti, ve které jsem se ocitla. Jakmile se krev dotkla země, začala mě přemáhat únava. Snažila jsem se nechat oči otevřené, ale ten pocit byl čím dál tím větší a větší. Nohy mi vypověděly službu a já spadla na zem, která se také zaplňovala rudou tekutinou, pravidelně ke středu místnosti. Dech se mi zpomaloval a víčka už skoro překrývala zorničky. Poslední, co jsem viděla, byla obrovská tlapa s ostrými drápy. Na zádech jsem ucítila horký dech a poté nastalo černé nic. Má mysl utichala, mé myšlenky odpluly pryč a má duše v klidu a tichu umírala…