Vítejte ve dračím světě

V tu chvíli, kdy jsem to spařil, jsem prožil největší šok mého života. Nemohl jsem křičet, dýchat ani hýbat. Byl jsem na dně. Tentokrát jsem si ale řekl: Už ne! Vzal jsem všechnu odvahu, nadechl jsem se a začal se pomalu zvedat. Hadí jazyk jsem už neviděl, ale tu krev bohužel ano. Zamžoural jsem očima a poznal jsem, co je to za zvíře, které leží na zemi mrtvé – jelen. Plížil jsem se k vypínači a když jsem byl skoro u něj, slastné mlaskání ustalo. Bylo hrobové ticho. Na mrtvé zvíře jsem se už nemohl dívat, přeci jen to nebyl moc hezký pohled. Prudce jsem rozsvítil a podíval jsem se na to, co mě tak děsilo. Viděl jsem.. viděl jsem..

Cítil jsem se tak unavený. Seděl jsem na své posteli, lehce opřený o zeď. Pomalu jsem otevřel oči a viděl jsem, jak T'nix stojí přede mnou. Má nataženou ruku a dlaň má před mým obličejem. Ztuhl jsem, protože jsem viděl tu popáleninu, ale svítila! Náhle si všimnul, že už jsem se probral. Cuknul rukou a stáhnul jí zpět. Skoro jako by se lekl a uskočil o pár dobrých metrů zpět. Div že nespadl. Ruku si stáhnul rukávem, aby nebyla vidět a přistoupil ke mně. Nějak jsem moc nevnímal a hlavně jsem byl zmatený, protože jsem si nic nepamatoval. Vím jen, že jsem něco viděl, ale už nevím co. Pro jistotu jsem se zeptal T'nixe.

„Co to bylo? Ten.. ten..“ zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co říct.

„Nic, jen se ti něco zdálo.“ Odsekl T'nix a nehodlal se o tom se mnou dál bavit. „Už je ti lépe?“

„Ale jo, jde to.“ Odpověděl jsem zmateně. Pořád mi to vrtalo hlavou. Možná se ho na to zeptám za hodinu..

Už uběhly tři hodiny a já pořád nedostal odvahu mu něco říct, ale přece jen jsem něco řekl, i když ne to, co bych chtěl.

„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se, ale potom jsem si uvědomil, že tu nejsou hodiny a pochybuji, že on by nějaký měl.

„Devět.“ Odpověděl a já se zarazil. Jak to věděl? Nikam se ani nepodíval. On má hodinky? .. Zase ty otázky. Jak dlouho ještě budou pokračovat? Já se topím v otázkách, ale zatím mě žádná odpověď nezachránila. Ohlédl jsem se po T'nixovi a zíral na něj. Po chvíli se začal pomalu brát za břicho a začal lehce kašlat. Zíral jsem na něj vyděšeně, v přesvědčení, že to přestane. Ale jeho bolest se zhoršila a začal se svíjet v křečích. Kašlání zesílilo, až to probudilo PJe. Ten nám chyběl. Pomyslel jsem si, ale na tohle jsem úplně zapomněl a rozběhl se k T'nixovi. Ten mě v bolestech prudce odstrčil, až jsem spadl na zem. Měl ohromnou sílu. Stále v bolestech se rozeběhl k záchodu a hned za sebou zavřel. Snažil jsem se dveře otevřít, ale byly zamčené, což bylo zvláštní. Žádný klíč k tomu není.

„B..běž... běž pryč.“ Sténal T'nix a bouchl do dveří, ve kterých se objevila prohlubeň směrem ke mně. Celý vyděšený jsem přitiskl ucho ke dvěřím. Slyšel jsem kašlání, silné oddechování a.. jakoby T'nix sebou mlátil o všechny strany. Slyšel jsem šílené pády a za sebou PJův smích.

„Tohle je na mě moc, jdu ven.“ Řekl a zazvonil na zvonek, kterého jsem si nikdy nevšiml. Zajímavý, vězení a zvonek.

„T'nixi? Jsi v pořádku?“ T'nix neodpověděl a kašlání i rány ustaly. Bylo ticho, až na hluboké, ztěžklé dýchání. Najednou jsem uslyšel vrzání dveří a když jsem se otočil, spatřil jsem hlídače, jak znovu zamyká a odvádí PJe pryč. Konečně klid. Pomyslel jsem si.

Dýchání ustalo a nastalo hrobové ticho.

„T'nixi? Jseš tam?“ T'nix neodpověděl, což mě znepokojilo a donutilo, abych otevřel. Zpod dveří začala vytékat voda a uvědomil jsem si, že vlastně slyším téct vodu z kohoutku. To se ale začala ve vodě objevovat krev, tak jsem prudce otevřel. Dveře už byly odemčené, tak jsem viděl to, co jsem opravdu vidět nechtěl. T'nix ležel v bezvědomí na zemi, lehce opřený o zeď. Ve vodě mu ležela bezvládně ruka s jizvou, ze které mu stékaly proužky krve….