Vítejte ve dračím světě

Maminka

Matka otevírá okno. V ruce drží kotě vřeštící hrůzou. Šestiletá holčička v šoku brečí. Jenom sleduje svou matku, která se vyklání ven, drží její kotě za kůži na krku a zuřivě s ním houpe. Najednou ho pustí. Je slyšet tupá rána, jak dopadlo na zem. Dívka si protestovat nedovolí. Aby ji vzteky brunátná matka nevyhodila taky. Maminka má důvod zuřit. Julie odmlouvala, když měla jít koupit do obchodu mléko. Matka. Maminečka. Milující. Milovaná. Maminka. Ta, která nejlépe ví, co je pro její dítě nejlepší.

Maminka.

* * *

Společně jsme žily, den za dnem, já, maminka. Od táty jsme odešly, když mi bylo osm. Pamatuju si ho jenom jako vysokého pána s obrovským břichem, neholenými několikadenními vousy a prsty nažloutlými od pistácií a cigaret, které pojídal a kouřil u televize. Tehdy jsem ho měla nejradši. Když mi přikazoval, že mu mám udělat toast, přinést chlazené pivo z lednice nebo přepnout kanál v televizi. Tehdy měl totiž nejraději i on mě.

V té době jsme žili v malinkém bytečku. Když jsme osaměly, přestěhovaly jsme se obě dvě do malé garsonky na okraji města. Otce maminka opustila proto, že to je budižkničemu, nemakačenko a sprostý parchant. Věřila jsem jí. Stejně jako nadávala na všechny muže. Maminka má přece vždycky pravdu. Myslí to se mnou dobře.

Měla jsem dlouhé, blonďaté lokny, modré oči a velmi světlou pleť. Byla jsem ošklivá, maminka mi stále říkala, že nejsem tak hezká jako ostatní děti, kvůli své bledé pleti, tupému výrazu a lehce povislému spodnímu rtu, ale že prý nikdy nebudu tak chytrá, abych to mohla pochopit. Prý nikdy nepřesáhnu určitou úroveň inteligence, a že ona se o mě musí stále starat a pečovat o mě, jinak bych nepřežila.

Byla jsem tak hubená, že jsem si připadala průsvitná. Byla jsem na sebe hrdá. Přála jsem si být tenká jako papír a malinká, abych se všude vešla a mohla jsem se schovat. Neuměla jsem pořádně jíst. Maminka mi nedovolila chodit do školní jídelny a nedávala mi žádné peníze ani na svačinu. Ráno jsem snídala obrovskou mísu přeslazených cereálií s mlékem, kam mi ještě sypala cukr, a po celý zbytek dne jsem jedla pouze sladkosti. Na svačinu čokoládovou tyčinku, na oběd hned tři a na večeři mi dávala maminka mísu krupicové kaše. Byla jen pro mě. Celá jen pro mě a udělaná od maminky.

Ve škole jsem špatně prospívala kvůli své nízké inteligenci. Za to jsem se styděla a mrzelo mě, že se mnou má maminka takové starosti. Často jsem ve škole chyběla, když maminka měla špatnou náladu a potřebovala se vypovídat až do ranních hodin. Naslouchala jsem jí, ač jsem často nevěděla, o čem přesně mluví, většinou to totiž bylo o mužích. Ale tehdy se na mě usmívala. Dívala se na mě jako na nejlepší přítelkyni. A já se cítila naplněná její velkou láskou ke mně.

Jindy mě maminka chytla za vlasy a prudce mnou škubla, až mi vytryskly slzy. To bylo, když jsem neuklidila nádobí. Chytla mě za krkem a prudce se mnou bouchla o stůl. Rozkousla jsem si ret, spadla jsem na zem a ona do mě jednou kopla. ,,Omlouvám se, maminko!“ křičela jsem, a ona se smála. Byla jsem za to ráda, myslela jsem si, že se na mě usmívá. Nadávala mi, ale nadávky jsem nedokázala rozeznat. Když pak přestala a šla si sednout na kuchyňskou židli, připlazila jsem se k ní a objala jí nohu. Trhla s ní a mě tím odhodila. Schovala jsem se pod stůl a tiše jsem plakala. Nenáviděla jsem se. Mamince jsem dělala jenom starosti.

Kvůli neprospěchu ve škole, kvůli své neschopnosti, kvůli ošklivosti a omezenosti.

* * *

Byla jsem v páté třídě, učivo jsem nezvládala a měla jsem nejvíce zameškaných hodin. Taky jsem byla ze všech nejhubenější a nejmenší. Neměla jsem žádné kamarádky. Maminka domluvila s ředitelem školy, aby se mnou měli trpělivost, že prý chodím k dětskému psychologovi, protože jsem poměrně zaostalá. Všichni jí věřili a nikdo se nezajímal, jestli je pravda, zda k němu skutečně chodím.

Vždy po škole jsem čekala, až maminka přijde z práce. Musela jsem být venku, jelikož mi nedala klíče od bytu. Jsem totiž příliš neopatrná, takže bych je určitě někde zapomněla. Většinou jsem se procházela po naší ulici se spoustou zatuchlých míst, temných uliček a podivných lidí, a později odpoledne jsem si sedla před vchodové dveře našeho domu a vyhlížela maminku. Často jsem se hodně bála, zvlášť když maminka přišla později než měla a už byla tma, ale nikdy jsem se k ní nechovala tak ošklivě, že bych si třeba jen trošičku postěžovala. Ona by přeci určitě nechtěla, abych se chovala jako nějaký ufňukanec a přidělávala jí další starost.

Ten den maminka přišla až někdy kolem deváté hodiny a já téměř spala před vchodovými dveřmi. Probrala mě prudkým zatřesením a já se rychle zvedla a hned jsem poznala, že se něco děje. Maminka se na mě asi naštvala, že tu spím. Silně mě chytla za paži a tlačila mě dovnitř. Bydlely jsme v přízemí, mrskla mnou na dveře, až mě rozbolelo zápěstí, jak jsem se chtěla chytit. Pak mě chytla za vlasy a táhla mou hlavu dozadu. ,,Ty malá mrcho, teď něco zažiješ.“ Bála jsem se, že jsem něco provedla. ,,Myslíš si, jak moc tě mám ráda a jak moc jsem šťastná, že tě mám...“ syčela mezi zuby, oči měla zúžené do malé škvírky a hledala klíče od bytu. ,,Ty blázne... ty nevděčná...!“ Konečně se jí podařilo otevřít dveře, na které mě stále tlačila, takže jsem vpadla dovnitř na zem. Snažila jsem se odplazit do kouta. ,,Podívej se na sebe, jak se tu válíš, jak kňouráš, podívej se, jak jseš ubohá!“ křičela maminka a prudce za sebou zabouchla dveře. Nikdo nás slyšet nemohl, v přízemí sousedé nebydleli. Kopla do mě. Strhla ze mě školní tašku a bundu a popadla mě za ruku, táhla mě do středu místnosti a já jsem se snažila nevydat ani hlásku. Maminka prudce dýchala a na obličeji jí naskákaly rudé fleky. Pak mě zničehonic uhodila do obličeje. Křičela. Křičela tak, že se její hlas vyšplhal až do neuvěřitelných výšin a v těch jí přeskakoval. Maminka měla krásný hlas... ,,Zničila jsi mi život, ta tvoje podělaná existence mě ničí!“ Poslouchala jsem jí a snažila jsem si chránit hlavu a břicho. Kopala do mě, tahala za vlasy a mlátila rukama. ,,Nikdy jsem tě nechtěla, nikdy jsem po tobě netoužila, to jen tvůj neschopnej otec byl takový nemehlo, že udělal tebe!“ Znovu do mě třískla. Pak mě povalila na zem, v jednom nestřeženém okamžiku mi kopla do břicha tak, že mi vytryskly slzy. ,,Co to je? Ty brečíš? Ty si snad myslíš, že mě tím obměkčíš? To jseš na omylu holčičko... vlastně jsem s tebou měla naložit jako s tím tvým kotětem!“ Bouchla mě pěstí do hlavy, až mi před očima vyskočily hvězdy. Cítila jsem, jak mi z úst vytéká teplá krev. Tehdy se maminka zarazila a skácela se na postel.

Ještě chvíli jsem se svíjela v křečích, ale pak jsem zaslechla její nářky a vzlykání. Opatrně jsem se podívala skrz prsty, viděla jsem maminku, svou krásnou maminku, jak leží zhroucená na posteli, její tělo se chvělo v pláči. Opatrně jsem se posadila. Její pláč mě ničil. Nedokázala jsem ho poslouchat, pomalu jsem se vsedě připlazila k ní a pomalu, jemně jsem ji pohladila a objala.

Přestala vzlykat.

,,Víš, Julie,“ začala naprosto v klidu, ,,ty nikdy nebudeš mít na to žít normální život. Beze mě nevydržíš ani minutu. Jsem tvoje matka. Jsem tvoje opatrovnice. Ale ty, ty mi za to vůbec nejsi vděčná...“

,,Ale, maminko, já jsem...“ snažila jsem se jí přesvědčit o opaku a do očí se mi vlévaly slzy.

,,Mlč!“ vykřikla a já jsem zavřela pusu. ,,Mlč, ty malá couro... ty si ani neuvědomuješ, co pro tebe dělám, když mám doma takovýho parchanta, takovou nulu, takovou špínu.“ Očima se podívala na mě, strhla ze sebe mou ruku a posadila se. ,,Nikdy jsem tě neměla mít. Rozumíš? Nikdy! Rozumíš?“ Hrozivě se na mě podívala.

,,Ano, maminko.“

Má reakce ji asi vytočila ještě víc. Chytla mě pod bradou a silou mě donutila postavit se. Sama si stoupla. ,,Tak ty budeš ještě takhle drzá... to ti nedaruju.“

Táhla mě ke dveřím garsonky, klopýtala jsem, ale příliš pevně mě držela pod krkem, než abych mohla spadnout. Odkopla mé věci, které se ještě stále válely na zemi, otevřela dveře a vystrčila mě ven. Pak mi darovala ránu do zad, čímž jsem se téměř zadusila. Dotlačila mě k venkovním dveřím, otevřela je a prostrčila mě jimi. ,,Tady zůstaneš. Do rána.“

Vyvalila jsem oči. ,,Ne! Maminko, prosím tě...“ snažila jsem se úpěnlivě, padla jsem na kolena a prosila ji, ale maminka, milující maminka, za mnou zabouchla dveře a nechala mě napospas venkovnímu světu.

Seděla jsem před naším domem, schoulená, plakala jsem. Začalo pršet. Déšť jsem nevnímala, ačkoliv mi byla ukrutná zima. Jsem neschopná. Dělám mamince jen starosti, jen jí přidělávám trápení. Jak já se nenávidím.

* * *

V době, kdy jsem na svém těle začínala vnímat první změny, jsem chodila do sedmé třídy. Díky mé hubenosti nebyly kdovíjak výrazné, pro mě to ale přesto bylo cosi dokonalého. Už jsem nebyla dítě a často jsem se dlouhé hodiny prohlížela před zrcadlem v koupelně, když maminka byla pryč. Na dotazy sousedů, proč vysedávám před barákem, jsem dostala klíče od domu i bytu. Připadala jsem si, jako bych byla dokonalá, jako bych byla rovnocenná s ostatními.

V zrcadle jsem viděla samu sebe, často otlučenou a pomlácenou, vychrtlou, s modřinami a viditelnými žílami. Pořád jsem byla ošklivá a ret jsem měla stále povislý, jelikož mi dělalo potíže dýchat nosem. Jednou mi ho maminka nechtěně zlomila, když mě trestala za to, že jsem nevytřela podlahu. Byl od té doby lehce nakřivo. Další ošklivá stopa. Měla jsem vlasy dlouhé až po pás, ale naprosto zničené a zlámané. Svůj zlatavý odstín již dávno ztratily, místy jsou vypadané, jak mě za ně maminka tahá.

Viděla jsem samu sebe, živou bytost. Neschopnou, nevděčnou, omezenou, hnusnou.

* * *

Tehdy byly letní prázdniny. Byla jsem nesmírně šťastná, že všechen svůj čas budu moct trávit s maminkou, až přijde z práce. Bylo to mé snad nejšťastnější období. Maminka mě považovala za kamarádku a chodila se mnou nakupovat. Vždy jsem jí pomáhala vybrat oblečení, kabelky a boty, ty měla ona ráda. A vždy, když si je oblékla, jsem jí je pochválila nebo zavrhla, vždy očima odborníka.

Tahala jsem před sebou nákupní vozík či jsem měla ruce obložené všemi možnými druhy oblečení. Jelikož se do kabinek smělo jít jen se třemi kusy najednou, vždy jsem nové tři mamince podala a ty staré buďto rychle odnesla, anebo si je přehodila přes druhou ruku jako známku toho, že v nákupech uspěly.

Nikdy se nestalo, že bychom se domů vrátily s prázdnou. Krabice s botami a kabelkami se doma hromadily, skříň pomalu praskala přeplněností a maminka si často na sebe ani nevzala to, co si koupila, přesto se však tvářila radostně.

Byla jsem nesmírně šťastná. Maminka se na mě dívala s vřelou láskou a něhou a já jsem se z toho cítila až provinile. A jednou, jednou mě maminka pozvala na zmrzlinu po náročném dni a za odměnu mi koupila sponu do vlasů. Myslela jsem, že se rozbrečím štěstím.

* * *

Nevím, co mě to napadlo, ale když se jednou maminka dlouho nevracela z práce, tak jsem se z nudy a ze zvědavosti oblékla do jejího oblečení. Sice mi bylo poměrně volné, maminka byla krásná, štíhlá žena, ale má na kost vychrtlá postava se jí prostě nevyrovnala. I tak jsem ovšem pózovala před zrcadlem se sponou ve vlasech, s blůzičkou a s normálně upnutými džínovými kalhotami a nádhernými botami na podpatku. Vypadala jsem najednou úplně jinak, obvykle jsem chodila v dětském oblečení a tohle bylo něco naprosto neuvěřitelného. Náhle jsem se podobala svým spolužačkám ve třídě a nepřipadala jsem si ani tak ošklivá. Byla jsem tak poblázněná tím, co jsem viděla v odrazu zrcadla, že jsem si neuvědomila, jak čas uplynul. Zničehonic slyším svou maminku, a netrvá dlouho, co vtrhne do koupelny a uvidí mě ve svém krásném oblečení. Zarazí se a překvapeně mě sleduje.

Polekám se, vím, že jsem udělala něco špatného, ale doufám, že mě maminka přesto pochválí. Pro jistotu se však snažím udělat krok dozadu, až narazím na studenou kachličkovou zeď. Maminka si mě prohlíží od hlavy až k patě se stále překvapeným výrazem, který se ale rychle mění.

,,Ty malá kurvičko...“ začne potichu a já dostávám strach. ,,Co si o sobě vůbec myslíš? Že můžeš nosit mé oblečení? ... „

,,Omlouvám se, já... vím, že jsem udělala chybu...“ snažím se napravit své špatné chování a kmitám očima po koupelnové zemi.

,,Tos ji ovšem udělala naposled... a já jsem tak hodná, že tě tahám po nákupech a kupuju ti zmrzlinu, a ty si toho ani nevážíš!“

Maminka ke mě rychle přistoupila, jediným krokem byla u mě a začala ze mě strhávat své oblečení. Vůbec jí nevadilo, že ho ničí. Přitom na mě stále křičela, drápala mě svými dlouhými nehty, až po nich zbyly krvavé šrámy.

,,Myslíš si, že vypadáš nádherně co? Tak já ti něco řeknu. Vypadáš jako kurva. Jako laciná štětka. Nechápu, kdes našla tu drzost, aby ses mi vůbec hrabala ve věcech! A aby sis je ještě zkoušela...“ Dala mi facku. Její nádherný hlas zněl opravdu rozčileně. Bála jsem se jí podívat do zuřivých očí, ale stále jsem se v návalu obvinění a nadávek snažila vyřknout omluvu, která však nikdy nesplnila svůj účel.

,,Tohle se ti určitě bude líbit,“ řekla maminka, když už jsem před ní stála zcela nahá, jen jsem na sobě měla kalhotky. Prudce mě popadla a strhla mě do vany, uhodila jsem se při tom do hlavy, která mě vzápětí rozbolela, uklouzla jsem a upadla. Popadla hadici se sprchou a prudce pustila vodu. Když se poprvé dotkla mé kůže, nezadržela jsem výkřik.

,,Vidíš to? Už i křičíš jak coura!“ vykřikla maminka před tím, než celé mé tělo prudce smočila prudkým proudem úplně ledové vody. Křičela jsem, voda mi tekla i do úst, bičovala mě po celém těle. Pod jejím nátlakem jsem se nedokázala ani schoulit. Maminka se zaměřila na obzvlášť citlivá místa. Myslela jsem, že umřu, tak byla ledová a tak to bolelo.

Sprška trvala několik minut, přišlo mi to jako věčnost. Bez hnutí jsem ležela ve vaně a jediným pootevřeným okem jsem zahlédla maminčin šťastný výraz. Beze slova na mě odhodila sprchu a odešla z koupelny.

,,Omlouvám se, maminko....“

* * *

Jednou se maminka vrátila z práce skutečně pozdě. Už jsem ležela ve své posteli v koutě, ale ze strachu o ni jsem se snažila vydržet neusnout. Podle rozjařených hlasů jsem poznala, že není sama. Druhý hlas byl hluboký, až děsivý. Mužný. Jak je to dlouho, co jsem doma slyšela mužský hlas?

Zcela mě probralo náhle rozsvícené světlo. Posadila jsem se na postel, přikryla se dekou až k bradě a tiše sledovala nově příchozího. Mohl být o pár let starší než maminka, měl krátce střižené, tmavé vlasy a úhledně upravené vousy. Byl vysoký a štíhlý. Zírala jsem na něj s očima dokořán.

Maminka trošku klopýtla, stále se smála, a já byla ráda, že má radost. Pak její pohled spočinul na mně a zarazila se.

,,Úplně jsem na tebe zapomněla, broučku,“ pronesla ke mně. ,,Maminka tu má návštěvu, předpokládám, že ti to nebude vadit...“

,,Ne, maminko. Jsem ráda, že jsi doma.“

,,Mohla jsem být někde jinde,“ odvětila, a ihned poté se začala věnovat svému novému příteli. Posadili se společně na její velkou postel, oba v rozzářené náladě. Snažila jsem se být co nejmenší a nejtišší v rohu své postele, opírala jsem se o chladnou zeď a bez hnutí je pozorovala. Před mýma očima se postupně navzájem svlékali, osahávali a nahlas dýchali. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem si radši přetáhla deku přes hlavu.

Mamince jsem přála přítele, poslední dobou si mi stěžovala na to, že nikoho takového nemá. Ovšem teď, když ho už měla, jsem se o ní trochu bála. Možná jsem se bála i sama o sebe, tato situace pro mě byla nová. A stále poslouchala jejich zvuky a slova, která mě děsila.

Zaslechla jsem přes zacpané uši, že jde maminka do koupelny. S tichou hrůzou jsem opatrně vykoukla zpod deky, abych zahlédla toho neznámého muže, jak napůl svlečený leží rozvalený v maminčině posteli. Sledoval mě. Nedokázala jsem uhnout pohledem, zírali jsme na sebe, já vystrašeně, on tak nějak zvláštně.

Pak, naprosto pomalu a v klidu se zvedl a šel pomalu ke mně. Polekala jsem se, snažila jsem se přikrýt celá dekou, chtěla jsem se odplazit dál a dál. Ale to jsem nemohla, za mnou byla zeď. Udělal pouhých pár kroků a byl u mě, pevně chytil cíp deky a prudce ji strhnul. Krčila jsem se před ním v obrovské noční košili, nechápala jsem, co má v plánu.

Přiklekl si ke mně a začal mě osahávat. Schoulila jsem se ještě více do sebe, cítila jsem jeho horký dech na své kůži, když se ke mně přiblížil. Chytal mě za nohy a ruce, vší silou jsem se snažila bránit, ale byla jsem moc slabá.

Nechtěla jsem křičet, nechtěla jsem naštvat maminku. Ta však v téměř stejnou chvíli vyšla z koupelny a to, co uviděla, ji rozčililo. Myslela, doufala jsem, že svého přítele ode mě odežene, měla jsem strach a nevěděla jsem, co mám dělat. On sebou cukl a odstoupil ode mě.

Maminka začala křičet. Ale na mě. ,,Ty couro! Ty budeš svádět mého přítele? Ty malá kurvičko? Chceš mi zničit i to poslední, co mi dělalo radost?“ Její hlas opět vyskočil až do neskonalých výšin. Přiskočila ke mně, tentokrát snad mnohem energičtěji než jindy. Chytla mě za vlasy a vytáhla mě za ně z postele na studenou podlahu, kde jsem se jí skácela před nohama.

Kopla do mě.

,,Myslíš si, že si můžeš dovolit všechno. Tohle jsi ovšem přehnala.“ Mezi větami do mě opětovně kopala. Nevydala jsem ani hlásku. ,,Nikdy, nikdy ti neodpustím to, žes mi chtěla zničit vztah!“

Bylo to poprvé, co jsem se neměla za co omluvit.

,,Mlčíš? Ty mlčíš? Ty se mi ani neomluvíš?“ Zaryla do mě své dlouhé nehty, když mi zvedla obličej k sobě. Zuřivě se ke mně přiblížila, v očích měla záblesky nenávisti.

,,Nic jsem neudělala,“ špitla jsem po chvíli hledání odvahy.

Nikdy jsem neviděla její překvapenější výraz. Když se z mnou způsobeného šoku vzpamatovala, ihned mě vytáhla na nohy a za vlasy odtáhla do koupelny. Její kumpán se beze slova přidal.

Tam mě posadila na vanu a poručila svému příteli, aby mi podržel hlavu a ruce. Snažila jsem se vysmýknout, ale bylo to marné. Rychle se vrátila pro něco do místnosti a pak zpátky do koupelny. S nůžkami v ruce.

,,Víš, Julie, možná, že kdyby ses mi omluvila, tak bych ti tak důsledně neukazovala, co všechno jsi udělala,“ povídala milým hláskem. V křeči jsem na ní zírala a hledala jsem sliny a slova.

,,Maminko, prosím...“ vydechla jsem. ,,Prosím... odpusť mi...“ na její tváři se objevil křivý úsměv, ,,ale já se ti nemám za co omluvit.“

Její tvář okamžitě ztvrdla. Bez jediného slova ke mně přistoupila, nemohla jsem se ani pohnout pod silnými pažemi toho muže, co tohle celé způsobil a vyšel z toho bez viny. Popadla pramen mých dlouhých vlasů a jediným hladkým pohybem mi ho těsně u ucha ustřihla.

Vykřikla jsem.

,,Takhle to dopadá, když jsem zvolila špatnou výchovu a nenaučila tě, jak jsi hnusná, blbá a líná.“ Smála se a dál chytala mé dlouhé vlasy, jak jí přišly pod ruku, a ustřihla je stejně jako ten první pramen.

Po tvářích mi začaly téct slzy a křičela jsem cokoliv, co by mohlo maminku zadržet, nic však nepomohlo. Dál mi stříhala zuřivě vlasy a já jsem ztratila naději, že bych je mohla zachránit. Raději jsem už klidně držela, abych nedošla k horšímu poranění nůžkami. Jen jsem se prudce klepala a přerývavě dýchala při každém stříhnutí u mé hlavy.

Nakonec, když skončila, mi její spolupachatel daroval bolestivé udeření do obličeje a hlavy. Rána byla natolik velká, že jsem omdlela. Poslední, co jsem slyšela, byl jejich pobavený smích.

* * *

Probudila jsem se a z pokoje jsem slyšela, že maminka ani on ještě nespí. Jasně jsem slyšela jejich dech a hlasy. Rozmrzelo mě to, ne proto, že jsem nevěděla, co se tam děje, ale pro to, že jsem si nemohla jít lehnout do své postele. Netroufla jsem si.

Pak jsem si vzpomněla, co se před nedávnem událo... v tu chvíli jsem se bála otočit se k zrcadlu, bála jsem se spatřit svůj nový vzhled, který rozhodně nebude lepší než ten předešlý. Jako bych už tak nebyla dost ošklivá. Třeba mi už ale na kráse nepřidá ani neubere nic.

Nakonec jsem se přece jen odhodlala se na sebe podívat. To, co jsem viděla, mě srazilo na kolena. Vlasy jsem měla střižené různě nakřivo, ale základní délka nepřesáhla příliš přes uši. Na levé straně vlasy končily dokonce nad uchem. Vypadala jsem naprosto odpudivě, připadala jsem si bezradně a opuštěně.

V hlavě jsem si představovala, jak přijdu do školy a všichni se mi budou posmívat ještě více než předtím. Z té představy jsem se zhroutila a začala plakat. Tak jsem zůstala až do rána.

Bylo mi tehdy patnáct let.

* * *

Jelikož jsem chodila do deváté třídy, musela jsem si podat přihlášku na střední školu. Neměla jsem dostatečnou inteligenci na maturitní obor, ani by mi vyučující nedali doporučení, a tak jsem se přihlásila do učení. Pro maminku to byla velká rána, ona jakožto vysokoškolačka s bezvadnou prací mě chtěla mít na výsluní. Ale vlastně od mých dětských let věděla, že se jí to nesplní, jak mi často říkala.

Na vybranou školu mě přijali bez většího otálení. Měla sídlo v jiném městě, než jsem bydlela, jako prakticky téměř všechny střední školy a učiliště. Nejvíce jsem se děsila toho, že budu muset jít na internát a budu daleko od maminky. Nedokázala jsem si představit život bez ní. Maminka mi ale říkala, že se těší na to, až bude doma beze mě, takže jsem svůj smutek skrývala a těšila se z toho, že se těší ona.

Vychutnávala jsem si co možná nejvíce okamžiky, které jsem ještě trávila s ní. Snažila jsem se být co nejvíce poslušná, vděčná a pracovitá, a když se mamince něco nelíbilo, omlouvala jsem se jí, ačkoliv jsem mnohdy netušila, za co. Vždy, když mě trestala, jsem věřila, že to dělá jen pro mé dobro.

* * *

To léto utekly prázdniny nesmírně rychle, a já bych tehdy dala vše za to, aby trvaly aspoň o něco déle. Když jsem se s prakticky prázdnou igelitkou vypravovala na vlak před prvním dnem školy, maminka mě ani nešla doprovodit. Vlastně se ten den sešla s přítelem, s tím, díky kterému jsem ztratila své vlasy. Rozloučila se, jako by se nic významného nedělo, ani mi neřekla nic uklidňujícího, ačkoliv jsem se bála nového prostředí, nových lidí a především samoty bez maminky.

Nevěděla jsem ani, kam přesně mám jít, co si mám s sebou vzít a co mě čeká. Maminka o tom se mnou vůbec nemluvila.

Celou cestu jsem proplakala.

* * *

Za půl roku na škole jsem nenašla žádné kamarádky. Byla to z převážné části dívčí škola. Všechny se mi smály kvůli mým vlasům, které nestihly dorůst. Smály se kvůli mému oblečení, které se zdaleka nedalo srovnávat s tím, co měly na sobě ony. Smály se mi kvůli mému obličeji, mému křivému nosu. Kvůli mé hlouposti. Mlčenlivosti. Kvůli proplakaným nocím. Kvůli tomu, že jsem ani pořádně nedokázala projevit, co si myslím a jaký mám názor.

Prostě mě nechtěly.

Vždy jsem se neskutečně těšila na víkendy a vždy jsem po nich až neuvěřitelně nechtěla zpátky. Maminka mi vyčítala, že jsem na učebním oboru, ne na střední škole, a to jsem slyšela téměř vždy, když jsem přijela domů. Vždy jsem doma musela celý víkend uklízet, protože v týdnu to neměl kdo udělat. Často jsem s maminkou promluvila jen pár slov, a často ani to ne. Jen párkrát mě vzala na nákupy jako dřív, jen párkrát jsem ji viděla se smát. Ani tenkrát, když jsem jí přivezla dárek v podobě malých náušnic, na které jsem si dlouho šetřila.

Jen párkrát jsem se do školy vracela bez nových modřin a šrámů.

* * *

Každý den, který jsem trávila na škole, jsem se učila. Neměla jsem nic lepšího, co bych mohla dělat. Uklidila jsem pokoj na internátě i za spolubydlící, klidně jsem zametla před vchodem do budovy. Udělala jsem úklidovou práci za kohokoliv, kdo si o to řekl. Jenže ani to mi nedokázalo zaplnit celý den a já jsem pak neměla nic, díky čemu by mi zbývající čas rychleji utekl. Tak jsem se učila.

Postupem času se stalo, že jsem toho uměla víc a víc. Už jsem nebyla nejhorší ze třídy. Už jsem dávno nepatřila mezi žáky, o kterých by se říkalo, že neprospívají ve škole. Měla jsem dobré známky. Jedničky a dvojky. Byla jsem zahalena úžasným pocitem, který jsem nikdy nepoznala a nemohla jsem se dočkat, až ten prokázaný úspěch řeknu mamince. Konečně úspěch.

,,Ty máš jedničky? Ty? Taková nula? Tak to sis nevybrala moc dobrou školu, holčičko. Když tam mají takovéhle známky ti, co jsou v zásadě bez inteligence,“ řekla mi na to maminka.

* * *

Dostala jsem se do druhého ročníku s vyznamenáním. Prázdniny jsem trávila převážně doma sama, jelikož maminka jezdila se svým již stálým přítelem po dovolených nebo s ním byla někde jinde. Beze mě. Už jsem se tak euforicky netěšila na domácí víkendy, ani jsem neplakala, když měly skončit. Už jsem se mamince přestala omlouvat za věci, ze kterých mě křivě obvinila, přestala jsem ji prosit o něco, o co bych nemusela.

Na základě toho mě maminka začala trestat za to, že jsem se změnila.

Za to jsem se jí ovšem omluvila. Ty tresty jsem přijímala. Byla to totiž pravda.

* * *

Jednou jsem v pondělí ráno usedla do školní lavice s natrženým rtem a monoklem pod okem. Všichni se mi smáli a učitelé to nevnímali. Byla to první stopa na obličeji, kterou jsem po dobu školní docházky měla, jinak si maminka velmi pečlivě vybírala místa, na kterých mě bude trestat a kam mě udeří, aby nebyla vidět, takže to učitelům příliš zvláštní nepřišlo. Možná si říkali, že jsem pouze upadla. A i kdyby se mě na něco ptali, na něco zvláštního, nic bych jim říct nedokázala. Přeci jsem měla být trestána. Maminka to se mnou myslí dobře a nedělá nic, co by bylo proti mně.

Rozhlížela jsem se po třídě, všichni se mi smáli a ukazovali si na mě. Až na jednu dívku, která seděla kousek ode mě. Chvíli jsem jí zírala do obličeje, nechápala jsem, proč se nesměje s ostatními. Ale pak jsem opět sklopila zrak do lavice před sebou.

Ona se však tak rychle nevzdala a přisedla si ke mně. Seděla jsem normálně sama. Vypadala nádherně, z blízka ještě víc, než z dálky. Připadala jsem si vedle ní trapně.

,,Co se ti stalo?“ zeptala se.

,,Nic zvláštního,“ řekla jsem upřímně.

,,Vypadáš hrozně,“ sdělila mi nepříliš velkou novinu. ,,Odpoledne přijdu k tobě na pokoj. Musíme s tím něco udělat.“ Usmála se na mě. Ona se na mě usmála!

Byla jsem tak překvapená, že jsem ani nestihla nic říct, a ona se už zvedala a šla na své místo. Za chvíli bude zvonit. Postřehla jsem, jak všechna pozornost ostatních se rázem přesunula k ní. Nikdy se tu se mnou nikdo nebavil.

Nikdy se tu na mě nikdo neusmál!

* * *

Odpoledne obvykle mé dvě spolubydlící jsou ve městě, takže jsem byla na pokoji sama i tentokrát, když na dveře potichu někdo zaklepal. Věděla jsem, že to bude ona dívka, která se dnes se mnou bavila ve škole. Čekala jsem na ni celou dobu po skončení vyučování s rozklepanýma rukama a zvláštním napětím uvnitř sebe.

Šla jsem pomalu ke dveřím, snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se stihla uklidnit. Dívka ihned po otevření vpadla dovnitř, téměř proběhla kolem mě, ovála mě vzduchem nasáklým její voňavkou. Mnohem příjemnější vůní, než jakou používala maminka. Zavřela jsem za ní dveře.

Bez otálení se posadila na postel a dívala se na mě. Stála jsem na místě a civěla do země.

,,Tak jdeme na to, ne?“ prohodila najednou. Měla jistý, zvučný hlas.

,,Na co?“ znejistěla jsem ještě víc.

Podívala se mi do obličeje, snad jestli to myslím vážně, ale pak se usmála. ,,Pojď. Pojď si sem ke mně přisednout.“

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se k ní pomalými kroky odvážila přijít a posadila jsem se snad dva metry daleko. Přisedla si blíž. Ona si ke mně přisedla, a ještě k tomu takhle blízko.

,,Mrzí mě, že se ti lidé okolo smějí. Většinu času jen tak smutně sedíš v lavici a nic nevnímáš, a je škoda, že to je jen kvůli tvému vzhledu,“ říkala, zatímco mi zkoumala obličej. Naprosto bez zaváhání si prohlížela tržnou ránu na rtu a bez znechucení očima přejela i přes vlasy.

Nevěděla jsem, o čem přesně mluví, tak jsem neodpovídala.

,,Máš krásné oči,“ pronesla, jako by to byla samozřejmost.

Poprvé jsem se na ni zpříma podívala a nedokázala jsem skrýt překvapení.

Usmála se. ,,Moc toho nenamluvíš, že? Podívej, nejprve uděláme něco s tvým vzhledem. Pak s tvým sebevědomím.“

Přikývla jsem. Co jiného jsem mohla udělat?

Následující hodinu se přehrabovala ve své malé kabelce, kterou měla plnou šminek a různých líčidel a vše promyšleně nanášela na můj obličej. Nikdy jsem nic takového na své tváři necítila, ačkoliv maminka měla takovýchto vychytávek spousty a velmi ráda je používala. Za celou dobu jsem prohodila jen pár slov, zatímco ona, Jana, celou dobu mluvila. O tom, že mi to bude určitě slušet, že budou všichni zírat, že budu krásná. Budu krásná.

Na závěr mi do vlasů nanesla chladivý gel a různě mi je vytvarovala. Prý díky tomu budu vypadat divoce. Vlasy jsem měla stále hodně krátké a špatné střižené, to však prý v tuto chvíli vůbec nevadí, říkala Jana, jejíž kadeře volně splývaly těsně pod ramena v černých a červených barvách a rámovaly jí hranatý obličej s jemně modelovanými brýlemi se zlatými obroučky, které jí nesmírně slušely.

Když už jsem prý byla dokonalá, mi řekla, ať tu chvilku počkám, poté, co si prohlédla mé oblečení. Brzy se vrátila a v ruce držela své vlastní oblečení, džíny, triko a svetr. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že mně, mně někdo půjčí své oblečení.

Na její pobídnutí jsem se do všeho nasoukala. Styděla jsem se před ní, ale nezbývalo mi nic jiného. Snažila jsem se zakrýt své modřiny a šrámy, ale bezvýsledně.

,,Co to tady máš?“ zeptala se a konečky prstů mi přejela přes řeznou ránu od nože na stehnu, která se již téměř zahojila. ,,Kdo ti to udělal?“

,,Maminka,“ řekla jsem tiše. Jana se na mě významně podívala, ale nic neřekla.

Její oblečení mi bylo trochu volné, ale za dobu pobytu na škole jsem pár kilo přibrala, takže na mně příliš neplandalo. Připadala jsem si úchvatně, a myslela jsem, že se zblázním radostí, když mě pochválila a přivedla mě k zrcadlu, které bylo pověšené na skříni.

Tam jsem stála a snad minutu nebyla schopná slova. Nikdy jsem nic podobného v odrazu zrcadla neviděla. Vypadala jsem... normálně. Víc než normálně. Vypadala jsem skvěle.

* * *

Od té doby jsem měla kamarádku. Nikdo se mi nesmál. Dívali se po mně všichni, ale jinak než dřív. Od té doby jsem perfektně zapadala do své třídy. Dokázala jsem se bavit. Jana mě naučila správně mluvit. Dodala mi mé chybějící sebevědomí, už jsem se nebála projevit.

A byla jsem krásná. Dlouhé hodiny jsem na sebe zírala do zrcadla. Od Jany jsem se naučila, jak se mám správně upravit, a já to tak dělala. Vždy po škole, když jsem byla sama, jsem stála před zrcadlem a dívala jsem se na sebe. Pomohla mi pochopit, že mi maminka lhala, a já se těšila na to, až se jí takto ukážu.

Ona se však místo toho zhrozila, nadávala mi a bila mě za to, že vypadám jako šlapka. Tak to šlo několik týdnů, až se mě Jana poněkolikáté zeptala, odkud ke svým ranám přicházím.

Nakonec se mnou zašla na dobrovolnou přednášku o domácím násilí. Přišlo mi to zbytečné, ani jsem správně nechápala význam tématu, a navíc bylo pondělí. Ze zcela probdělého víkendu, kdy jsem snášela maminčiny nadávky a její hádky s přítelem, jelikož jejich vztah nebyl ideální, z víkendu, kdy jsem musela uklízet úděsný nepořádek, který tam oba udělali, jsem opravdu neměla sílu příliš poslouchat. Mnohem radši bych položila hlavu a spala. Tak jsem to i udělala. Položila jsem si hlavu do ochranného hnízda svých paží, složených na stole.

Profesorův uspávající hlas přejde k identifikaci prováděného násilí:

,,Pachatel, matka, otec či oba rodiče, dělá z jinak normálního dítěte podprůměrné, aby mohl vyhledávat neustálé pohnutky k dalšímu ublížení.“

Matka... dělá... podprůměrné...

,,Lidé, kteří se toho dopouštějí, obvykle nejsou spokojeni se svým vlastním životem, zažili trauma, nebo dokonce psychické či fyzické týrání na své vlastní osobě.“

Nejsou... spokojeni...

,,Dítě se často snaží svému trýzniteli zalíbit, obvykle ho zbožňuje a nechává se zcela dobrovolně trestat.“

Zalíbit... zbožňuje... nechává se trestat... Zvednu hlavu.

,,Pachatel ho nutí dělat za sebe veškeré práce. Po téměř každém pracovním výsledku je však na konci trest.“

Posadím se.

* * *

Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá. Tak slepá. Tak... nevnímavá. Tak zaslepená.

Janě jsem se svěřila se zcela shodující situací a následující víkend jsem nejela ke mně domů, nýbrž k Janiným rodičům. I těm jsem převyprávěla svůj život, ačkoliv jsem při vyslovování jednotlivých slov měla tlak v krku a úzko na prsou. Stále jsem příliš nechápala, jak je všechno možné, jak je možné, že jedna jediná přednáška takhle změní můj život a takto mi ukáže, jak byl doposud špatný. Nechápala jsem, proč jsem si myslela, že mi má matka dopřává to nejlepší. Stále bolestivěji jsem si to uvědomovala poté, co jsem viděla dobře fungující rodinu u Jany, kde všichni měli svá práva, své názory a svou svobodu a soukromí. A lásku. Tak jsem jí to záviděla! Kdyby jen věděla, co všechno dostává.

Pak všechno dostalo rychlý a pevný spád. Janini rodiče zavolali na sociální péči. Ta začala okamžitě jednat, přijela do našeho domova, který byl v dezolátním stavu. Proběhl přísný rozhovor se mnou, kde jsem vše opakovala znova, střídavě bez slz a se slzami v očích.

Po několik týdnech jsem se dozvěděla, že se má matka zhroutila a nyní je umístěna v psychiatrické léčebně. Prý se neustále dožaduje mé přítomnosti. Mě to však už nezajímalo. Už jsem nebyla pod jejím vlivem. Konečně jsem měla to, co mi bylo celá léta odříkáno. Svobodu, názor, pravdu a uznání. Jediné, co mi chybělo, byla mateřská láska.

Ač jsem si myslela, že ji mám.

Šrámy na těle se mi zahojily, na duši však nikoliv. Nyní čekám, až za pár měsíců dovrším 18 let a dostanu výuční list. Poté si hodlám udělat maturitu, v učení prospívám, sama se učím navíc a čtu nádherné knihy, stýkám se s lidmi, žiju u Janiných rodičů s nejlepší kamarádkou a přítelkyní, klidně i několik hodin se na sebe dívám do zrcadla, spím ve vlastní posteli ve vlastním pokoji, chodím po obchodech kupovat a vybírat sama sobě oblečení, které si často ani na sebe neobléknu... často dobrovolně uklízím celý byt, často se omlouvám za něco, za co bych nemusela, jsem vděčná za jídlo, které dostávám, stydím se, pokud se přeřeknu, pokud něco nevím. Nedokážu přesně odhadnout, co je dobré a co špatné. Matka mě to nedokázala naučit a stále mám některé vlastnosti, které jsem získala díky ní.

Má matka se o mě již nezajímá, před několika měsíci utekla z psychiatrické léčebny a nyní je stále nezvěstná. Poslední zprávy jsou, že se vrátila ke svému příteli a odjeli spolu někam na Slovensko, kde žijí v přívěsu.

Přes to všechno...

Maminko ...