Vítejte ve dračím světě

„Leif! Slyšíš mě? Musíme jít dál!“

„Jdi sama.. Chvíli si odpočinu a doženu tě!“

„Nesmíš!“

Tuoren chytila Leifiaru za ruku, pomohla jí na nohy a společně se dál potácely závějemi, až zmizely ve vánici.

Rozeklané hory oddělovaly království Arathesia na jihu a Skyrion na severu. Zatímco jižní země byly mírné, sever byl krutý a nelítostný. Nicméně občanská válka, která zachvátila Arathesii denně nutila tisíce lidí opustit své domovy a vydat se na nejistou cestu přes hory na sever, přes moře na jih v naději, že nebudou prodáni do otroctví či na západ, do pustých zemí Wyaarkull.

Tuoren se svou mladší sestrou Leifiarou bydlely s rodiči příliš blízko horám, než aby měly na výběr, kudy utéct. Jejich dva bratři, rodiče i veškerá čeládka na statku zemřela, když se snažili bránit před nájezdem. Ráno se vplížily zpět, pobrali veškeré zásoby, co zbyly a teď cestovaly přes Vysoký průsmyk do Skyrionu, kde žije jejich strýc. Ten jim snad poskytne přístřeší do té doby, než najdou nějakou práci.

Naneštěstí pro ně přicházela zima, a zde v horách to bylo znát. Vítr kvílel mezi ostrými skalami a přinášel s sebou sněhové bouře a severský chlad. Několik stromů, co měly tu drzost a vzdorovali těžkým podmínkám, se nakláněly a hrozily zřícením do strašlivých propastí, nebo hůře zatarasením jediné schůdné cesty skrz hory. Sice byly Rozeklané hory protkány spoustou cestiček, ať už prošlapaných lidmi či zvěří, ale v době, kdy sněhu bylo nejméně po kolena se nedala rozumně použít snad ani jedna.

Teď byl průsmyk používaný častěji a tak byla hlavní cesta pro chodce dobře schůdná. To s sebou však neslo rizika, protože se sem také stahovali loupežníci neváhající z vás sedrat kůži, kdyby z ní kápl nějaký peníz.

Celý včerejšek cestovaly samy. Noc přečkal pod skalním převisem, kde si pro všechny případy rozdělaly malý oheň. Ráno vyrazily dál na cestu. I přesto, že bylo teprve chvíli po poledni, Leifiara už byla vyčerpaná a Tuoren jí musela pořád častěji pomáhat na nohy. Věděla, že kdyby zastavily, mohly by prochladnout a zemřít.

Obě sestry byly tak rozdílné jako slunce a měsíc. Tuoren byla o několik let starší a bojovnější než její sestra. Také žila dva rok mimo usedlost ve městě. Leifiara ve městě nikdy nebyla, dávala přednost knihám, které jí sestra a bratři vozili z města, a touláním po krajině. Tuoren byla velmi půvabná a přitažlivá, ale její popudlivá povaha a drzost držela ostatní na uzdě. Na svou sestřičku však nedala dopustit. Kohokoli jiného b nechala napospas osudu už při prvním klopýtnutí. Jenže s těmi nestrávila dětství. Leifi si toho byla vědoma a snažila se dávat únavu najevo co nejméně.

Opět zastavily, ten den už nejméně podesáté. Tentokrát ale ne kvůli Leifi.

„Stůj. Stopy.“ Tuoren ukázala na zem, kde byla spousta čerstvých stop, zválený sníh a místy rudé skvrny. Leifiara sykla a udělala krok zpět.

„Myslíš, že to mohlo být nějaké zvíře nebo…?“ Otázka zůstala nedopovězena.

„Všechny zbraně zahoďte na tem, ruce dejte za záda a nedělejte žádné hlouposti.“ Prohlásil překvapivě jemný, avšak znuděný hlas za nimi. Z okolních stromů na ně mířilo několik samostřílů. Muž za nimi jim spoutal ruce za zády a Tuoren vrazil facku, když mu plivla do obličeje. Byl ozbrojen malým samostřílem do jedné ruky a z jeho vystupování šlo soudit, že jde o důstojníka nějakého hraběte v nížinách, kterého hraní na vojáčky už unavilo, a tak se svými muži zběhl na životní cestu, jejíž hlavním smyslem bylo okrádání pocestných, jejich vraždění či shazování do propasti a jiné kratochvíle.

„A teď nebudete dělat žádné vylomeniny a hezky půjdete s námi, nebo vás stihne krutý osud.“ Pokračoval dál tím svým znuděným tónem, zatímco ostatní lapkové vylezli ze svých skrýší mezi stromy a nyní si je zálibně prohlíželi.

„Vezměte jejich věci a odveďte je do tábora.“ Štěkl bývalý důstojník, nechal své kumpány projít a sám se pak zařadil na konec. Pro sestry to s útěkem nevypadalo nijak slavně, pokud nechtěly střelu přímo do zad. „Tak, a co teď?“ Zeptala se Leifi polohlasem své sestry.

„Zatím nic. Ale věř mi, že zítra už budeme zase na cestě.“

Bandité je nahnali do svého tábora, ukrytého v úzké strži, kde bylo místo k táboru téměř ideální. Vítr ani sníh tu neměli ani zdaleka takovou moc, jako na planinách a štítech hor, a rokle byla velice dobře chráněna před zahlédnutím díky stromům před vchodem. Vzhledem k počtu samostřílů v táboře to bylo také dobré místo k obraně, jelikož útočníci by mohli chodit maximálně po třech. Bývalý velitel je nechal kousek od začátku strže v jednom z četných nezasněžených výklenků a postavil k nim dva kumpány jako stráž.

Nechal je tam a po zbytek dne se o ně nezajímal. Zato stráže na nich mohly oči nechat, zejména na Tuoren. Nicméně ani jedna neslyšela, čemu se smějí.

Nadešel večer a pak noc. Tábor se pomalu ukládal ke spánku po bohaté večeři, když několik lovících lapků doneslo dvojici horských jelenů. Sestrám však zůstal prázdný žaludek.

Už pomalu zády k sobě usínaly, když se k nim přiblížili jejich strážci. Jeden zůstal pozadu a kontroloval pohledem spící tábor, zatímco druhý chytil Tuoren pod bradou a otočil její tvář k sobě. Plivla mu do tváře.

„Ale ale, koťátko zatíná drápky.“ Utrousil štiplavě a hřbetem ruky si utřel obličej. „Mám pro vás nabídku – Dáme vám najíst a na oplátku nám budete dělat společnost, co vy na to?“

Leifiara zděšeně slyšela, jak její sestra souhlasí. „Ale mám podmínku.“

„Jakou..?“ zeptal se opatrně.

„Nejdřív se najíme.“

Bandita chvíli přemýšlel, pak pomalu kývl hlavou a oba se vytratili. Za minutu byli zpět i s krajíci chleba a slušnými porcemi masa. Tuoren je obdařila zářivým úsměvem, pod kterým by roztál i ledovec.

„Ale s pouty na rukou se nenajíme, a jak vám můžeme dělat příjemnou společnost, když nám bude kručet v břiše?“

„Jenže vás nesmíme..“ Zablekotal, chvíli bojoval sám se sebou a nakonec je rozvázal. Sestry se hladově vrhly na jídlo. Hltaly, div jim maso s okoralým chlebem nevypadlo z úst a v současné situaci to pro ně byla strava přímo královská. Leifiara však s postupně zpomalovala, protože jí došlo, že jen takto dokáže oddálit věci nezvratně následující. Tuoren vypadala, že se tím netrápí.

Jistěže, ta měla v městě spoustu mužů a tak ví, co dělá.. Blesklo Leifi v hlavě a trošku se zamračila. Měla strach.

Tuoren mezitím dojedla svou porci laškovně pohladila vojáka, co jí jídlo donesl, po bradě. „Co takhle zajít někam do soukromí..?“ Navrhla mu s vychytralým úsměvem.

Strážný se zmohl akorát na úsměv a odvedl ji za stromy mimo dohled a doslech ostatních. Leifi zůstala s druhým banditou a čtvrtkou chleba sama. Snažila se ji žužlat co nejpomaleji a ve skrytu duše panikařila. Doufala v zázrak. Místo toho ji však drsná mužská ruka pohladila po tváři. Instinktivně se přikrčila a schoulila. Muž jí jemně, ale nekompromisně druhou rukou sebral chléb a přibližoval k ní hlavu. Ta se mu najednou za děsivého křupnutí natočila do strany a spadla Leifi do klína.

Tuoren tělo odtáhla stranou a pomohla roztřesené sestře na nohy. „V pořádku?“ Zeptala se jí, zatímco kradla mrtvému meč. „Vezmi si ho, pro jistotu. A teď vypadneme.“

Proplížily se sněhem až k dvoučlenné hlídce u vchodu do strže. Tuoren ukázala na toho blíž k nim. „Postarej se o tohle. Přiběhni k němu, bodni ho tou ostrou stranou meče a snaž se, aby nevydal ani hlásku.“ Poplácala ji po ramenu a hbitě vyrazila ke vzdálenějšímu strážnému. Ti stáli opřeni o dřevce kopí a nevěnovali strážní službě příliš pozornosti. Tuoren se plížila a posledních pět metrů se rozeběhla sněhem a podřezala strážného, aniž by vydal hlásku.

Leifi mezitím co nejopatrněji došla skoro až ke strážnému a ve stejnou chvíli, kdy zaútočila její sestra, bodla i ona. Nebodla ale dostatečně hluboko a strážný hlasitě zakřičel. Leifi se zmocnila panika, vytrhla z rány nůž a bodala jej tak dlouho, dokud nepřestal a neskácel sek zemi. Za nimi se tábor rychle probouzel, protože křik nikdy neznamená nic dobrého.

Tuoren chytla sestru za ruku a tím ji probrala z hrůzy, která ji ochromila. „Nic se nestalo, to je dobrý, jenom teď musíme utíkat.“ Snažila se ji uchlácholit a táhla ji mezi strom na úzkou stezku, po které sem byly dovedeny.

Za dvě minuty se vypotácely do otevřené pláně, o které by obě svorně přísahaly, že tam předtím nebyla. Nebyl ale čas se nad tím pozastavovat, bandity už měly přímo v patách. Měsíc vykoukl zpoza mraků a nyní osvětloval celou planinu mdlým svitem. Rozeběhly se, co jim síly stačily, napříč plání. Dle křiku se bandité dostali k okraji pláně a teď na ně mířili samostříly. Zkázonosné střely však nepřilétaly. Tuoren riskovala rychlý pohled přes rameno a viděla, že se rozdělili – ti rychlejší se je snažili doběhnout, zatímco ostatní stáli na okraji pláně a mířili samostříly. První střela je dohnala v polovině pláně a zabodla se těsně vedl Leifiary. Dalších několik se neškodně sneslo kolem, odneseno větrem nebo jen špatně zaměřených. Dle chrapotu za nimi se dokonce jeden z nich trefil do vlastních řad.

Další ohlédnutí. Běželo za nimi zhruba sedm lapků, z toho dva se velice rychle přibližovali a bylo vidět, že je doběhne dřív, než se dostanou na konec pláně.

Sestry už sahaly na dno svých sil, když se zem před nimi pohnula a otevřela. Průrva se rychle rozšiřovala nejenom do stran, ale i do délky. Leifiara i Tuoren se zběsile hnaly přímo k formující se díře a byly od ní už jenom deset metrů, když jim země zapraskala přímo pod nohama. Bandité vzadu zaváhali a zastavili, ale dva nejrychlejší je chtěli zastavit, stůj co stůj a skutečně, už jim byli doslova za patami. Následovalo několik dalších otřesů a málem upadly, když se země propadla o celý loket.

„Skoč! Skoč!“ Zakřičela Tuorena a vymrštila se ke skoku zrovna ve chvíli, kdy se zem úplně propadla. Kousek letěla vzduchem, pak se neplánovaně odrazila od zmrzlé hlíny a padala dolů za ostatními. Leifi pozdě zareagovala, uklouzla a nyní padala natáhlá na větším kusu zeminy. Za kotník se jí držela ruka jednoho z banditů, který až odpudivě řval. Prudce vykopla a ruka pustila. Ještě zahlédla svoji sestru, jak padá kousek nad ní, odkulila se stranou, aby na ni nedopadla, a pak vše zahalila milosrdná temnota.

Velitel banditů s bezpečným odstupem nahlížel do otvoru v zemi na těla dole.

„Nemohli přežít. Nikdo. Jdeme!“ Zavelel, jeho muži se otočili, a odešli spát.

Leifiara pomalu přicházela k sobě. Cítila pronikavou bolest v levé ruce. Snažila se zjistit, co se stalo, aniž by se pohnula. To však obličejem k zemi nešlo. Celá potlučená se pravou rukou vyhrabala na rozechvěné nohy a podívala se okolo. Měla štěstí, že se odkutálela stranou od spadené suti. Bandita, který ji předtím držel za kotník, byl zavalen od pasu dolů a navíc mu jeden z padajících kamenů rozrazil lebku. Sestru nalezla omráčenou kousek vedle. Pod kamením jí zůstala noha. Leifi začala odhazovat kameny ze sestřiny nohy. Po několika minutách, které jí připadaly jako věčnost, se jí podařilo sestřičku vyprostit. Poklekla k ní a jemně ji pohladila po tváři. Až za chvíli ji napadlo, jestli je vůbec naživu. Pravidelný tlukot srdce ji ujistil, že ji pád nezabil. Uklidnilo ji to natolik, že se začala starat o svá vlastní zranění. Kromě levé ruky, která jí bezmocně visela podél těla se jí nic závažného nestalo. Celá byla sice odřená a potlučená, ale jak říkávala její matka, nebylo to nic, co by pořádný spánek nenapravil. K tomu ale nebyla příležitost.

Servala ze zasypaného mrtvého oblečení, natrhala jej na pruhy a uvázala si jím zlomeninu. Jednou rukou to však moc nešlo, a tak se rozhodla počkat na sestřino probuzení.

Mezitím se rozhlížela po okolí. Bylo vidět, že se propadly střechou do nějakého podzemního chrámu. Jedna stěna se ztrácela kdesi v temnotě a další vidět nebylo. Zírala do tmy tak dlouho, dokud si její oči nepřivykly. Pak rozeznala, že strop byl držen řadou sloupů pravidelně rozmístěných ve čtvercové mřížce.

Udělala několik nejistých kroků do temnoty., když ji zastavilo zachrčení a divoký kašel za jejími zády. Otočila se na svou sestru, která se začala probírat. Přiběhla zpět k ní a sedla si vedle její hlavy.

„Tuoren? Slyšíš mě?“ oslovila ji Leifiara. Odpovědí jí bylo nerozpoznatelné zamumlání. Olízla si rty a zkusila to znovu, o poznání hlasitěji: „Kde to..?“ Prudce se vymrštila, když ji doběhly vzpomínky na minulé události a prudce se vymrštila do sedu. Málem zase spadla nazpátek, ale Leifi ji podržela.

„Propadly jsme sem stropem. Ti lidé si museli myslet, že jsme mrtvé, a tak odešli. Byla jsi zavalená kamením, ale podařilo se mi ho oddělat. Bolí tě něco?“ Starala se.

„Všechno. Ale noha nejvíc.“ Zaúpěla Tuoren, když se pokusila pohnout. „Myslím, že je zlomená.“ Ve skutečnosti měla vykloubený kotník. „Jinak snad dobré. Co ty?“

„Ruka.“ Leifi zkřivila tvář, když se jí sestra dotkla.

„Tři ruky a tři nohy, to je ještě pořád dost.“ Zavtipkovala Tuoren. „Co cesta odsud?“

„Žádnou jsem nehledala, probrala jsem se chvíli před tebou.“

Tuoren si povzdechla. „Dobrá, dobrá, tak mi teda pomoz na nohy. Musíme vypadnout a pokračovat v cestě.“ Postavila se a sykla, když došlápla na zraněnou nohu. Leifi by ji nejradši podepřela, ale¨musela by použít druhou ruku, a to nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Vezmi si ten meč. Nikdy nevíme, kdy ho budeme potřebovat.“ Tuoren ukázala na zem. Špička byla uražena tak, že se meč zkrátil o dobrou třetinu a teď měl na konci nebezpečně vyhlížející bodec.

„Ale já s tím ne-“ Tuoren Leifi přerušila důrazným napomenutím, že s tou nohou bojovat nedokáže a tak se bude muset ohánět ona. Leifi se to nelíbilo,ale co mohla dělat. Vypotácely se do temnoty.

Cestou dvakrát narazily do sloupu a Leifi zakopla o nějaký uvolněný kámen. Jinak se jim v temnotě nic nestalo. Pohled přes rameno je mohl informovat, že urazily sotva patnáct metrů. Další krok. A další. A ten příští se už nepovedl.

Tuoren se zřítila na podlahu, vykřikla bolestí a oznámila světu pár velice nevybíravých označení pro tmu a věci na podlaze.

Rozhostilo se Ticho. Takové ticho, které jde slyšet a útočí na zdi vaší příčetnosti, až je nakonec zdolá a triumfuje nastolením své šílené vlády.

Podlaha se mírně otřásla a celý prostor zaplnilo světlo ze stovek pochodní. Na každém pilíři byly čtyři a jak teď mohly jasně vidět, pilířů zde bylo nespočet. Táhly se do dáli, kam až oko dohlédlo, jenom směrem, kam po tmě šly, byl obrovský oblouk a před ním plápolal oheň. Leifi pomohla sestře zpět do vertikální polohy a se zatajeným dechem se rozhlédla okolo. Přiběhla až k ohni, ke kterému vedlo pět schodů a fascinovaně zkoumala okolní prostor. Tuoren se k ní pomalu dobelhala.

„Je to tu být stovky let staré..“ Šeptala rozrušeně. „Musíme jít dál a zjistit, kdo to tu vybudoval!“ V očích jí hořely dva plamínky, které Tuoren neznala. Naháněly jí strach.

„Podívej, nejsme ve stavu k nějakým hrátkám na hrdiny, takže najdeme východ a dostaneme se přes hory do nějaké vesnice.“ Leifiara ji neposlouchala a vyjmula z hranice hořící větev. Ta dokazovala, že zde někdo žije a udržuje oheň. Měla strach, ale současně cítila v duši něco, co ji hnalo dál, chtěla objevit všechny záhady tohoto místa.

Prošla s improvizovanou loučí průchodem, který se ukázal být dlouhou chodbou a zmizela Tuoren z dohledu.

„Ďas aby to spral.“ Oznámila síni a dokulhala se do průchodu zrovna, aby viděla světlo pochodně zahnout za roh. Nebrala na bolest ohledy a hnala se tmou kupředu. Před sebou uviděla několik světel a ještě přidala. Pak náhle stanula v dokonale ozářené kruhové místnosti plné zrcadel. Leifi klečela na podlaze uprostřed a úporně smetávala prach stranou.

„..před tváří..horských masivů.“ Přemýšlela Leifi nahlas. „tak to je. Průchodem jest Tvůj obraz před tváří horských masivů.“

„Cože?“ Zeptala se Tuoren nechápavě. Leifi ji ignorovala a zkoumala zrcadla.

„…tváří horských masivů..“ Mumlala si Leifiara a postupovala od zrcadla k zrcadlu. Každé podávalo jinak zkreslený obraz – jednou ji zobrazilo vyšší, jednou širší, někdy zase úzkou nebo jinak deformovanou. Ohlédla se na Tuoren. „Tak mi pomoz a nestůj tam. Jak se cítíš při pohledu na hory?“

„Malá.“ Přiznala Tuoren, i když si to nerada připustila.

„Přesně. Hledej zrcadlo, kde bude tvůj obraz co nejmenší.“

Tuoren zkusila jedno zrcadlo a to ji odrazilo s obrovskou hlavou.

„To nikam nevede. Jsou tu stovky zrcadel.“

„V tom případě je lepší, že jsme na to dvě, nemyslíš?“

„Ber ohledy na moji nohu.“ Zabrblala Tuoren a odkulhala dalšímu zrcadlu. „Myslíš, že celé ty místnosti vybudovali lidé?“ Udržovala konverzaci.

„Podle sloupů elfové. Ale ti před stovkami let odešli na západ. Legendy říkají, že jako jediní přešli přes pustiny a za nimi nalezli svou zemi zaslíbenou. Ať už tam bylo cokoli, zpět se nevrátili. Nečekala jsem je ale zde v horách.“

„To já taky ne.“ Tuoren vyzkoušela další zrcadlo. Téměř se v něm neviděla, zatímco strop místnosti byl mnohokrát zvětšen.

„To bude ono!“ Zavolala Leifi, která se nacházela na opačné straně místnosti. „Co teď?“

„Otevřít, zatlačit, něco vyzkoušej.“

Tuoren pomalu natáhla k zrcadlu ruku. Jakmile se dotkla jeho chladivého povrchu, ozvalo se ostré cvaknutí a zrcadlo se pomalu odsunulo stranou. Odhalilo další chodbu. Světlo do ní proudilo jenom z místnosti za nimi, ale hned u ‚dveří‘ byla na zdi zdobená skleněná lucerna. Svíčka uvnitř nehořela.

„Myslíš, že tam je nějaký poklad?“ Zeptala se Tuoren své sestry.

„V nějakém smyslu určitě. Zlato, drahokamy, znalosti, svoboda. Pojď, půjdeme dál.“

Společně vstoupily do tmy, mladší sestra první.

„Alespoň tu pochodeň jsi nemusela zahazovat.“ Rýpla si Tuoren.

Leifi šla několik kroků před ní a zmizela ve tmě. Zakopla o něco na podlaze a dopadla s tichým čvachtnutím na něco podivně vlhkého. Pak se to pohnulo. Leifi se zděšeně vymrštila dozadu, málem srazila svou sestru a urychleně ji vyháněla z chodby zpět na světlo.

Něco ve tmě před nimi se hýbalo. Obě uprchly až do místnosti se zrcadly, zatímco tvar se zastavil na okraji, chvíli nejistý, jestli má jít dál, nebo ne. Pak vykročil.

Leifi jen stěží potlačila výkřik. Něco podobného ještě nikdy neviděla. Možná to byl kdysi člověk nebo elf, ale to již nebylo poznat. Kusy hnijícího masa se jen silou vůle držely na kostech, přesto se zdálo, že mu to nijak nevadí. Oslizlá ruka se k nim nesměle natáhla a třímala v ní klíč.

Po chvíli rozpačitého ticha zombie udělala další naléhavý krok vpřed a zatřásla rukou, ve které držela klíč.

„Kdo…kdo jsi?“ Zombie otevřela ústa bez zubů a bez jazyku a zavrtěla hlavou.

"Chceš, abychom si vzaly ten klíče, že?" Zkusila to Tuoren, když překonala svůj vnitřní odpor. Tvor přikývl a udělal k nim další krok. Leifi mu vyšla naproti a opatrně si skleněný klíč převzala. Zombie se uklonila, přitom jí vypadl kamínek, který měla místo pravého oka, sebrala jej, nasadila zpět a utekla zpět do stínů.

„Podivná osoba, jen co je pravda..“ Poznamenala Tuoren zrcadlům. Leifi vypadala, že ji neposlouchá, jenom studovala klíč. Byl krásný, to musela uznat, ale rozhodně by na něj nezírala tak, jako její sestra. „Musíme jít.“ Popostrčila ji.

Leifiara pevně chytla klíč do ruky a vydala se do temné chodby. Tentokrát už o nic nezakoply a brzo se dostaly do dalšího části podzemí. Tou byla menší místnost, jejíž zdi byly kdysi dávno obloženy kovem. Díky rzi teď získala oranžovou barvu a podlaha jim křupala pod nohama. Na zdech s tichým praskáním svítily podivné koule s drátky uprostřed. Když se do nich Tuoren chvíli dívala, rozbolely ji oči a musela odvrátit hlavu. U poslední se právě hrbila zombie, kterou již potkali. Tuoren na něj křikla, protože ji zajímala. Zombie se vylekala a poplašeně zmizela nevelkou branou, která za ní se skřípotem zapadla.

"Úžasné. Co teď?" Zeptala se Tuoren.

Leifi mlčky ukázala na řadu pák před nimi. "Nejspíš další hádanka. Poznej, která je pravá a otevře ti dveře." Znělo to skoro až znuděně. "Tak jdeme, ať to máme za sebou. Postavila se až k pákám. U každé byla lehce zašlá, ale stále čitelná tabulka s obrázkem. Všechny zobrazovaly dvě rovnoběžky přetnuté několika dalšími čarami a vždy dvě z nich byly vyznačeny červenou.

Ticho přerušilo uši trhající zaskřípění a kovová stěna před nimi se začala váhavě vysouvat nahoru. Asi v polovině se přepážka utrhla a kovový panel těžce dopadl zpět na zem, chvíli balancoval a pak jej zemská přitažlivost povolala do jámy dole. Žblunknutí jim oznámilo, že dole je voda. Skřípání však pokračovalo za jejich zády, jak se zavíral vchod. Se zaduněním kovová brána přilehla k zemi a nastalo hrobové ticho. Soustava svítících koulí osvětlila velký válec. Musel být vyroben z odlišného kovu, protože nebyl rezavý a i pod nánosy prachu zářil podobně jako stříbro. Po celé délce válce byl uprostřed skleněný pruh, kterým bylo vidět dovnitř. Horní část byla plná vody.

Leifiara zatáhla za první páku. S dvojím zaskřípěním se otevřel otvor přímo naproti nim a ještě někde uvnitř válce, kam neviděly. Pokývala hlavou a zatáhla pákou ještě jednou. Vše se očividně vrátilo do původního stavu

"Trpasličí práce."

"Trpaslíci ale dávno vymřeli, ne?" zeptala se Tuoren.

"Ano. všichni do jednoho byli zabiti, když jejich doly přepadli skřetové a pomocí prachu k hloubení chodeb vyvolali zával celého města. Jak vidíš, nebylo to jediné místo, kde žili. Teď se ale soustřeď na vodu. Jak poznáme, že jsme otevřely správnou výpusť?"

"Nezalije nás to. A taky tu je plánek. Hezky svítí."

Leifi sledovala pohledem sestřinu ruku. A skutečně, na zdi vedle okénka bylo napůl ve stěně několik krystalů. Dvojice červených ukazovala zavřené výpustě a modré uprostřed vodu. Teď svítily všechny červené a jenom jeden modrý - ten nahoře.Leifi přebíhala od pák k mapě a zase zpět, dokud nenašla systém, kterým se páky řídily.

"Každá z nich otevře nebo zavře vždy dvě komory a voda se má dostat až úplně dolů. To ale nebude tak složité." Leifi zatáhla za jednu z pák. Tím dosáhla otevření horní přepážky a také se na ně otevřela jedna z těch téměř dole. Při pohledu na plánek ji však radost přešla. Počítala s tím, že voda přeteče do části válce pod ní, ale ne, že se napustí nová voda. Dva modré krystaly ji o tomto pomýlení hořce informovaly.

"Tohle mi kazí plány.." Oznámila své sestře. "Nemáš něco na psaní?"

"Oh, jistě, dva zlaté kalamáře, tři stříbrné a kapsy plné papírů, račte si vybrat."

"Nebuď vtipná a pomoz mi přijít na nějaký postup."

Obě dvě zamyšleně pozorovaly střídavě samy sebe, páky, mapu a velký válec. Neměly ani ponětí o tom, že jsou pozorovány z malého výklenku ve stropě jedním kamínkem a jedním dřevěným okem. Kamenné oko zablikalo modrým světlem a pak zmizelo. Otvor ve stropě se nehlučně zavřel.

Leifi se probrala z přemýšlení a zatáhla za páku. Pak za další. Nevěděla proč, ale přehazovala páky bez sebemenšího zaváhání. Tuoren se zděsila, když voda dosáhla poloviny válce a všechny spodní výpustě byly otevřeny. Pak se však jedna po druhé zavíraly s postupující vodou, až nebyla otevřena ani jedna a voda dosáhla dna válce. Tam spustila mechanismus, který s hlasitým vrzáním otevřel dveře. Za nimi se krčila známá postava. Chodba za ní byla dobře osvětlená, jak si všimly, měl dostatek času připravit vše potřebné.

"Jak jsi to dokázala?" Zeptala se Tuoren ohromeně.

"Nebudeš mi věřit, ale jednou jsem měla sen, přesně takový. Ale už si nepamatuji, co nás čeká dál."

"Škoda. Podívej, tvůj přítel ti něco nese."

Zombie kulhala k nim s dalším klíčem v ruce. Tentokrát byl ze zlata. Přes rameno měla ještě něco přehozeného.

Leifi si vzala klíč a zkusila se zeptat: "Kolik nás ještě čeká hádanek?" Zombie vztyčila celou prázdnou ruku. Pak si sundala z ramena předmět, co se ukázal být jakousi vyřezávanou holí a předal ji Tuoren s náznakem, co má dělat. Tuoren ji přijala s vděčným kývnutím a opřela se o ni.

"Ještě pět? Co nás čeká na konci?" Zombie chvíli neodpovídala. Jenom kamenné oko začínalo světlat, až zahořelo pronikavým modrým světlem.

"JÁ!" Záblesk oběma proletěl hlavou jako švihnutí bičem. Obě sestry se zapotácely a Leifi silně rozbolela hlava. Před očima neviděla nic jiného než změť barev, která se ustálila na obrazu plamene a zkázy. Ten trval sotva zlomek vteřiny, než jej zachvátila nová barevná bouře a pak byla pryč. Zombie taky.

"Co to bylo?" Hlesla Tuoren.

"To brzo zjistíme. Nebo se můžeš zkusit prokousat zdí, cesta zpět nevede."

"A nemůžeme tady prostě jenom zůstat?

"Smrt hlady a žízní mi přitažlivá nepřijde. Nejlepší bude, když půjdeme dál."

Tuoren musela připustit, že má pravdu. O holi se jí šlo mnohem lépe, takže netrvalo dlouho a stanuly v docela velké kamenné jeskyni. Stěny byly pomalovány divokými výjevy z lovů. Figurovaly na nich zejména postavy podobné ještěrkám, ale chodily vzpřímeně a byly vysoké jako člověk.

"Sakarové!" Vykřikla Leifiara překvapeně. "Trpaslíci je vyhubili ještě předtím, než oni sami zmizeli ze světa."

"Počkej." Zastavila ji Tuoren, které se začalo zmocňovat zlé tušení. "Jdeme dál do historie. Každou hádanku postavila rasa, která pak zmizela. Říkáš, že trpaslíci vyhubili sakary. Viděla jsi to někde skřetí část? Potkal někdy někdo vůbec skřeta?"

Leifiara se nad tím zamyslela. "Vlastně ne. Nikdo je nikdy neviděl, kolují o nich jen divoké příběhy a legendy. Má se za to, že již vymřeli."

"Nevymřeli. Nikdy neexistovali." Opravila ji Tuoren.

"To znamená, že zkázu trpaslíků zapříčinili elfové?" Leifi byla v šoku.

"Je to jenom dohad. Skutečnost zjistíme, až se dostaneme dál. Koho vyvraždili sakarové?"

"O tom se nikde nepsalo. Sakarové neuměli psát, používali pouze obrázkové kresby. Ale bude to něco ještě primitivnějšího, než byli oni sami."

"Nenazývala bych je primitivními. Měli vyvinutou společnost. To, že neuměli číst a psát ještě neznamená, že byli primitivní."

"Budeme se tu hádat nebo budeme pokračovat dál?" Ukončila Tuoren spor.

Leifiara se uklidnila a pak přikývla. "Nejspíš půjde o něco fyzického. Sakarové si velice cenili hbitost svých bojovníků, stejně tak jako elfové krásu v zrcadlech a trpaslíci své stroje."

Za ohybem je uvítala síť z kovových kruhů visící ze stropu, luk a dva šípy. Sloup vedle sítě byl pomalován výjevy ještěra lezoucího po síti a z jejího vršku střílejícího z luku, zavěšen v síti jen za zadní končetiny.

"Úžasné. To mi řekni, jak se dostaneme přes tohle dál." Zvolala Tuoren. "Jednou nohou nahoru nevylezu a ty jednou rukou nenatáhneš luk."

"Ze země tm nedokážeš vystřelit?" Zeptala se Leifi a studovala, kam podle nákresu mají střílet.

"Ne. Je to díra ve zdi, odsud se tam možná trefím, ale nemám sebemenší šanci zasáhnout to něco uvnitř."

"Takže jsme v koncích." Odhadla Leifiara.

"Vypadá to tak."

Mezitím, v obrovské jeskyni čekající na konci...

"Nifiare?" Zeptal se hlas, který nutil menší kameny opustit svá stanoviště a běžet se schovat.

Zombie se vypotácela před svého pána.

"Už to není taková zábava, jaká to bývala. Běž a přiveď je obě sem. Vypadají schopně, určitě by si poradily i se zbytkem. A moc je nestraš." Dodal ještě za vzdalující se zombií.

"Vážně se tam nedá dostřelit z jiného místa?" Zeptala se Leifi, sedíc se skloněnou hlavou na jednom z kamenů.

"Dívala jsem se už třikrát. Do jednoho výklenku by se střelit dalo, druhý ze země nezasáhne nikdo, i kdyby střílel s lukem už od dětství."

Kamenná stěna za nimi se odvalila stranou. Nifiar nesl několik dalších klíčů a kynul jim, ať jej následují.

"Další zkouška?" Zeptala se ho Leifi. Zombie zavrtěla hlavou a ukázala na průchod za sebou.

Sestry pozorovaly vzdalující se zombii a kývly na sebe. Když je zvou dál, bylo by neslušné nejít.

Jejich mlčenlivý společník je vedl dalšími místnostmi. Po jeskyni sakarů byla další jeskyně, tentokrát bez kreseb. Nemohly zjistit, kdo je vybudoval. Postupně byly jednotlivé části pořád primitivnější, až předposlední zkouška byla v temné jeskyni osvětlenou pouze párem pochodní, které sem Nifiar umístil na cestě pro ně.

Poslední místnost jim však vyrazila dech. Byla obrovská, dokonale osvícená i přesto, že nebylo vidět zdroje světla. Ve vzduchu vysoko nad nimi byly umístěny obrovské koule znázorňující planety. Ačkoli si toho nemohly všimnout, pomalu se otáčely a měnily svou pozici přesně podle svých větších sourozenců ve vesmíru. Všichni astrologové do jednoho by zaplesali nad tímto objevem, zbláznili se štěstím a neopustili místnost ani na oběd. Poloprůhledný most je vedl mezi planetami a nebem posetým hvězdami a trvalo celých pět minut, než se všichni dostali na druhou stranu. na konci mostu byly Obří dveře se sedmi klíčovými dírkami. Nifiar dokulhal až k nim a pokusil se do první vložit průhledný klíč, který se tvářil, že uvnitř drží vlastní hvězdy. Vzhledem ke stavu jeho končetin se mu nedařilo. Leifiara mu ochotně pomohla zastrčit klíč a otočit jím. Hlasité cvaknutí oznamovalo otevření závory. Další klíče byly většinou z kostí, Leifiara je postupně vkládala a otevírala zámky, které jí Nifiar ukázal.

Po otevření posledního zámku se nic nestalo. Lieifara se opřela do dveří a ty se bez jediného zvuku otevřely. Uvítalo je přítmí osvětlené jen vzdálenými ohni. Když se otočila na Nafiara, byl ten tam. Ani jedna ze sester si nevšimla, že zmizel, bylo však jasné, že dál musí jít samy. A tak tedy šly.

Pozoroval je pár červených očí ukrytých mezi kamennými jehlami po jejich levé straně. Čekal, dokud nedošly dostatečně daleko a pak na ně promluvil pečlivě připravenou řečí, kterou mu zkazilo jenom to, že předpokládala menší počet osob. Obě nadskočily leknutím.

"Vy, jenž jste vstoupily do mých síní. Vy, jenž jste pokořily všechny nástrahy. Vy, jenž jste uspěly v těžkých zkouškách, teď vás čeká poslední a nejtěžší úkol." Odmlčel se, aby měla jeho řeč čas udělat dojem.

Odpověď, jakou mu Tuoren poskytla, ani ve snu nečekal: Tak sem s tím, rády bychom šly dál!"

"Vy, jež troufáte..." Slova se mu vytratila. Zdálo se, že jeho dlouho připravovaná řeč, kterou tolik let s Nifiarem piloval do dokonalosti, se míjí účinkem. Zkusil to tedy po jejich.

"Dám vám tři hádanky. Pokud je uhodnete, můžete odejít. Neuhodnete-li byť jen jedinou z nich, čeká vás věčné zatracení a muka v ohni pekelném." S touto částí nikdy moc nesouhlasil, ale Nifiar ho přesvědčil, že je skvělá. "Za každou správnou odpověď se můžete zeptat i vy na jednu otázku. Můžeme začít?" jeho hluboký hlas dorezonoval jeskyní.

"Ano." Odpověděla Leifiara. Tuoren do ní šťouchla loktem. "Vždyť já neumím hádanky." Sykla.

"Dobře. Tak tedy začneme. Celou noc s tebou věrně trávím, avšak k ránu navždy se ztrácím. Co jsem?" Zadeklamoval hlas.

Leifi se nad tím zamyslela. "Sen." Odpověděla pak.

"Ano." Musel připustit, že je velice chytrá. Začínala se mu líbit. "Teď tvoje otázka."

"Ukážeš se nám?" Zeptala se na rovinu, protože nerada mluvila s něčím, co neviděla.

"Ano, to bych mohl." Těžké kroky signalizovaly, že se záhadná bytost dala do pohybu. Pomalým rozvážným krokem se přesunula po okraji jeskyně až za oba dva honě, pak vykročila kupředu. Plameny osvětlily dračí hlavu s viditelnými zuby a párem karmínových očí hledících až do vaší duše. Hlavu následoval dlouhý krk, masivní tělo s křídly a čtyřmi končetinami a vše zakončoval dlouhý ocas. Drak se kus před nimi zastavil, Lehl si na zem, přední tlapy před sebou a zívl.

"Nuže, můžeme pokračovat. Každou noc mám jiný tvar, přec jsem stále koule. Co jsem?"

Ten byl těžší, to musela Leifi uznat. Opakovala si otázku tak dlouho, dokud ji nerozebrala na jednotlivé části. Každou noc jiný tvar..

"Měsíc?" Zkusila.

"Výborně. Jsi chytrá, to se musí nechat. Tvá otázka?"

"Když jsme sem přišli, každá místnost byla jiná. Proč? Jaká se tu skrývá historie?"

"Dobrá otázka." Drak se zamyšleně poškrábal na šupinách pod bradou. "Kdysi dávno, při stvoření světa jsem dostal darem hádanku. Sestávala z hvězdného nebe a planet udržovaných v pohybu mechanismem. Ten jsem měl za úkol natáhnout ta, aby souhlasil se skutečným oběhem planet. Výpočty a jemné nastavování mi trvaly celé roky, ale nakonec jsem uspěl. A tak jsem dostal nápad, aby mi vždy ti nejvhodnější postavili další hádanku. S prvotní se však nemohli rovnat. Všechny byly stejně jednoduché. Jedna rasa postavila hádanku a pak byla smetena novou, lepší. První tři neměly ani jména. Gir'Rakhové byli čtvrtí. Byli však loveni sakary ve velkém, až vymřeli. Sakary pak ze svých domovisk vyhnali trpaslíci. Kvůli neshodě elfové chytře zničili trpaslíky a svedli to na rasu, která nikdy neexistovala. A pak lidé vyhnali elfy ze své domoviny. Nyní je tedy váš čas, postavit mi hádanku. Nejlepší, kterou dovedete, a ta rozhodne o vašem osudu."

"My dvě?" Zeptala se Tuoren nevěřícně.

Drak zavrtěl hlavou."Ne. Všichni lidé. Třetí otázka." Na chvíli zaváhal, nevěda, kterou si vybrat, a spustil. "Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí. Co to je?"

Tuoren byla překvapená tak jednoduchou otázkou. "Čas." odpověděla.

"Dračí oči se upřel pro změnu na ni. "Ano, máš pravdu." Přikývl zmateně. "Tím jste první, kdo odpověděl na mé hádanky. Třetí otázka?"

Leifiara se zamyslela a pak se jej zeptala na klasickou otázku svého dětství. "Mám šest nohou, dvě hlavy, dvě ruce, čtyři uši a kráčím po čtyřech. Co jsem?"

Tuoren se nestačila divit. Vždyť to byla hádanka, co zná každé dítě. Jak se ale zdálo, draka silně vyvedla z míry. Několikrát si opakoval otázku a soustředěně přemýšlel. U toho si tiše brumlal nesrozumitelná slova.

Trpělivě čekaly několik minut, zatímco se drak trápil nad odpovědí.

"Nakonec mi nezbývá nic než přiznat porážku. Neznám odpověď, na tvou otázku. Smím teď vědět, jak zní?"

"Jistěže, pane. Jezdec na koni." Leifiara se mu uklonila.

"Jsi chytrá, velice chytrá.." Uznal. "A teď mi povězte, co vás ke mně v první řadě přivedlo."

A sestry povídaly.

"Takže vás sem donesla křídla osudu." Zrekapituloval jejich příběh drak. "Jste chytré, škoda, že zraněné. Řeknu Nifiarovi, ať se o vás postará. Jak se vyléčíte, pomůžu vám na druhou stranu hor."

"Proč byste to dělal?" Zeptala se Leifiara.

"Protože jste splnily dvě zkoušky a odpověděly na mé hádanky. To se nepodaří každému. A dát mi hádanku, na kterou neznám odpověď si zaslouží obdiv. Nifiar vás odvede do vašeho pokoje. Omlouvám se za jeho stav, ale celé tři stovky let mě nikdo nenavštívil. Tudy." Kývl příslušným směrem a zombie sestry odvedla až do nepříliš přepychově zařízeného pokoje. byl špinavý a zaprášený, ale to jim teď nevadilo. Byly rády, že si mohou konečně odpočinout. Spaly dřív, než dopadly na tvrdé postele.

Nifiar je chvíli pozoroval. Pak se otočil a vrátil se ke svému pánovi.

Strávily v dračí jeskyni celý týden, během kterého je Nifiar obsluhoval s nezvyklou pečlivostí, alespoň na zombii. V léčení se vyznal, a tak Tuoren dokázala chodit bez pomoci a téměř bez bolesti, a Leifi mohla rukou hýbat, i když se snažila ji šetřit. Drak se ukázal být příjemným společníkem, ale Tuoren stejně nechápala, jak s ním dokáže celý den debatovat o něčem, z čeho ji osobně za deset minut rozbolela hlava. Radši se vydávala na průzkumy jeskyní okolo. Ukázalo se totiž, že je tu celý podzemní systém, a tak našla spousty koster ve zrezlém brnění. Občas u sebe měly i cennosti. Ty drak navzdory očekávání nesbíral. Když jej požádala, aby jí ukázal svůj poklad, ukázalo se, že jde o nepřeberné množství překvapivě zachovalých knih. Leifi si je pak půjčovala a zdálo se, že v nich i spí.

A tak nadešel čas jejich odchodu. Tuoren byla ráda, že se konečně dostanou z jeskyní pryč, ale Leifiaru to nijak netěšilo. Ráda by zůstala, a taky to své sestře řekla. Chvíli se hádaly, ale pak Tuoren uznala, že se tu bude cítit lépe než ve světě nahoře. Tam neměla nikoho s takovou sbírkou knih a chutí mluvit o historii jako zde.

Drak je vzal na svém hřbetě tak daleko, jak se odvážil, přistál na okraji hustého lesa, na jehož druhém konci bylo panství jejich strýce, s Leifiarou jí popřáli hodně štěstí a pak se vrátili do jeskyně.

Tuoren strýci vylíčila jejich příběh až po setkání s bandity, kteří ale nešťastně Leifiaru zavraždili, a tak po ní nikdo z nové rodiny nepátral. Brzo se vdala za šikovného řemeslníka z vesnice a spokojeně spolu žili v jeho domě.

Válka v Arathesii se uklidnila až za dlouhých pět let a království se rozdělilo na spoustu malých knížectví. V bývalém královském městě zuřily intriky a po řadě záhadných úmrtí vyvstal nový král, který měl v úmyslu sjednotit znovu království. Krveprolití vede vždy jen k dalšímu krveprolití.

A Leifiara? Tu již nikdy nikdo neviděl, ale krajem běžely divoké zkazky o dvojici draků, kteří byli spatřeni poletující v horách...