Vítejte ve dračím světě

0. Prolog

2015

Rok, který změnil svět.

V červnu o sobě dala vědět nová teroristická organizace, známá pod jménem Rudý soumrak. Hlásala vytvoření nového světa pod vedením svého jediného boha. Původně byly považováni za islámské fanatiky, ale po atentátu na několik mešit CIA zjistila, že věří ve zcela jiného, neznámého boha.

Křesťanský Bůh v tomto novém bohu začal spatřovat konkurenci a tak se rozhodl všemu udělat ráznou přítrž. Stačilo mu zanechat pár myšlenek tu a pár vnuknutí támhle a hlavní základna Rudého soumraku na severozápadě Kazachstánu byla vyhlazena plošným bombardováním.

Co ovšem všichni přehlédli byla přítomnost několika silných nukleárních hlavic. Mohutná exploze vyhladila veškerý život v širokém okolí. Dokonce silně poškodila Moskvu, což si Rusko nenechalo líbit a vystřelilo několik hlavic směrem k Arábii v mylném domnění, že za útokem stáli muslimové. Bůh s potěšením sledoval, jak ostatní bohové ztrácejí na síle, jak umírali jejich věřící. Až příliš pozdě si uvědomil, že mizí i on sám. Vypukla třetí světová válka.

Trvala zhruba dvě a půl hodiny, během kterých byl vyhlazen téměř všechen život na Zemi. Přeživší lidé se zřekli svých bohů, protože kdyby existovali, tak by jim pomohli a zabránili by této kruté válce.

A tak Bůh sledoval, jak ostatní přicházejí o moc, ale zejména o ni přišel i on sám. A všichni zůstali jen malými nicotnými existencemi, rozdrceni mezi koly hodin Času nebo přesypáni v dolní polovině hodin, jak je libo.

0,5. Prolog II - Blíže současnosti

2120

Toho roku se narodila v městečku, pevnosti,… dobře bráněném něčem jménem Karascal. Bylo to několik polorozbořených domů z kamene postavených ještě před válkou, spousta chatrčí ze dřeva a látkových stanů. Vysoké kamenné zdi, které tu zbyly jako pozůstalost z obrněné pevnosti, byly opravovány a rozšiřovány kdykoli to šlo. Koneckonců zdi stály mezi nimi a světem tam venku.

2122

Ve dvou letech jí zemřel otec. Celá skupina průzkumníků zmizela v pustinách. Nikdo je nešel hledat. To už byl zákon vnějšího světa – odejdeš a možná se vrátíš. Na výpravy odcházely malé skupinky pravidelně, protože to byl jediný způsob, jak získat cenné materiály. Téměř vše se nějak zužitkovalo, klidně i prázdné plechovky. Větší část padla na výrobu zbraní a munice a na posílení obranných zdí.

Nevěděla, jak se jmenovala předtím, ale po smrti otce ji matka pojmenovala Rose.

2128

Neměla až tak špatné dětství. Jednou jí matka z výpravy donesla hračku – malého kovového dinosaura. Byla velice šťastná a ostatní děti jí záviděli – spousta jich vyrůstala, aniž by si mohla hrát.

2130

Její matku zabily šrapnely špatně hozeného granátu. Rose osaměla. Sourozence neměla, i když se všechny ženy musely v šestnácti provdat a každý čtvrtý rok mít potomka. Byla to jejich povinnost, stejně jako od patnácti musel každý chodit za ochranné hradby Karascalu.

Po smrti svého manžela Roseina matka zahořkla a nechtěla si vzít žádného jiného muže. Ostatní se kvůli tomu na ni i Rose dívali skrz prsty a pomlouvali je.

Naštěstí se jí ujal pan Rickey, který bydlel v jedné z kamenných budov a vyráběl zbraně a střelivo téměř ze všeho, co mu z výprav přinesli.

Ostatní děti musely pracovat až od dvanácti let, ale ona si nestěžovala. Čím více ji pan Rickey naučil o zbraních a přežití tam venku, tím větší měla výhodu nad svými vrstevníky. Choval se k ní jako k vlastní dceři, protože ženu neměl a jeho tři synové už byli dospělí. Ve volných chvílích se cvičila v neozbrojeném boji a v soubojích s nožem. Brzy byla lepší než všichni chlapci jejího věku.

2132

Za dva roky se o zbraních naučila spoustu. Přes den v dílně pomáhala panu Rickeymu, k večeru trénovala střelbu se zbraní vlastní výroby – podlouhlou trubkou s pažbou a spouští. Ta po stisknutí uvolnila pružinu a vystřelila železnou tyč na terč. Byla na ni velice hrdá, i když střely létaly po křivce a tak se moc přesně střílet nenaučila. Večer jí pan Rickey předčítal z knihy o historických zbraních a vojenství.

2133

Pan Rickey jí skoro přes noc vyrobil vlastní zbraň. Střílela malé ocelové kuličky, které se sice špatně hledaly, ale po nárazu do měkkého terče se nedeformovaly a tak mohla cvičit dle libosti.

2135

V patnácti letech Rose podnikla svou první výpravu. Poprvé dostala do rukou skutečnou zbraň – sice jenom oštěp, ale lepší než nic. Zpět přinesli několik kůží z divoké zvěře, maso, různé kovové předměty a v jedné opuštěné rozpadlé chatce nalezla nefunkční loveckou pušku. Právem nálezce patřila zbraň jí a mohla se rozhodnout, zda si ji nechá nebo daruje městu.

Nechala si ji a přes léto ji předělala na ztělesnění efektivnosti. Byla schopna vystřelit třicet střel před nabitím a navíc i po přidržení spouště vystřelila jeden náboj. Neplýtvala tedy jako ostatní mladí, za což ji pan Rickey chválil. Také věděla, kam mířit, aby nepotřebovala vystřelit podruhé. Její hodnota rychle stoupala a tak na podzim vedla svou vlastní výpravu. Byla v celé skupině nejmladší a tak cítila jistou satisfakci.

Našli opuštěný vojenský bunkr plný zásob a několik dní z něj nosili všechny možné novinky. Zbraně většinou rozebrali, pár jich nechali jako předlohu a podle nich pak zkoušeli sestrojit nové zbraně.

Svou zbraň Rose vyměnila za předválečnou útočnou pušku, protože se jí její vzhled víc zamlouval a také poskytovala možnost automatické střelby. Podařilo se jí ji upravit stejně, jako svou předchozí hračku a navíc nahradila klasické hledí laserovým zaměřovačem, přidala závit na našroubování tlumiče a pár částí přetavila tak, aby jí puška přesně padla do ruky. S jejím umění plížení byla ještě smrtelnější než jindy a nepozorovaně zneškodnila cokoli, co ji nestihlo ucítit.

2136

Nadešel čas vdávání. Zájem o ni mělo tolik mužů, že se rozhodla uspořádat střeleckou soutěž. S požehnáním pana Rickeyho se pánové střídali na střelnici s jednoduchými pravidly – nezasáhneš-li cíl, čau, zasáhneš-li, postupuješ do dalšího kola a cíl bude zase o kousek dál. Kdo zůstane, vyhrál.

Rose byla značně zklamaná, když její favorit, mladý Finley vypadl v posledním kole a vyhrál Poeta, dle jejího názoru odpudivý čtyřicátník, který ve volném čase skládal básně.

Nedalo se ale nic dělat a tak spolu vyrazili na svatební cestu – dvoučlennou výpravu do pustin dokazující, že se o sebe dokážou postarat a muž dokáže ochránit svou ženu (nad tím se Rose ušklíbla) a žena operovávat svého muže a starat se o něj (Rose měla co dělat, aby nevyprskla smíchy). Pokud se oba vrátili, byli svoji a měli následně povinnost udržovat počet obyvatel na co nejvyšším čísle.

A tak vyrazili..