Vítejte ve dračím světě

1. Ti špinaví psi

4. 3. 2136

Krátce po poledni uhasili malý oheň, na kterém Poeta vařil oběd. Rose jej přesvědčila, že bude lepší, když hlídka bude ona a Poeta bublal stejně jako voda v kotlíku, který neměli. Musel jim postačit kámen, na kterém opekli maso.

Vyrazili na cestu tam, kudy měla podle desítek let starých map vést cesta. Okolo nich byl ale jen obyčejný pustinný šedohnědý les. Zelená se vyskytovala pomálu a stromy vůbec nepřipomínaly své zelené předválečné kolegy. Teda pokud také nebyli pokroucení v náhodných úhlech, místy i ostrých.

Stezku nalezli až po hodině hledání. Často ji využívala různá zvířata či jiní obyvatelé pustin. Rose dala znamení a oba se skryli v suchém roští nad cestou. Ta vedla výškově asi dva metry pod nimi v malém přírodním zářezu.

„Někdo jde.“ oznámila mu suše. I když se k ní choval docela mile a složil jí báseň, zůstávala chladná a neodpovídala mu více než několika slovy.

Ze záhybu cesty vyšla šestičlenná skupinka tvorů podobných psům, akorát byli vysocí dva metry a chodili vzpřímeně po zadních, mnohem masivnějších tlapách. Každý z nich si nesl oštěp a okolo pasu měli uvázanou bederní roušku a dlouhý nůž.

Po očku mrkla na Poetu, který stiskl svoji zbraň, až mu zbělely klouby.

„Ti špinavý psi zabili mou ženu!“ pronesl rozzuřeně, avšak tiše. O tom Rose nic nevěděla. „Musím ji pomstít.“

„Ne! Je jich víc než nás. Nebudeme riskovat.“ zašeptala. Psí postavy na silnici zbystřily.

„Moment překvapení.“ v okamžiku byl na nohou s puškou namířenou do davu.

„Ne!“ Rose nepřemýšlela a srazila Poetu k zemi zrovna ve chvíli, kdy stiskl spoušť. Praštila s ním o zem a jednu mu vlepila. Něco zachytila na okraji viditelnosti a muž jí pod rukama ztuhl. V levém boku měl zaražené kopí, jehož hlava na ni koukala z druhé strany. Na silnici panoval rozruch. Rychle ze zad stáhla pušku a namířila ji na pravděpodobného velitele smečky. Pět tlap s kopím se napřáhnulo, ale nehodilo. Šestý úpěl na zemi a držel se za zadní.

Jeden z psů na ostatní cosi pořvával a Rose došlo, že kdyby ji chtěli zabít, už by se tak stalo. Váhavě sklonila zbraň a očekávala, že za polevení v ostražitosti zaplatí životem. Nezaútočili, a tak opatrně položila zbraň na zem a dala ruce před sebe tak, aby viděli, že jsou prázdné. Největší z vlkovitých postoupil k ní a hrubým hlasem jí něco oznámil. Nerozuměla mu, až potřetí zopakoval zprávu v jejím jazyce.

„On zaútočit první. Bránit. Ty odejít domov. Vrátit ne.“ přikývla a znamení, že chápe, co má na mysli a opatrně se shýbla pro zbraň. Pomalým pohybem si ji dala do pouzdra na zádech a uklonila se. „Děkuji.“

„Gnawl! Te ghak ak <zavrčení> gha kir vaanaen.“ poručil. Jeden z vlčích lidí kývl a postoupil vpřed. Chvíli mu něco vysvětloval svou řečí.

„Dovést domov. Kir vaanaen aghat nevracet.“ vybraný přikývl a pokynul jí, ať jde s ním. Ještě jednou se uklonila a vycouvala pryč. Snažila se nedívat na mrtvé tělo, nad kterým se velitel právě sklonil. Radši se otočila a následovala svého společníka. Jak tak mlčky šli, hlavou jí vířily nejrůznější myšlenky. Proč ji vlastně nechali naživu?

Konečně druhého dne ráno dorazila do Karascalu. Její společník se k ní choval vlídně, ale nepromluvil ani slovo a na její dotazy odpovídal pouze kroucením hlavy. Zůstali stát na okraji lesa. Mezi nimi a pevností se tyčilo padesát metrů střežené vypálené planiny, kde je měli střelci jako na dlani.

„Měl bys jít domů. Jsem doma.“ řekla mu. Vlk zakroutil hlavou a pobídl ji kupředu. Vykročila, ráda, že je doma.

V polovině planiny jí pevný krok pomalu přešel do zamrzlého postoje asi deset metrů od brány, když si uvědomila, že na ně míří snad každá zbraň v Karascalu. Brána se pootevřela a naproti jí vyšel Clark, jeden z velitelů obrany pevnosti a Poetův dlouholetý přítel.

„Ale ale.. To sis našla pěkného ženicha, jen co je pravda!“ za zdmi se ozval smích. „Poeta ti nebyl dost dobrý a tak sis radši našla tohle zvíře?“ ukázal samopalem na jejího společníka. Ten zavrčel, ale o nic se nepokusil.

„Pomohl mi dostat se zpět. Zabili Poetu v sebeobraně, on zaútočil první!“ cítila, že přece jenom se musí svého průvodce zastat.

„Vždyť na nás sami několikrát zaútočili!“

„A nebylo to náhodou tím, že jste zaútočili první vy a dali jim tak důvod?“ odsekla a v žilách jí vřela krev.

„Oni zaútočili první. A teď si jdi domů odpočinout. Chlapi, zbavte se toho psa!“ otočil se k odchodu.

„Ne!“ Rose se postavila před vlka a zaštítila ho vlastním tělem.

„Ne?“ Clark otočil hlavu a přes rameno se na ni zadíval. Pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Tak si sbal svých pět švestek a táhni! Takové chytráky, jako jsi ty tady nepotřebujeme! Řadu let jsme se ubránili a ty nám teď nebudeš nakazovat, s kým se bratříčkovat. Když je máš tak ráda, proč nežiješ s nimi někde v noře?!“

Rose zavřela oči a napočítala do tří. I kdyby mu ten jeho pitomej úsměv smazala natrvalo z obličeje, ostatní na hradbách by z ní udělali kus masa padajícího bezvládně na zem. A koneckonců, svět venku nevypadal tak špatně, jak ho ostatní popisovali. Přece jenom již třetí den žije.

„Dobře. Nech nás projít dovnitř, vzít si věci a odejít.“ potěšilo ji, jak se zamračil. Určitě čekal, že mu bude vzdorovat a tím dostane záminku je oba dva na místě odpravit.

„Ale samozřejmě, pojď dál i s tvým velectěným hostem.“ pokynul jí a vlkovi, ať jdou dovnitř.

Pan Rickey se zrovna vrtal v nějaké zbrani, když se dveře se zavrzáním otevřely.

„Ah, Rose! Vítej zpátky…“ uvítací řeč utichla, když dovnitř vstoupila i druhá postava.

„Jen si vezmu věci a odejdu. Navždy.“ povzdechla si. Pan Rickey vstal od stolu.

„Proč? Stalo se snad něco?“

Rose mu vylíčila události posledních dní a přitom si do batohu na záda dávala vše potřebné, zejména spoustu munice. Tu si také strategicky rozmístila po opasku. Nakonec na sebe navlékla zesílenou strážní zbroj z tvrdých kožených destiček, opasek a přes záda si přehodila batoh. Pušku si připjala k pasu tak, aby jí za chůze nepodrážela nohy a byla po ruce, když bude potřeba. Na koženém popruhu jí stačilo zbraň natočit a mohla střílet. Otázka je, jestli by něco trefila.

Vzala ze své skříňky také kopí z pevné lehké slitiny a ostrým bodcem a podala jej vlkovi. Zprvu se zdráhal dar přijmout, ale když mu sebrala jeho dřevěné kopí a vrazila do tlap nové, nebránil se. Pak se objala s panem Rickeym a otočila se k odchodu.

„Sbohem, má dcero.“ řekl jí ještě ve dveřích.

„Sbohem.“ Rose se neotáčela. Věděla, že by to citově neunesla. Málem by se rozplakala, kdyby se nestřetla s Vladkovým ocel lámajícím pohledem.

„Máš vše? Skvělé. Tak sbohem a budeš nám všem moc chybět.“ Rose se podivila, že se jeho slova nezformovala do nožů letících vzduchem.

„Sbohem. Taky tě mám velice ráda.“ otočila se k němu zády a s hlavou hrdě vztyčenou vykráčela z Karascalu, sledována pohledy všech okolo. Šeptanda za ní běžela naplno a tak si už stihla příběh upravit do své obecně přijatelné varianty o zradě, špíně a podobně.

Když se za nimi zaduněním zavřela brána, povzdechla si. „Tak, a jsem vyhnanec.“ Společně došli až do lesa, kde se Rose zastavila. „No, můžeš se vrátit domů. Třeba se někde usídlím i já, v pustině je určitě víc míst, kde jsou lidé.“

„Ano.“ Rose se polekala, protože myslela, že mluvit neumí. Jeho perfektní znalost lidské řeči ji ohromila. „Je ještě spousta měst, kde žijí lidé. Stačí hledat. Ale tady nic nenajdeme, kir vaanaen. Musíme jít dál.“

„Musíme? Znamená to, že jdeš se mnou?“

„Samozřejmě. Rozkaz zněl, abych tě dovedl domů. A tvůj domov je teď v pustinách.“

Pomalým krokem se vydali směrem, odkud předtím přišli.

„Mimochodem, co jsi to říkal? Něco jako kyr vanen?“

„Kir vaanaen. Znamená to ‚ta čestná‘, ve vašem jazyce.“

„Kirvaanaen… To se mi líbí. A jak vlastně říkají tobě?“

„Gnawl. Neptej se, co to znamená. A taky díky za kopí.“

1.5. Planina bohů.

Sbohem. Lidé to slovo dále vyslovovali, aniž by věděli, co vlastně znamená. Co znamená to bohem.

Ale to se časem změní.

Velice brzy.

A jednotlivá světýlka ve tmě, která bývala bohy, dál kula své pikle k získání věřících.