Schyn: Dračí příběh- o drakovy Talow

Talow

Jmenuji se Talow. Žiji v takové malé zemičce jménem Hargon a mám to tam moc rád. Není to moc dlouho co jsem se vylíhl. Jsem tmavě modrý a mám dlouhá blanitá křídla. Hlavu mi zdobí dlouhé zakroucené zlaté rohy. Je mi teprve pár měsíců, ale přesto jsem už vyrostl. Jsem vysoký asi tak 4 metry a dlouhý tak 8 metrů. Nechrlím oheň, ale plivu kyselinu. Velice nebezpečnou. Ta by ve větším množství zabila i draka. A právě u draků to začalo.

Jednou, když jsem se vracel od řeky , tak do mě narazil jiný a trochu menší drak, než jsem byl já. Já se udržel ve vzduchu, ale i přesto jsem utržil malou ránu do boku, ale nic to nebylo. Ten drak co do mě narazil ležel na zemi a rychle dýchal. Pomalu jsem k němu sletěl. Byl oranžový a měl sice menší, ale duhové rohy. Křídla byla také duhová. Byla to dračice. Pomalu jsem jí pomohl na nohy. Dýchala velice špatně a stála jen na třech nohách. Ta čtvrtá byla provrtaná dlouhým šípem. Podíval jsem se jí do očí byly modré a plné bolesti i přesto byly ale krásné. "Co se stalo?" zeptal jsem se.

Dračice se na mě podívala a ztěží odpověděla: "Lovci," Vyděsil jsem se a řekl jsem:" Buď v klidu a moc se nevrť, " a uchopil jsem jí za boky. Zadníma nohama jsem se odrazil od země a začal mávat křídly, ale nikam jsem se nezvedal. Už jsem slyšel, jak se za náma blíží lovci, tak jsem to zkusil znovu. S vypětím spousty sil jsem se i s ní vznesl do vzduchu a letěl jsem pryč. I když to bylo pro mě strašné, dokázal jsem se s ní dostat do našeho lesa. Tam jsem zavolal mocným výkřikem ostatní draky z mé smečky a přistál jsem. Hned se všichni přihrnuly ke zraněné dračici. Já jsem v tu chvíli padl vyčerpáním.

Za dva měsíce, co byla dračice u nás( mimochodem jmenovala se Ilia) se mi začala líbit a to tak, že vždycky, když jsem byl vedle ní, tak jsem začal rychleji dýchat a...no znáte to... Ilia byla velice pěkná a chytrá dračice. Když se uzdravila a její noha též, začaly jsme jen tak létat po světě. Jednou jsem jí nabídl, že bychom mohli letět do země zvané Bloodo, ale do konce svého života toho budu litivat. Byly jsme už velice blízko Bloodo, ale to nás ve spánku přepadly lidé, další lovci. Ilia i já jsme se bránily, jak nejvíce to šlo, ale bylo jich moc. Nakonec, jsem se odtamtud dostal, ale Ilia ne. Tak jsem k ní znovu přiletěl a začal jsem po lovcích prskat kyselinu. Většinu to zasáhlo, ale Iliu taky, svalila se na zem a když jsem se všech lovců zbavil, přilétl jsem k ní se slzama na víčkách a Ilia se na mě naposled podívala svýma krásnýma očima a řekla:" Miluji tě Talowe, "a hned jak to dořekla naposledy vydechla a výčka se jí zavřela. Já jsem zařval mohutným řevem a potichujsem smutným hlasem řekl:" Já taky Ilio, já taky." Vyletěl jsem do vzduchu a viděl jsem už jen jak se její tělo rozpouští, až už zmizela uplně. Celí svůj život si to vyčítám, protože nebít mě, ještě by tu byla. Vždy když se dívám na zapadající slunce, vidím v něm Ili a její krásně zářící oči.