Sat: Poslední déšť

Jen tiše stála a naslouchala. Tiché tóny, které se prostřednictvím kláves klavíru měnily v melodii, která byla vším. Na ničem jiném už nezáleželo, protože všechno skončilo... Zvedla hlavu k nebesům a zavřela oči. Začalo pršet. Kapky deště jí dopadaly na holá rameny a něžně ji hladily po bílé kůži. Padaly do trávy, slané kapky deště. Ale nebylo pro co plakat, protože to skončí...

Nic necítila, ničeho nelitovala, protože už stejně bylo pozdě. Nikdo jí nepomohl, zanechali ji tam, samotnou.

Pokusila se usmát, nasadit masku pro poslední krok. Jenže ono už to nešlo, už neměla sílu. Slzy jí stékaly po tvářích, jako ranní rosa na stéblech trávy, a odrážely se v nich stříbřité nitky měsíčního svitu.

Otočila hlavu a upřela pohled na katedrálu, která se tyčila k temnému nebi pár metrů od ní. Půlkruhová okna, sepnuté ruce, které prosí Boha. Nepomůže vám, vy zaslepení.

Jak byla hloupá, snila se zavřenýma očima... Jenže pak jí je otevřeli. A lidé se změnili, již nebyli tací, jaké si je pamatovala. Dívka, která odhodila ozdobnou škrabošku, ukázala, kdo doopravdy je... Pak ji opustili... Jeden po druhém... Nechali ji tam, ve tmě.

S tváří bez výrazu sledovala hejno holubů, které přeletělo přes noční nebe a usadilo se na střeše betonové budovy.

„Proč?!“ zakřičela hlasitě, podlomily se jí nohy a musela se opřít rukama o zem, aby nespadla. „Proč jste mi to udělali?“ šeptla mezi vzlyky.

Bolest jí rozervala srdce na cáry, už z něj nic nezbylo. V hlavě jí zněly údery hodin, které odpočítávaly její zbývající čas, a do kolenou ji studila mokrá zem.

„Už to skončí jednou pro vždy,“ usmála se a pomalu se postavila na nohy. Otřela si uslzené oči, došla k přechodu a pod pouliční lampou počkala, až naskočí zelená. Byla to jen ztráta času, ale nechtěla cítit další bolest.

Auta se skřípotem zastavila a malá skupinka chodců včetně ní přešla přes bílé pruhy, protínající šedočernou silnici.

Zamířila ke starému mostu a chvíli očima pozorovala, kam ubíhají jednotlivé vlnky vytesané do kamene, ale pak zavrtěla hlavou, jako by z ní chtěla vytřepat ty poslední myšlenky, které jí zbyly.

Vydrápala se na kraj mostu a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to zvláštní, dívat se na místo, které již nikdy neuvidí. Jako by poprvé vnímala srdce města, jako by byla aspoň na chvíli jeho součástí a cítila každý jeho úder. Naposledy zavřela oči a oddala se tomu krásnému pocitu, kdy jí vítr cuchal černé vlasy a hladil ji po tváři. Svoboda, to bylo to poslední, co cítila.

Pamatovala si, že měla déšť ráda. Bude to hezká vzpomínka...