Vítejte ve dračím světě

,,K té jediné telefonní budce... rychle...“ odpověděla Sakii vystrašeně a pak zavěsila.

Vyběhla jsem z domu, zatímco jsem si narychlo oblékala černou bundu. Večer se vždycky ochladí.

Zahnula jsem vpravo... rovně... vlevo... vpravo... a ulička, která se zdála nekonečná. Na jejím konci...

Pár metrů od hnědovlásky jsem se zastavila.

Sevřelo se mi srdce, když ke mně otočila hlavu, z níž čůrkem tekla krev. Zastrčila si pramínek zčervenalých vlasů od krve za ucho. Všimla jsem si, že ruku má pokousanou.

Chtěla jsem se jí zeptat, co se stalo, ale zmohla jsem se na otevření pusy.

Nejhorší bylo, že se mě zmocnil pocit, jako kdybych se dívala do nějakého zvráceného zrcadla.

,,Pojď pryč,“ spíš mi to přikázala než navrhla.

Za těch slov jí vytekl rudý pramínek z pusy, který jí sklouzl po bradě ke krku. Udělalo se mi trochu zle od žaludku.

Stála jsem na místě.

,,Dělej!“ sykla a chytla mě za paži. Naskočila mi husí kůže, když o mě otřela zkrvavené prsty a nechala na černém rukávu od bundy rudé šmouhy. Začala mě nevídanou silou táhnout směrem ven z vesnice. ,,Tady nemůžeme zůstat!“

Neochotně jsem se rozběhla – neměla jsem na výběr.

Poslední sluneční paprsky osvětlily špičky korun stromů velkého lesa, než se svět odebral do stínů.

Tam mě vedla?

… Ne. Odbočila po chvíli tak prudce, až za ní zavlály hnědé vlasy rudé od krve, a s nechutným pocitem v krku jsem cítila, že pár červených kapek přistálo na mé levé tváři.

Jakoby vše ještě víc potemnělo, když jsem si uvědomila, že mě táhne na kopec uprostřed veliké louky. Ani ten měsíc nesvítil. Složité spletení větví a telených listů jediného stromu na vrchu zakrývalo místo, kde se před bílou kouli tlačily tmavé mraky, zrovna když mě Sakii dotáhla pod přerostlou rostlinu.

Otočila ke mně svůj zakrvácený kvicht a odhrnula si mokrý pramen vlasů z očí.

,,Proč – jsi mě sem odtáhla?“ stále jsem se nemohla vzpamatovat z běhu.

Ona se pousmála.

V tu chvíli zpoza stromu vylezla bloncka, podpíraná temnovláskou.

Kira měla u pusy, rozšířené šklebem, a na prstech odkapávající krev.

Krev!

,,Co?!“ vyjekla jsem a poodstoupila o krok od ní.

Světlovláska se vymanila ze sevření Tenbin a přiblížila se ke mně.

Zachechtala se.

,,Silwí,“ oslovila mě tónem, který byste spíš našli u malé holčičky, jež se ptá, proč mají motýli tak nádherná křídla, ,,víš, co jsem si přála?“

,,Ne.“

,,Vlkoušci, Silwí… vlkoušci…“

Začala se mé nechápavosti smát.

… Chtěla jsem jí utéct, ale…

,,Se mnou to trochu přehnala,“ podotkla trochu zbytečně Sakii…

… ale nohy mi zmrzly…

,,Ale ty… možná bych… mohla svou… chybu opravit,“ kouskovala Kira…

…Srdce mi bušilo jako splašené…

,,A… kdo mi to – kdo nám to celou dobu volal?“ zajíkla jsem se, rozklepaná svou bezmocností, a s cílem udržet rozhovor…

… třeba by roztály, ty nevděčné končetiny…

,,Já,“ ozvala se černovláska potichu. ,,Z počátku jsem se domnívala, že Kira bude posedlá. Snažila jsem se vás varovat.“

,,Trošičku nejednoznačný varování,“ nervózně jsem se pousmála. Jak jsem se snažila uvést své vlastní nohy do pohybu, začaly se třást…

,,A ta únava?“

,,Noční hry,“ ušklíbla se Kira.

Udělala krok vpřed a natáhla ke mně ruku… Se zkrvavenými prsty… drápy od masa…

Drápy od masa…

Vyjekla jsem, rychle se otočila a upalovala z kopce dolů… A zakopla o kámen pár metrů od úpatí.

Vydala jsem ze sebe cosi jako hysterickou nadávku, rychle se sbírala z trávy a zamžourala do tmy…

Něco se přede mnou pohnulo a pak se ozval klučičí pobavený smích.

Ti kluci, co se před školou na něčem domlouvali…

Ani jsem nemusela vědět, kde přesně jsou. Když mi kdosi začal dýchat na krk, bylo mi jasné, že mě obklíčili…

Horký dech na krku…

S vyjeknutím jsem se obrátila tváří k tvář Sakii, jež se potichu smála.

,,Každý vlkodlak má nárok někoho pokousat…“

V duchu jsem viděla sebe samotnou, jak se mi zorničky šedých očí stahují do malinkých vystrašených černých bodů…

Znovu mě drapla za pravou ruku.

Ta její se třásla…

Prudkým pohybem mi odhrnula rukáv bundy a trika.

Pak jsem na své pravici ucítila sliny, bolest…

Krajinou se ozývalo vřeštění, mé vlastní vřeštění… které přecházelo v zoufalé vlčí vytí…

Jsou všude.