Rasha: Jsou všude. 3. díl

Ležela jsem doma na posteli a hrála si s mou černou myškou, když jsem znovu uslyšela telefon. Pomalu jsem vstala, a zatímco jsem pobízela potkana, aby mi vylezl na rameno, sešla dolu po schodech, zamířila do obýváku a zvedla sluchátko. Doufala jsem, že to nebude jako včera.

,,Runnicová, pro - ?“

,,Jsou všude.”

Dlouho jsem sluchátko držela v ruce, než jsem zavěsila. Po vzteku k volajícímu přišel i jiný pocit – strach.

Trhla jsem sebou, když mě zvířecí vousky pošimraly na uších. Zatímco zcela bezstarostný potkan začal zkoumat můj lalůček, pořád jsem stála a nechápavě zírala na bílou zeď.

Pak jsem uslyšela třísknout domovní dveře a ránu od spadlého věšáku. Vytratila jsem se do mého pokoje a zhasla světla dřív, než mě zastihla matka.

Nemohla jsem usnout.

„Kiro,“ oslovila jsem blondýnu, když ke mně zamířila zpoza rohu, ,,volal ti zas někdo?“

,,N – Ne,“ zívla a promnula si oči. Nevypadala zrovna čile.

,,Silwi!“

Cukla jsem sebou a málem si shodila penál z lavice. Vedle mě stála Sakii, zatímco bloncka a černovláska zmizely ve dveřích na školní chodbu. ,,Volal ti zas někdo?“

Přikývla jsem a tázavě na ni pohlédla. Sklonila hlavu. ,,Taky mi to přijde divné. Tenbin a Kiře nikdo nevolal.“

Něco ve mně hrklo. ,,Ty dvě jsou divný,“ poznamenala jsem. ,,I Tenbin je unavená, zrovna jako naše paní Upovídaná. Kdo z nás to bude příště?“

,,Netušim... Ale děsím se dnešního večera.“

To já taky.

Vyučování se vleklo nejen nudou, ale i obavami. Párkrát se na mě dokonce učitelka rozzuřila, že nedávám pozor a tupě čumím na prázdnou tabuli.

,,Sakii, když nám ten maník zavolá,“ snažila jsem se zvýšit hlas nad humbukem, jež nastal, když zazvonilo a všichni se snažili co nejdřív vypadnout ze zadýchané třídy na svěží vzduch, ,,zavoláme si, ano?“ přikývla na souhlas.

Minula jsem hlouček kluků, stejný, jako včerejší, kde se hoši opět na něčem domlouvali, a zamířila domů.

Hodila jsem si školní tašku vedle postele, na kterou jsem si lehla, a otevřela knihu, již jsem stejně skoro nevnímala.

Po několika hodinách strávených četbou, posloucháním hudby a přemýšlením nad záhadnými telefonáty, jsem vstala z lůžka a vyhlédla z okna. Měla jsem podivný pocit v žaludku, když se v mých šedavých očích zaleskly červánky soumraku. Čas, kdy se měl telefon ozvat, se blížil...

Slunce klesá níž... a níž...

Z obývacího pokoje ke mně dolehlo zvonění.

S bušícím srdcem jsem sešla ze schodů. Když mě jen pár kroků dělilo od stolku s telefonem, jako kdyby se zvuky všech světů smrskly jen na neustálé tu – TUM a tón přístroje...

Zvedla jsem sluchátko.

,,Silwi... přijď...“ ozval se zesláblý hlas.

,,Kam?“ vyhrkla jsem se sevřeným hrdlem. Nedalo by se říct, že se mi ulevilo.

,,K té jediné telefonní budce... rychle...“ odpověděla Sakii vystrašeně a pak zavěsila.

Vyběhla jsem z domu, zatímco jsem si narychlo oblékala černou bundu. Večer se vždycky ochladí.

Zahnula jsem vpravo... rovně... vlevo... vpravo... a ulička, která se zdála nekonečná. Na jejím konci...