Vítejte ve dračím světě

Majestát

Ostrý hlas trubky proříznul vzduch a závod odstartoval. Všichni draci vyrazili, obletěli věž a mihli se nad rozlehlou terasou plnou diváků. Konce krátkých barevných čabrak se třepetaly ve větru a postroje cinkaly. Zvířata vybičovaná svými letci k maximálnímu úsilí vydechovala obláčky kouře a koulela očima.

Takhle brzo po startu se závod neobešel bez občasných šťouchanců a kolizí, jak se však skupina vzdalovala od hradu, začala se rozpadat a závodníci se řadili do jedné letové dráhy.

Náhle jeden z draků zakolísal a prudce změnil směr.

Mezi diváky to vzrušeně zašumělo. Celá společnost s napětím sledovala, jak hnědá dračice v modro-bílých barvách ztratila rychlost a v divokých výkrutech létá hned na tu, hned na opačnou stranu. Letec už se ani nepokoušel dostat své zvíře pod kontrolu, jen se vší silou snažil udržet na jeho hřbetě.

„To je infant Natrel! Zachraňte ho, než spadne!“ zahřměl nade všemi hlas krále Inkura.

Vzápětí z dračí stáje umístěné pod střechou nejvyššího paláce hradu, vyrazilo několik štolbů na služebních dracích. Avšak dřív, než vůbec stačili nabrat dostatečnou výšku, mihnul se kolem splašeného draka další závodník v barvách darského království.

„Nate, skoč!“

„Né!“ zaječel Natrel a dál se křečovitě držel madla svého sedla.

„Musíš se odepnout a skočit! Chytím tě!“ naléhal druhý letec.

V tu chvíli sebou Natrelova dračice prudce trhla, infant se neudržel a vyletěl ze sedla. Hák poutacího řemene se vysmeknul a Natrel se řítil do hlubiny pod sebou. Druhý letec strhnul své zvíře do střemhlavého letu. Přilehnul k šupinatému hřbetu, aby nebrzdil svůj sebevražedný manévr. Drak se s řevem řítil z nebe jako obrovská střela. Padajícího infanta zachytil jen pár sáhů nad vrcholky stromů a sám se jim při výkrutu vyhnul tak těsně, že do vzduchu vylétl mrak utrhaného listí a malých větviček.

Když velký drak přistál na terasu přímo mezi dvořany a vznešené hosty, sklidil bouřlivý potlesk a volání slávy. Letec toho však nedbal, seskočil hned z dračího hřbetu a běžel se podívat na zachráněného. Sloužící zrovna odřezávali jeho jistící popruhy omotané kolem dračích pařátů, aby nebožáka vyprostili.

„Jsi v pořádku, bratře?“ otázal se Natrela.

„Díky Arime, to bylo v posledním okamžiku,“ vzdychnul sotva slyšitelně Natrel.

Sloužící položili infanta opatrně na nosítka.

„Uvolněte prosím cestu!“ volal kdosi.

Král poklepal na rameno ranhojiče, který právě pečlivě obhlížel princovu hlavu.

„Přijď mě pak osobně informovat o jeho stavu,“ poručil.

„Spolehni se, pane,“ poklonil se ranhojič. Pak se však zarazil. „Pane, ty krvácíš!“

Král se zběžně prohlédnul a zjistil, že mu po malíčku stéká kapka krve.

„Asi jsem se v tom zmatku někde škrábnul,“ zasmál se. „Ujišťuji tě, že jsem přežil mnohem těší zranění.“

Ranhojičovu nabídku, že mu hned ránu vyčistí, rezolutně odmítnul. „Věnuj se raději našemu synovi.“

Dračí závody konané na počest návštěvy panovníka sousední země, byly zastaveny a všichni se začali připravovat na večerní hostinu.

---

„Takže je v pořádku, chvála bohům!“ oddechnul si král, když vyslechnul zprávu vrchního ranhojiče. Jeho choť ho pohladila po ruce.

„Tvůj syn má tuhý kořínek po tobě. Jen v sedle je poněkud slabší.“

„Ta nehoda nesouvisela se schopnostmi mého bratra,“ rozlehl se náhle místností nazlobený hlas prince Arima. Vstoupil zrovna do dveří, a aby dodal svým slovům důraz, prásknul silně dveřmi. Došel energicky ke králi a hodil před něj na stůl hrst drobných kovových šipek.

„Tohle měla Natrelova dračice zapíchané pod křídlem. Je to napuštěno tinkturou z akátové pryskyřice. Div nezešílela bolestí!“

Král zvedl jednu z šipek a zblízka si ji prohlédnul. Pak ji zase odložil a pochmurně se zeptal: „Chceš tím říct, že se ho někdo pokusil zabít?“

„Zabít ne, zavraždit! Stejně, jako někdo zavraždil princeznu Faslin!“ vykřikla královna vzrušeně.

„Nesmysl,“ zamračil se král. „Faslin sežral její drak. Stejně si o nic jiného nekoledovala. Vždyť víš, jak se vyžívala v rajtování těch nejdivočejších samců.“

„Každý ví, že ani ten nejdivočejší drak nikdy neublíží svému letci. Muselo v tom být nějaké kouzlo!“ nedala se královna. „Nikdo mi nenamluví, že v té dnešní „nehodě“ nemá prsty ta odporná rodina, která se vmáčkla pod naši střechu!“

Král stočil oči ke stropu. „Ale drahá, jsou to členové panovnického rodu jako my, a nevmáčkli se k nám; přijeli na jednání.“

Královna nasupeně zvedla bradu. „Inkure, nestrpím srovnání s těmi žraloky. Vždyť se mezi sebou vraždí s takovou intenzitou, že kvůli tomu musí mít hrobku třikrát větší než sídelní hrad!“

„Nechte toho a pojďte na hostinu. Žraloci mají už určitě hlad,“ povzdechl si král, který věděl, že o některých věcech nemá cenu svou ženu přesvědčovat.

---

Poháry zvonily, víno teklo proudem a stoly se plnily mastnými fleky od pečeného masa. Vedle poněkud pobledlého krále seděla po levici královna a vedle ní Arim. Další místo, které patřilo Natrelovi, bylo prázdné. Z druhé strany seděla královská rodina ze sousední země. Král byl štíhlý a rtuťovitý, královna poněkud zavalitá. Dění kolem sebe sledovala prasečími očky, v nichž se zračila potměšilost. Jako Arimův protějšek tu byla drobná plavovláska s poněkud vyplašeným výrazem ve tváři.

Sousední král se naklonil k Inkurovi. „Jak je na tom váš mladší syn? Doufám, že se mu nestalo nic vážného.“

„Ne, jen se ještě necítí úplně dobře,“ odpověděl král a přihnul si vína. Pak znechuceně mlasknul a nahlédnul do prázdného poháru. „Zvláštní, jako by to nemělo chuť. Ani to maso dnes nestojí za nic.“

Jeho soused se však evidentně nechtěl bavit o kvalitě jídla.

„Mě drak nikdy z hrbu neshodil, a to pilotuju od svých šesti let!“

„Natrel taky nespadl sám od sebe. Jenom se to nepovedlo. Jen se podívejte, jak je z toho jeho povedený bratříček nešťastný!“ zahalekal jeden z dvořanů, který seděl opodál u stolu a celou dobu častoval své okolí nevraživými pohledy.

„Co tím chceš říct Kolemane?“ zbystřil Arim.

„Nic, vůbec nic,“ zapřel se oslovený do židle. „Jen to, že by se ti určitě náramně hodilo, kdyby Natrel ležel v hrobce. Nebyl by nikdo, kdo by tě mohl ohrozit na tvé cestě k trůnu.“

„Co to pleteš!“ vložila se do hovoru královna. „Vždyť to byl Arim, kdo Natrela zachránil.“

„Zachránil!?“ uchechtnul se dvořan. „Nebýt těch řemenů, které se jeho drakovi zamotaly kolem pařátů, nejspíš by ho jen kousek doprovodil na jeho cestě k zemi! Divadélko to bylo náramné. Všechna čest!“ pozvedl Koleman ruce v rádoby uznalém gestu.

„Na parchanta, kterého jsme vzali na milost, si docela troufáš,“ přimhouřil princ oči.

Koleman vyskočil, odhodil židli a ukázal na Arima prstem. „Tohle nehodlám poslouchat od vraha. Navíc, nešikovného vraha!“

„Takové urážky zase nehodlám poslouchat já,“ zasyčel princ. Přeskočil stůl a vrhnul se na Kolemana. Ten však v mžiku tasil meč. Arim se musel jednomu jeho výpadu vyhnout beze zbraně, ale v zápětí mu jeden z přihlížejících hodil svůj meč. Rozpoutala se prudká potyčka.

„Inkure, zastav to běsnění,“ naléhala královna. „Koleman je vynikající šermíř. Vždyť takhle přijdeš o svého prvorozeného syna!“

Jenže král nevnímal, jen se držel stolu a oči se mu každou chvíli otáčely v sloup.

Arim mezitím bojoval o život. Koleman na něj dorážel hned ze spodu, hned z boku. Ať se princ pokusil o jakýkoliv výpad, jeho protivník jako by ho předvídal. Se smíchem odrážel jeho rány a často útočil jen na oko, aby princi ukázal, že nad ním má naprostou převahu. Arim si byl vědom, že je horším šermířem, přesto zarputile útočil znova a znova.

Koleman se vyhnul čepeli, která zasvištěla snad jen palec od jeho nosu, a udělal piruetu, která ho měla dostat na dosah jeho meče k princi. Jenže ji nedotočil. V polovině pohybu jako by narazil na nějakou neviditelnou zeď. Zkřivil ústa bolestí a ztratil rovnováhu. V tu chvíli mu Arim vrazil špičku svého meče přímo do srdce. Koleman se svezl mrtev k zemi a princ sklidil od přihlížejících uznalý potlesk. Potom celá společnost zmlkla v očekávání, že k tomu panovník něco řekne, ale Inkur se jen s chroptěním svezl na stůl. Proto se role soudce pohotově ujal jeho soused.

„Byla prolita krev, ale všichni jsme viděli, že se tak stalo ve spravedlivém souboji, k němuž jsi byl vyprovokován princi Arime. Svou dovedností jsi udělal dojem nejen na mne, ale i na mou dceru, princeznu Justýnu.“

Drobná dívka se při těch slovech cudně zaculila a lehce pokynula hlavou.

---

Ranhojič vyšel na chodbu a tiše zavřel dveře královy komnaty.

„Víte co to je, mistře?“ zeptala se královna se strachem v hlase. Arim, který stál vedle ní, jí položil ruku na rameno.

Ranhojič se zatvářil ustaraně. „Ta oděrka, co má náš panovník na ruce, se zanítila a tkáň okolo se velkou rychlostí nekrotizuje. Podávám mu odvar z dobromysly a jitrocele, abych to zpomalil, ale obávám se, že to nebude stačit.“

„Co se s ním tedy děje?“ zeptal se princ už poněkud nakvašeně.

Ranhojič si povzdechnul a pak se podíval královně přímo do očí. „Už jsem se s tím setkal, ale nečekal jsem, že na to narazím i na královském hradě. Stává se z něj ghůl, madam. Je mi líto!“

Pod královnou se podlomila kolena a neupadla jen proto, že jí Arim včas zachytil.

„To je strašné!“ řekl zděšeně. „Jak se to mohlo stát? Vždyť k něčemu takovému může dojít jen po ghůlím kousnutí! Jak otec mohl přijít do styku s takovým…tvorem?“

Ranhojič se poškrábal na hlavě. „To není úplně přesné. K nakažení stačí škrábanec zubem. Celý ghůl není potřeba.“

„Jak dlouho to potrvá?“

„Den, možná dva,“ odpověděl ponuře ranhojič.

Arim se krátce zamyslel a pak se otočil ke královně. „Jako nemrtvý nemůže stát v čele státu, že ne matko?“

„To těžko,“ vzdechla královna. „Odveď mě do mé komnaty a nech přinést můj večerní nápoj.“

---

Zdrcená královna stála u okna a pomalu se chystala na lože, když přišla služebná a poněkud těžkopádně položila na stůl tác s pohárem.

Královna jí sjela pohledem. „Kdopak jsi? Tebe jsem tu ještě neviděla.“

„Já su tutaj nová,“ zahuhlala žena s velkým čepcem na hlavě, který ji kryl velkou část obličeje.

Královna podrážděně přivřela oči.

„Ochutnej můj nápoj, jestli není příliš přeslazený!“ poručila. Nemívala ve zvyku nechávat ochutnávat své pokrmy, ale tentokrát jí okolnosti jednoznačně napovídaly, že by to měla udělat.

Služebná se trochu neochotně vrátila ode dveří a slyšitelně usrkla z poháru.

„Je to mňamka,“ konstatovala a pak kolébavou chůzí opustila místnost.

Královna, o něco klidnější, vzdychla a vypila obsah poháru.

---

Arim zaťukal na dveře královniny komnaty.

„Matko?“ zeptal se, když se nikdo neozýval.

V pokoji však bylo nadále ticho. Zkusil zabrat za kliku.

Bylo odemčeno.

Otevřel a vstoupil dovnitř. Královna stála u lůžka s pláštěm přes ramena, otočená zády ke dveřím. Svíčka jí osvětlovala tak, že Arim viděl jen její siluetu.

„Matko, jsi v pořádku?“ zeptal se a přišel blíž. Opatrně se dotknul jejího ramene.

Látka lehkého pláště najednou sklouzla k zemi a jeho prsty narazily na povrch chladného lesklého mramoru.

Naprosto šokovaný hleděl na sochu, která měla královninu tvář i proporce. Myšlenku, co je, nebo lépe, co bývala tahle socha zač, raděj ani nechtěl pustit do hlavy. Na dlouhé rozjímání stejně nebyl čas, protože za dveřmi se ozval tichý, leč naléhavý hlas: „Arime, jsi tam?“

Princ ho okamžitě poznal, přiběhl ke dveřím a otevřel.

Bratře, matka je mrtvá!“ vyštěkl na Natrela, který tu stál.

„To je hrůza!“ chytil se infant veřejí, jako by ztrácel rovnováhu. „Ale teď na ni musíš zapomenout. Jde o tvůj život! Slyšel jsem, co se stalo otci. Zatím je ještě víc člověk než zrůda, a silou své slábnoucí moci rozhodl, že budeš zatčen.“

„Cože, já?“ položil si Arim ruku na prsa.

Natrel jako v mrákotách přikývnul. „Ano, viní tě z úkladů proti němu. Vyslechnul jsem to a běžím tě varovat.“

Chodbou se rozlehnul dupot.

„To jsou vojáci,“ ohlédnul se Natrel přes rameno. „Není čas. Poslal jsem sluhu připravit draky. Pospěšme!“

Oba bratři vyrazili chodbou k postrannímu schodišti. Jako dva stíny proběhli prázdnou terasou zalitou měsíčním svitem a potom dalším schodištěm až do dračí stáje.

Jejich draci se nervózně vrtěli ve svých kójích. Postroje i sedla už měli připevněná. Zbývalo jen nasadit sedlové vaky s vybavením a proviantem na několik dní.

Oba princové si s pomocí natrelova sluhy a dvou štolbů začali oblékat letecké postroje. Jenže okamžik na to se ze schodiště ozvalo řinčení zbroje.

„Proklatě!“ zaklel Arim. „Musíme rychle pryč! Vaky nechte být!“ zavelel a skočil do sedla svého draka. „Stejně prchám jen na pár dní. Otec zanedlouho ztratí svou moc a pak se můžu vrátit.“

Když první voják vyběhl do stájí, dva hnědí draci zrovna proletěli vstupními otvory a zmizeli v temné noci.

---

Slunce pomalu a neochotně rozčesávalo závoje ranní mlhy a na trávě se třpytila rosa. Arim procitnul a odhodil těžkou deku, která ho chránila před nočním chladem. Natrel byl už vzhůru. Zrovna kontroloval svou dračici a upravoval jí sedlo.

„Dobré ráno bratře,“ pozdravil Arima.

Ten si promnul zátylek. „Nechápu, jak můžeš vstávat tak brzy,“ řekl se zívnutím.

Natrel se usmál. „Jsme na útěku. Nesmíme spát, nebo zaspíme své životy!“

„Jak, my? Snad já jsem na útěku,“ zamračil se princ.

„Ne, jsme v tom spolu. Kam půjdeš ty, jdu s tebou.“

Arim vstal a také obhlédnul svého draka. Řídký les okolo se začal pomalu probouzet křikem ptáků.

„Beru tě za slovo bratříčku,“ usmál se. „Ale já teď půjdu najít něco k jídlu.“

Nemuseli hledat moc dlouho, jen pár kroků od nich rostla planá trnka obsypaná modrými plody. Arim zajásal a vrhnul se ke stromu. Už už se natahoval po sladké švestce, když ho Natrel zadržel.

„Ne, nesmíme riskovat. Ty jsi prvorozený a budoucí král. Nejdřív ji ochutnám já.“

Arim se nejdřív rozhlédnul a pak se zasmál: „Neblázni, myslíš, že by někdo kvůli mně otrávil jídlo i v takové pustině?“

„Člověk nikdy neví,“ řekl rozhodně Natrel. Utrhnul švestku z krajní větve a rozkousal ji.

„Tak co?“ zeptal se ho bratr s těžko zadržovaným smíchem.

„Jsou v pořádku,“ prohlásil po chvíli Natrel.

„To jsem rád, ale teď mě pusť. Jsem vyšší a další švestky jsou mimo tvůj dosah.“ Odstrčil Natrela a začal trhat sladké dary lesa. S plnými dlaněmi se pak otočil k infantovi. „Ber si bratříčku.“

Jedna švestka mu vypadla na zem. „Sakra, já jsem nešika. Měl jsem je spíš setřást a sesbírat je z trávy.“ Zanadával Arim. Jenže v zápětí mu spadla další a za ní třetí. Arim znejistěl.

„Safra, jako by se mi zmenšovaly ruce.“

Natrel vyvalil oči. „A navíc ti obrůstají srstí!“

Arim zahodil zbytek snídaně a šokován hleděl, jak se mu rychle zmenšují prsty a z rukou se mu stávají tlapy. Za okamžik se už nedokázal udržet na nohou a musel se spustit na všechny čtyři. Obličej se mu prodlužoval a uši zvětšovaly. Chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydralo jen smutné zaskučení.

Natrel jako v transu sledoval, jak se jeho starší bratr mění ve velkého šedého vlka. Sklonil se a podíval se mu do očí.

„Bratře, rozumíš mi?“ zeptal se rozechvělým hlasem. Ale pohled těch velkých žlutých zornic mu napověděl, že v mysli toho nebohého zvířete je místo už jen na maso, lov a samice. Vlk ze sebe strhnul Arimovo oblečení a se skučením utekl.

---

Natrel se svalil na svou stranu lůžka a těžce oddechoval. Velký šedý vlk, který ležel v kleci zabírající polovinu komnaty, jen netečně zvednul hlavu, aby se podíval, co se děje.

Justýna zavrněla blahem a protáhla se.

„To byla nádhera! Dáme ještě?“ zeptala se a poškrábala Natrela na břiše.

„Ty se nezdáš!“ zvednul se na loktech a zamračil se. „Jeden aby si na tebe dal pozor.“

„Pche, to říkáš ty? Zinscenovat útok sám na sebe, to bylo přímo ďábelský!“

„Jo, a taky pěkně napínavý,“ odfoukl si Natrel vlasy z čela. „Až do poslední chvíle jsem si nebyl jistej, jestli to kouzlo, co mělo zamotat mé popruhy do tlap Arimova draka, bude fungovat.“ Přejel si rukou přes zpocený obličej. „Když už o tom mluvíme, jak to bylo s tím soubojem?“

Justýna zkřivila pusu. „Když ten levoboček tvýho tatíka byl děsně protivný. Nemohla jsem ho nechat vyhrát!“ Zatvářila se provinile jako dítě, které sní zákusek před obědem. „Postavila jsem mu do cesty neviditelný sloup. Ale jen na chviličku,“ zazubila se.

„Měli by tě upálit jako čarodějnici!“ Chytil ji za zadek až vyjekla a začal se smát.

„A před tím by tě měli mučit!“

„Ty jeden svatoušku-inkvizitoušku, a co tvoje mamina!? Jsi zrovna takový čaroděj jako já!“ zamračila se na oko.

„Tak to prr. To nebylo žádný kouzlo! Najal jsem trolí kněžku a ta jí podala obyčejný nápoj krásy. Tedy, trolí,“ upřesnil. „Nemůžu za to, že to na matinku zapůsobilo takhle.“ Pokrčil rameny a rozhodil rukama v bezradném gestu.

„Ale teď vážně. Udělat jsem to musel. Matka byla hodně podezřívavá a časem by mohla přijít na to, jak to bylo s mou sestrou. Nemohl jsem to riskovat.“

„Otec tě taky podezříval, že jsi ho zabil?“ zeptala se zamyšleně.

„Ne, otec jen překážel. A nezabil jsem ho. Není přece mrtvý! Nechal jsem ho umístit do veřejné hrobky dole ve městě. Má tam klid a dostatek potravy. Co víc si jako ghůl může přát?“

„Na to jak hnusný jsi vrah, tak jsi neobyčejně pozorný.“ Přivinula se k němu a vášnivě ho políbila. Jenže Natrel ji od sebe odtrhnul a zašermoval jí prstem před obličejem.

„Náhodu, svého bratra jsem nezabil.“

„Tak to mi ještě jednou řekni, jak si to vlastně udělal. Pořád mi to nějak není jasný,“ zamračila se.

Posadil se a začal trpělivě vysvětlovat: „To bylo prosté. Nad ránem jsem našel vhodný strom. Trnka má spoustu ostrých trnů a větviček. Postříkal jsem ji lektvarem připraveným z vlkodlačích slin. Švestky byly naprosto neškodné, ale jak je trhal, trošku se poškrábal a bylo to!“

Justýna s chápajícím úsměvem zavrtěla hlavou a pak se ohlédla po kleci.

„Je to nádherně úchylný mít ho tady. Milovat se s tebou před ním mě vzrušuje. Je to, jako bych vás měla oba.“

Natrel se zasmál: „To není on. Vlka tady mám proto, že se mi líbí dravci. Svého bratra jsem nezabil, protože ho mám rád. Ze stejného důvodu jsem ho nechal v jeho přirozeném prostředí. Tam je mu nejlíp.“

„Přivřela oči a natáhla se k němu ladně jako kočka. „Ach, jak jsi moudrý, můj králi!“ Upřela k němu oči v neupřímném obdivu.

Roztáhl koutky a ťuknul jí vztyčeným prstem lehce do nosu. „Ještě musí proběhnout korunovace.“ Pak předsunul spodní ret. „Ale to bude jen formalita. Jiný kandidát jaksi není k dispozici.“

„Docela významně zkrácená cesta k trůnu,“ ušklíbla se Justýna.

„Jo, ale jeden musí přinášet oběti,“ povzdechnul si budoucí král. „Všichni mí přátelé, celá rodina i vzdálení příbuzní – všichni jsou pryč. Připadám si strašně osaměle.“ Sklonil hlavu.

„Ale no tak, já ti nerozumím?“ Pohladila ho Justýna po tvářích. „Mysli na to, že budeš král, a to i mé říše!“

„To si tě nejdřív musím vzít,“ řekl už veseleji Natrel.

„Fajn, svatbu by jsme mohli vystrojit třeba hned příští týden. Po pohřbu mých rodičů,“ navrhla Justýna.

Natrel si založil ruce na prsou a zpytavě nadzvednul jedno obočí. „Nevěděl jsem, že tví rodiče zemřeli!“

„Ještě ne,“ řekla s úsměvem. Když však viděla princův zaskočený výraz, přimhouřila oči.

„Doufám, že ze mě nemáš strach? Víš, co se říká o naší rodině?“

„Risknu to,“ políbil ji na holé břicho.

„Tak na to se napijeme.“ Natáhla se, podala dvě vysoké sklenice a jednu nabídla jemu.

„Klidně,“ řekl sebejistě Natrel, „ale chci raději tvůj pohár!“

KONEC