Vítejte ve dračím světě

Loupežník a drak

Les byl prosáklý studenou mlhou. Kmeny buků zčernalé vlhkostí tu stály jako sloupy nějakého přízračného chrámu a havraní křik byl zpěvem černých kněžek. Tu ponuré ticho přerušily hlasy a tlumené výkřiky. Skupina mužů šla cestou a bezohledně zašlapávala spadané uschlé listí do bláta, jako do mělkého hrobu. Lidé spolu vzrušeně hovořili a jejich pohyby byly nervózní. Muž v bílé košili klopýtal uprostřed skupiny a zdálo se, jako by byl z úplně jiného světa. Mezi černými kabáty bylo jeho světlé oblečení jako pěst na oko. Ruce měl spoutané za zády a každou chvíli ho někdo hrubě postrčil vpřed.

„Hejbni se, ty zmetku! V šatlavě si odpočineš dosyta,“ zasmál se kdosi.

Když skupina procházela zatáčkou kolem vzrostlé jedle, vynořilo se z mlhy několik dalších postav. Jedna z nich mávla na pozdrav. „Zdravím, tak jste ho dostali?“

Vedoucí skupinky postoupil kousek dopředu. „A vida, pan starosta Klos!“ zasmál se. „Jo, dostali.“

„A kampak s ním?“

„Vedem ho dolů ke Skaláku, tam ho hodíme na vůz a odvezem do Rájce.“

„Rájec je daleko. Škoda štreky kvůli takovýmu lumpovi. Co ho takhle hodit do Macochy?“ Klos nehnul ani brvou.

Druhý muž se zasmál. „Ale starosto, vždyť víte, jak to je. Bude viset, vo tom žádná, ale rozhodnout musí hrabě.“

„Hrabě se vo tom přeci nemusí dovědět. Prostě řekneš, že utek a hotovo!“

„Ale... ale to nejde.“ Muži ztuhnul úsměv, jak si uvědomil, že Klos to myslí vážně. „Až se o tom hrabě dozví, tak …“

Starosta se povytáhl na špičkách a naklonil se blíž k muži, který byl i tak o půl hlavy menší, než on. „To by mu to musela nějaká sketa užvaněná vyklopit. Ale někdo takovej tady přece není. Co, chlapi?“

Ze všech stran se ozvalo souhlasné mručení.

Nebohý vězeň byl tedy odvlečen z cesty a veden lesem až k místu, kde stromy náhle končily nad obrovskou jámou se skalními stěnami. Dna tu málokdo dohlédl, protože té pekelné díry se mnozí lidé báli tak, že odmítali přijít i k jejímu okraji. Soudilo se, že dole je vstup do pekla, že tam sídlí mrtví nebo že jsou tam alespoň otrávené plyny.

Starosta Klos si nechal lapeného postavit tak blízko, jak se jeho hlídači odvážili, přeměřil si ho pohledem a promluvil: „Michale, jsi hnusný lapka a lump. Už dlouho jsi nás tu trýznil a okrádal, ale dnes, z moci mi svěřené, to řádění ukončím!“

Oslovený však jevil jen pramálo úcty k jeho úřadu a o nějaké bázni nebo strachu se nedalo ani mluvit. Cuknul hlavou, až z čela odhodil pramen černých kudrnatých vlasů, a posměšně se na starostu podíval. „Prej ti svěřené!“ zopakoval posměšně. „A ještě ke všemu moci. Ty už nemůžeš vůbec nic, jak říkala tvoje stará, když jsem u ní dneska v noci byl.“

Starosta zrudnul, pak se rozmáchl a vrazil loupežníkovi pěst do břicha. Michal ránu ustál, ale musel popadnout dech. „Takhle si troufáš co? Ale když jsem na tebe tuhle vyskočil z křoví, tak to bylo jiný. Už vám tu historku vyprávěl?“ otočil se na přítomné, kteří stáli opodál. „Nedivím se, že ne. Posmolil se nám strachy, pan starosta!“

Klos střelil pohledem po sousedech . Ti, co stáli nejblíže, se sice mračili, ale zezadu se ozval tlumený posměch. Starosta zaskřípal zuby. „A dost! Chtěl jsem tě tam hodit, abys to měl rychle za sebou, ale to by bylo moc milosrdný. Chlapi, doneste lano, ať si panáček prohlídne dno v plném zdraví!“

Tehdy v Michalovi přeci jen hrklo. Umírat dlouho a bolestně hlady a vyčerpáním je přeci jen něco jiného než přijít o život v jediném okamžiku střemhlavého pádu. Ale znát na sobě nedal nic.

Lapka byl tedy uvázán do smyčky a strčen přes skalní okraj. Lano ho při spouštění ukrutně řezalo do podpaždí a svíralo mu hrudník, že se mohl sotva nadechnout, přesto vnímal hovor, který se rozléhal celou prostorou: „Starosto, to lano je krátký.“

„Nevadí, stejně už je skoro dole. Pusťte to!“

Tah naráz povolil, jeho tělo na okamžik ztratilo váhu a pak už cítil jen rány a bolest, jak se kutálel z kamenitého svahu na dně. Skončil zaklíněný mezi dvěma balvany. V hlavě mu hučelo a z pravé nohy vystřelovala ostrá bolest. Vyškrábal se do sedu a rozhlédl se. Dno propasti bylo překvapivě příkré. To, co se svrchu zdálo jako travnatá loučka, byly ve skutečnosti sesuté skalní bloky porostlé neduživou vegetací. V nejnižší části propasti byla dvě jezírka, která spojovala krátká bystřina. Nad nimi se klenul obrovský skalní portál, který celému tomuto místu dodával dojem zbořené katedrály. Když Michal ještě zvedl hlavu, uviděl všude okolo příkré skalní stěny a nad nimi šedé podzimní nebe.

„Tak tohle bude problém,“ zauvažoval nahlas.

Trvalo mu hodně dlouho, než se zbavil pout a vymotal se z provazu. Potom se pustil do obhlídky svého neobyčejného vězení ve snaze najít nějakou cestu ven. Stěny však byly kluzké a nikde se na nich nedalo zachytit a občasné šikmé římsy se vždy po několika metrech zanořily do skály. Nikam by se po nich nedostal, ani kdyby byl v pořádku. Hodně nadějí vkládal do průzkumu několika jeskyněk, jejichž vchody se černaly pod portálem, ale ani tudy cesta ven nevedla. Napil se tedy z horního jezírka a sedl si, aby si odpočinul. Začínalo mu docházet, že je v koncích. Noha ho ukrutně bolela a viditelně natekla. Cítil, jak mu stoupá teplota. Navíc přicházel večer a to byl okamžik, kterého se obával asi ze všeho nejvíc. Jestli v denním světle vypadala propast ponuře, tak se soumrakem nabývala přímo hrůzostrašné podoby.

Vysílený a strachy pološílený Michal se skrčil mezi balvany pod portálem. Třásl se zimnicí i chladem, který tu vládl. Provlhlá košile mu skýtala jen pramalou ochranu. Spánek přišel nenápadně a měl spíše podobu mdloby.

Zdál se mu podivný sen. Viděl sám sebe, jak se snaží usnout v obyčejné posteli, ale neustále ho ruší chrápání. Bylo stále silnější a silnější, až to Michal nevydržel, vyskočil, a do noci zakřičel: „Sakra, nemůže tu být chvíli klid?!“

V tom okamžiku si uvědomil, že to řekl nahlas. Stál uprostřed setmělé propasti a nechápavě se rozhlížel. Najednou přímo naproti němu ve tmě zablikala dvě žlutá světýlka. Michal se lekl, a spíš aby si dodal odvahy, zavolal: „Hej, je tam někdo?“

Světýlka mrkla a pak se ozval hlas, který připomínal svou silou rachot padajícího kamení: „Nejdřív mě probudíš a pak se ptáš, jestli tu jsem? Vy lidi prostě nejste normální!“

Propast jako by ozářilo měsíční světlo, začaly se objevovat kontury skal i stíny porostu. Tam, co byly svítící oči, ležela jen hromada velkých balvanů. Najednou se některé z nich pohnuly, a když se Michal podíval pořádně, našel v nich obrysy obrovského dračího těla. Netvor byl ve strnulé poloze naprosto nerozeznatelný od okolního terénu. Musel tu ležet hodně dlouho, protože byl celý obrostlý mechem a kapradím a na několika místech mu z těla vyrážely zelené keříčky.

Drak nadzvedl hlavu a Michal uviděl obrovskou tlamu plnou ostrých zažloutlých zubů. V náhlém záchvatu paniky se přimáčkl k nedaleké skalní stěně. Byl tak vyděšený, že bolest zraněné nohy ani necítil. Dokonce i horečka ho opustila.

Drak vycenil zuby v podivném úsměvu. „Co tu vůbec děláš? Spadl jsi sem?“

Michal zavrtěl hlavou.

„Pravda, na to jsi v moc dobrém stavu,“ připustil drak. „Ne jako ti druzí.“

Michal si uměl velmi živě představit, jak asi vypadali ostatní lidé, kteří sem nejspíš spadli. Tahle propast byla místem, kam se uchylovalo hodně sebevrahů, ale soudilo se, že tu ukončilo svůj život i pár lidí, kteří k okraji zabloudili v noci, nebo mlze. Přesto mu svitla malinkatá jiskřička naděje, a tak se zeptal: „Tady byli přede mnou nějací lidé?“

„Ano,“ odpověděl drak.

„A kde jsou?“

„Odešli.“

V Michalovi hrklo. „Kam?“

„Do svého světa.“

Jistě, svět tady dole a svět tam nahoře. Takže jestli se sem dostal někdo živý a ten divný tvor mluví pravdu, cesta ven tu je! Michal opustil psychologické bezpečí skály. „To je mi jasné, ale kudy odešli?“

„Co já vím? Chvíli se tu motali a pak byli pryč.“

Michal horečně přemýšlel. Měl sice z draka strach, ale on nejspíš věděl, jak odtud, i když ho to asi příliš nezajímalo. Možná mu to však prostě prozradit nechtěl. Bylo třeba to z něj nějak šikovně dostat.

„Máš nějaké jméno,“ zeptal se loupežník.

„Ovšem. Jsem Heinrich Hake von Hakenstein,“ řekl drak vznešeně.

„Páni, z toho až mrazí,“ otřásl se Michal.

„A jak se jmenuješ ty?“

„Michal Kakáč.“

„To se tedy nemáš čím chlubit,“ uchechtl se plaz.

Michal se ošil. „Je to tady častý příjmení.“

„Je mi jasné, že za to nemůžeš,“ řekl drak smířlivě.

„Nechme jméno jménem. Podívej, já sem nepatřím. Potřeboval bych se dostat do svého světa, jak ty říkáš. Nemohl bys mi poradit?“

Drak naklonil hlavu, až se z jeho porostu trhaly cáry mechu. „Nemůžeš odejít?“ zeptal se překvapeně.

„Ne,“ rozhodil Michal rukama, „neumím lítat ani lézt po stěně jako pavouk,“ dodal nakvašeně.

„Jestli nemůžeš odejít, tak to má nějaký důvod. Všechno má nějaký důvod,“ vysvětlil drak. „Proč jsi vlastně přišel?“

„Spustili mě sem.“

Heinrich nadzvedl mechem obrostlé obočí, ale neřekl nic, jako by na něco čekal.

„No … spustili mě sem za trest. Vlastně ne! Chtěli se mě zbavit,“ dodal rychle loupežník.

„Pročpak?“

Michal chvíli uvažoval a pak hrdě prohlásil: „Protože jsem svobodný člověk, nechci se sklánět před vrchností a žiju si po svém. Báli se mě, a proto jsem teď tady.“

Heinricha však jeho vysvětlení neuspokojilo. „To je podivné. O lidech něco málo vím, třeba to, že je živí práce. Jaká byla ta tvá práce? Z čeho jsi žil?“

„Už jsem ti říkal, že se před nikým nekrčím a nerobotuju. Prostě si beru, co zrovna potřebuju!“

Heinrich roztáhnul tlamu do grimasy, která mohla být úsměvem. „Ach vy lidé a váš dojem, že můžete něco vlastnit! Je to pošetilá představa. Ve skutečnosti nemůžete mít nic víc, než sami sebe a své svědomí. To, že nějakou věc držíte v ruce, ještě neznamená, že je vaše.“

Heinrich se podíval na muže. „To ale neznamená, že takovou věc můžeš popadnout proti vůli jiného člověka. Když to tak vezmu kolem a kolem, a přidám k tomu to málo, co o vás lidech vím, tak bych řekl, že jsi kradl.“

„Je jedno, jak to nazveš,“ nafoukl se Michal. „A vůbec, ležíš si tady dole a svět nahoře se tě netýká. Jak mě můžeš odsuzovat?“

„Neodsuzuji tě. Jen hledám důvody, proč nemůžeš odtud odejít,“ opáčil drak.

„Nechápu, jak to s tím souvisí.“

„Víc, než si myslíš. Provinil ses proti lidem. Provinil ses proti vlastnímu svědomí. To tě teď tíží tady,“ pokýval drak hlavou.

Michal dal ruce v pěsti. „Svět mi dával rány a já mu je vracel. Měli jsme pole a chalupu, když táta umřel, přišel pán, co vlastnil pozemky a vyhodil nás. Dřeli jsme s mámou bídu s nouzí a do roka šla taky. Nechtěl jsem dopadnout jako ona. Když jsem viděl, jak páni bezostyšně berou, začal jsem brát zase já jim. Nemám výčitky svědomí!“

„Takže jsi okrádal ty, co okradli tebe?“ zeptal se drak zpytavě.

„Ano!“ štěknul Michal odpověď, ale uhnul pohledem.

„Nebo si spíš okrádal stejné chudáky, jakým jsi byl i ty?“ pokračoval Heinrich, jako by ho neslyšel.

„Kdo má, musel někde vzít!“ odsekl Michal.

„Ty ses rozhodl vzít těm, co vzali.“

„Ano!“

„A vrátit těm, co jim to patřilo předtím?“

„Tomu nerozumíš,“ zamumlal loupežník.

„To máš pravdu,“ připustil drak, „ale za to rozumím jiným věcem, kterým zase nerozumíš ty. Získával jsi živobytí tím, že jsi kradl, nebo vyhrožoval jiným. Tím si ale druhým lidem působil újmu.“

„Ale nikoho jsem nikdy nezabil.“

„A to má být důvod k radosti? Nemusel jsi to dělat, vždycky je jiná cesta. Teď tě tu tvoje činy drží jako kámen,“ vycenil drak zuby.

Do propasti začalo pronikat mdlé světlo rodícího se dne. Michal se posadil na balvan a odmlčel se. Ponořen do vlastních myšlenek škrábal prstem mech. „Ani nevím, proč se tady o tom s tebou vybavuju. Ležíš si tu ve svém světě, a co se děje nahoře se tě vůbec netýká.“

„Tohle není můj svět,“ namítl Heinrich.

„Tak co tu děláš?“ otočil se k němu Michal.

„Prostě tu jsem. Je jedno, jestli jsem tady, nebo někde jinde.“

„Mluvíš v hádankách. Vysvětli mi to.“

Drak si povzdechl. „Ber to třeba tak, že tu chvilku odpočívám. Pár století, řekl bych.“ Drak svraštil obočí. „Když o tom tak mluvíš, tak mě napadá, že už mě to tady vlastně ani moc nebaví. Asi poletím tam, kam patřím.“

Michal ožil. „Poletíš? To znamená, že se dostaneš nahoru.“

Drak přikývl.

„A … mohl bys mě vzít sebou?“

„Myslíš jako dostat tě do tvého světa?“

„Ano, tak! Sám to nedokážu.“

Heinrich zamručel: „Inu, třeba to tak má být,“ a začal se zvedat ze svého kamenného lože. Cáry mechu z něj padaly jako kusy potrhané kůže a kolem se šířila zemitá vůně hlíny a zetlelého listí. Pomaličku se protáhl a rozepjal blanitá křídla, veliká tak, že jim rozměry propasti sotva stačily.

„Tak si pojď nasednout,“ sklonil hlavu.

Michal opatrně přišel až k němu a začal šplhat. Přidržoval se přitom trsů trávy a keříků pevně zakořeněných v jeho kůži. Když se usadil na jeho hřbetě, zavolal: „Hotovo, jsem připraven.“

Heinrich máchl křídly a začal stoupat. V propasti to vyvolalo slušnou vichřici. Michal se přikrčil a musel se chytit pevněji, aby ho nějaký poryv větru nesmetl. Když drak dosáhl okraje, vichr se uklidnil.

Stoupali stále výš a výš.

Tak to nakonec bylo mnohem jednodušší, než jsem čekal, zasmál se pro sebe Michal, stačilo jen požádat. Ohlédl se po vrcholcích buků, mezi nimiž vykukovaly tu a tam špičky jedlí.

„To stačí, pusť mě na zem,“ zakřičel.

Drak však stoupal dál.

Michal se naklonil, aby mu mohl zakřičet přímo do ucha, přitom mimoděk pohlédl dolů do propasti, která zela pod nimi. Mezi balvany tam na dně leželo něco bílého. Přimhouřil oči, aby si to lépe prohlédl. Vypadalo to jako … jako lidská postava. Skrčený, jako by spal, tam ležel člověk v bílé roztrhané košili.

Michal byl zmaten a potom ho zachvátila panika, když tu náhle pochopil, o čem to Heinrich vlastně celou dobu mluvil.

„Je něco špatně?“ zazněl hluboký drakův hlas.

„Ne, všechno je v pořádku. Odnes mě do mého světa,“ zašeptal Michal.

Drak naposledy majestátně zakroužil a vydal se pomalým letem k obzoru, kde se ztratil v podzimní mlze.

Vítr se pomalu utišil a propast se zase ponořila do svého věčného vlhkého mlčení. Jen zežloutlé listí občas zašustilo, když padalo na tělo mrtvého loupežníka.

KONEC