Vítejte ve dračím světě

První kapitola - Ametyst

Tolik jich zemřelo… pomyslela si Eyla při pohledu na mrtvá těla. Rozhlédla se kolem. Mrtvoly byly všude. Jejich krev stékala do země a svlažovala ji krutou daní, kterou si bitva vyžádala. Místy plál oheň, jenž pohlcoval způsobenou katastrofu. Eyla si připadala sklíčená, ale část její duše vřela radostí. Pohlédla na zvláštní zbraň na jejím klíně. To kvůli ní se umíralo, a vlastně i kvůli ní a několika dalších podobných zbraní Nergarie ještě existovala a nepodlehla válečným náporům odporných Temných, díky nim měli elfové ještě sílu bránit se a nepodlehnout. Eyla se vytrhla ze zamyšlení, když na ni kdosi promluvil. „Saggare? Děje se něco?“ Sledovala ho, jak zavrtěl hlavou. „Teď už naštěstí ne. Během bitvy jsem tě nemohl najít, bál jsem se o tebe…“ Suše se zasmála. „O mě se vážně bát nemusíš. Příště si radši dávej pozor na svůj vlastní krk“ neodpustila si poznámku k jeho nově utržené sečné ráně táhnoucí se od jeho kliční kosti až doprostřed jeho hrudi. Pokrčil rameny – byl zvyklý na to, že Eyla byla takto tvrdá. „Ale máme ho!“ zazubil se na ni, částečně taky proto, aby změnil téma. Eyla vytáhla podivný, tyrkysový meč s velkým drahokamem na špičce. „Jo. Ještě pět takových a Poslední dýku. To nebude lehké…“ Podala mu ho. „No teda…“ vydechl. „ Stejně by mě zajímalo, kdy přijde Ona“ prohodil. Zachmuřila se. „Hm, asi si budeme muset počkat – nejsou tu ani ti Jezdci, kteří by ji podle proroctví měli chránit. Snad to vydržíme.“ pousmála se.

***

Eyla stála na břehu moře a nechala drobné vlnky, aby jí jemně namáčely nohy. Už se stmívalo a slunce zapadlo, ale za obzorem byla stále zřetelná jeho záře. Vychutnávala si ten pocit čistoty, klidu a míru. Jako by z ní spadávaly veškeré starosti a po moři odplouvaly pryč. Pozvedla hlavu a zhluboka se nadechla. Lehký večerní vánek jí foukal do ocelově stříbrných vlasů. Najednou za sebou uslyšela kroky, a celé to kouzlo bylo pryč. Okamžitě vytáhla dýku a bleskurychle se otočila. Asi pět metrů před ní stál Saggar a tvářil se zmateně. „Děje se něco, Eylo?“ zeptal se jí, když ji viděl s dýkou napřaženou na jeho srdce. Teprve teď si uvědomila, jak zareagovala a zatvářila se vyděšeně. „Promiň, reflex“ omluvila se mu a honem zastrčila dýku do pouzdra u pasu. „Ještě jsem si úplně nezvykla…“ Bylo vidět, že si Saggar oddechl. „Co to neseš?“ zeptala se ho a pohodila hlavou k fialovému kameni v Saggarově náručí. „Vejce… to dračí. Chtělo jenom tebe, pořád k tobě vysílalo signály a snažilo se na tebe napojit.“ Odmlčel se. „Víš, co to znamená“ dodal s významným pohledem. Pomalu přikývla. Snažila se urovnat si myšlenky a nechala Saggara stát s ne zrovna lehkým dračím vejcem v náručí. „Mám?“ zeptala se ho. Přikývl, zavřel oči a podal jí vejce. Nejistě ho převzala, položila na zem a pohladila ho. Nechala vejce, aby pomalu pukalo a nad mořem se vznášela její píseň o nové naději. Ráno na pláži ležely a pokojně spali tři tvorové: elf, elfka a malý fialový čerstvě narozený dráček. Ten dostal jméno Ametyst.