Vítejte ve dračím světě

Ten den probíhal jako mnoho jiných.Přetrpěla jsem vyučování a po posledním zazvonění jsem si oblékla u školních skříněk bundu,obula boty a vyrazila ven. Zatím normální den. Procházím zrovna cestičkou přes parčík před školou a přemýšlím co udělám s volným odpolednem. Právě jsem minula skupinku spolužáků a pár lidí co znám jen od vidění,a přecházím rychlou chůzí volnější prostranství. Nohy pracují mechanicky neboť jsem zabraná do přemýšlení a při tom si v duchu zpívám nějakou písničku. Najednou se zvedl poryv větru.To že fouká není nic neobvyklého, ale dnes fučí nějak moc, blesklo mi hlavou. Padl na mě stín a to mě vytáhlo ze zamyšlení. Podívám se vzhůru a cosi velkého klesá dolů. Nepříjemně mi zafučelo do obličeje. Chvilku jsem nerozeznávala co to je. Vlastně mě to napadlo, ale rozum odmítl očím uvěřit.Před mýma očima právě přistál krásný rudý drak. Rychle jsem se rozhlédla jestli ostatní vidí to co já a není to jen moje pomatení smyslů. Za okamžik jsem jen stála a zírala na to, jak si drak skládá křídla, pátravě otáčí hlavu na všechny strany. Asi něco hledá, pomyslela jsem si, když v tom svou ušlechtilou hlavu korunovanou čtverem rohů stočil na mě. Pár jantarových očí se svislou zorničkou se zastavil a já bezděky ucouvla. Jen tak jsem bezhlesně stála v úžasu.

Teprve za chvíli, se zpožděním se začala bát. Drak pomalu šel směrem ke mě a já,v té chvíli strachy bez sebe,couvala dokud mi "nezastoupil" cestu kvádr mramoru- malý památník.A jsem v pasti problesklo mi hlavou a strnule jsem očekávala co bude.

Najednou jsem uslyšela ve své hlavě jeho hlas který volal.

" Nepoznáváš mě??"

Proč přišel? Co tady dělá? Je ze země nebo odkud? vířil mi hlavou proud otázek.

Drak ke mě z výšky svých několika metrů sklonil hlavu, ale když viděl že se ho bojím, na chvíli překvapeně stanul a v koutcích překrásných očí se mu zaleskly dvě krůpěje, které skanuly k mým nohám. Čím byl blíž, tím více jsem cítila jeho dobrotu, lásku i překvapený smutek. Pod náporem těchto dojmů jsem neodolala a vztáhla pravou ruku a dotkla se jeho líce.

S tím dotekem přišly, jako blesk z čistého nebe,podivné vzpomínky. To divné bylo na nich to, že to nebyly vzpomínky na nic co by se událo za devatenáct let mého dosavadního života. Byly to vzpomínky jakoby cizí ale přesto tak známé.

-První ale ne poslední setkání s drakem který byl pro mě hned po matce největší.

Pocit spřízněnosti už od samého začátku...

Mezitím se éterický hlas, přicházející jakoby odnikud a přesto odevšad, dál zakusoval až na dno mé duše:

"U pramatky všech draků ty mě nepoznáváš? Pod stejným ochranitelským křídlem jsme se schovávali,v jednom hnízdě jsme spávali..."

-Byla jsem maličká, ani létat jsem neuměla. Spadla jsem do jámy. Matka byla na lovu, neslyšela nářek.Ale on, můj velký ochránce mě vytáhl a utěšovat pod nedospělým, ale pro mě přesto obrovským křídlem...

Dlouhou chvíli jsem strnule hleděla do uhrančivých, ale přesto dobrotivých, očí barvy jantaru.Neví jak dlouho jsem tam tehdy stála. Snad minuty, nebo hodiny? Netuším..

-Další záblesk paměti.Vždy když jsem byla v maléru, on mi přišel na pomoc. To on tam byl když matka odletěla na lov, to on zahnal svým ohněm drzé rádoby drakobijce, kteří si troufali na sotva pár měsíců staré mládě. To on se překonal a zmobilizoval všechny své síly a nakonec,ač vyčerpán, sušil moje slzy svým horkým dechem dokud nepřišla matka. Strašná byla matčina pomsta.

"Ne to jsi nemohla zapomenout, já vím že je to pro tebe ta dávno, že jsi uvízla tady mezi nimi..." drak se rozhlédl po okolo stojících lidech, kteří v hrůze ucouvli.

"Byli jsme jedné krve...to se nezapomíná."

-a poslední nejhroznější:Vzbudil mě ruch. Ucítila jsem palčivý smrad kouře,který se valil do mé jeskyně.Snažila jsem se dostat ven, ale čekali tam na mě lidé. Začali na mě dorážet kopími a meči. Ve strachu jsem zařvala o pomoc. Věděla jsem že tentokrát nepřijde a musím se z toho vysekat sama. Bojovala jsem jako lvice a mnoho jich skolila. Ale neměla jsem šanci-ten kouř byl ze zakletých bylin a pomalu mě otravoval. Nakonec jsem se zhroutila. Poslední co jsem uviděla byl on, jak trhá drakobijce a nakonec mě bere do náručí aby mě odnesl do bezpečí...

Znovu jsem pohlédla na zem kde se vsákly ty dvě stříbrné krůpěje slz. Pak jsem zvedla hlavu, vykročila dopředu a objala jsem tu ušlechtilou hlavu pažemi a přitiskla ke hrudi, nedbajíc o to že mi snad hrubé šupiny poškrábou kůži.

V přívalu slz jsem dokázala vyslovit jen pár slov. Byla to stejná slova jako tenkrát když jsem ho spatřila naposledy .

"Věděla jsem že přijdeš, bratříčku."