Nerianna: Odešla

S městem v zádech kráčí
tam nebyla nikdy doma
zářivá slza z jí z oka skanula,
není nikdo kdo by ruku stiskl,utřel víčka,
jen pustina zelená svou náruč otvírá.
*
Již teď zapoměli všichni
známí i přátelé letmí,
že žila s nimi,nenápadná,přímá,
že párkrát se kolem prosmykla.
Však ona neželí jich,
ta slza teče sama
vždyť vzpomínka někdy
v srdci bolívá.

Na městě za zády,
jež ztrácí se v mlze jedovaté,
naposledy pohled ulpívá.
Pak znovu vykročí,
vstříc své nové volbě
chce-li žít svobodně-
nic jiného ani nezbývá.

Tam daleko v zeleném šeru
po dlouhé době křídla rozvírá.
Něco blesklo mezi kmeny stromů,
to šupina lesklá slunci
o svobodě povídá.

To svět ztratil člověka,
našel srdce dračí.
Svistot větru na křídlech
pak radost vyzpívá.
Zbývá jen najít další duše stejné,
vždyť naděje ta naposledy umírá,
a času je dost.