Vítejte ve dračím světě

Šeram,velitel jednotky, toho času ve službách Jeho Veličenstva krále Elema Narira II., si v sedě na židli ostřil meč. Přestože nadcházející úkol se mu zdál poněkud snadný, nezanedbal přípravu zbroje a zbraní,stalo se to pro něj přímo rituálem. Tohle si vždycky obstaral sám ať už šel do boje nebo na přehlídku -tohle měla být v podstatě přehlídka a demonstrace vojenské síly. Pečlivě a beze spěchu naostřil meč a naolejoval si zbroj, helmu s kyrysem a nárameníky. Celá námaha by se mu mohla zdát zbytečnou, když věděl co ho čeká, ale řekl si, že musí na ty lesní divochy udělat dojem. Jeho jednotka dostala za úkol si také pořádně vyleštit a vyčistit zbroj. Své jednotce velel už hezkých pár let pouhé padesátce mužů, kteří včetně jeho podléhali pouze moci krále, Jeho Veličenstva Elema II. Říkali si Vlčí smečka a byli odděleni od běžného vojska.

Tu zprávu s úkolem přinesl dvorní posel teprve předevčírem. Úkol byl snadný, ale díky okolnostem nadmíru delikátní. Stručně řečeno měli vypráskat elfy z Groumského Lesa(ano-psáno s velkým "L" neboť to byl opravdu velký les) neboli Elefské Pustiny- jak se tomu území původně říkalo. Ti poddaní krále Elema, kteří mají romantickými představami zatemněný mozek by však mohli remcat proti takovému zacházení se "sličným lidem". Šeram nevěřil na povídačky a kecy o tajemné síle která les střeží ani o tvorech kteří les obývají.

Prý ten les něco střeží..."csss" neubránil se pohrdavému syknutí při té představě. Jistě, Jeho Veličenstvo a Groumská země měla ve znaku stříbrného jednorožce v temně modrém poli, ale tento znak měla již po staletí a snad si jej ani nezasloužila. Šeram násilím zaplašil takové úvahy, které ho popadly právě, když kontroloval svou kroužkovou košili.Takové úvahy mi nepřísluší, pomyslel si, jednou jsem ve službách krále a dělám co dostanu za úkol a ten není moralizovat.Odložil košili a přešel pokoj aby vyhlédl z okna na dvůr, kde jednotka trávila čas do večeře. Skromný a stroze zařízený pokoj se nacházel v prvním patře kasáren, které byly v odlehlejším křídle paláce v kterém sídlilo i Jeho Veličenstvo. Dost daleko aby nerušili, ale dost blízko aby byli po královským dohledem.

Pečlivě srovnal nablýskanou zbroj, aby ji ráno dlouho nehledal, pohledem přejel svůj na zítra připravený indigový plášť s výšivkou jednorožce a sešel na dvůr aby promluvil s jednotkou.

Když se objevil mezi muži, kteří do té doby trávili čas hraním v kostky u dřevěných stolů nebo cvičnými souboji s atrapami mečů, mohlo být na první pohled jasné že si respekt jako velitel nezískal jen svou tělesnou schránkou. Nebyl sice malý, ale v jednotce byly větší vazby(však je vybíral sám)a mezi některými vazouny z jednotky působil téměř nepatřičně.

"Přátelé..."oslovil je neformálně s trochou nadsázky a ironie ve hlase, kterou si mu nikdo neodvážil vytýkat, "už víme že nás zítra čeká práce. Náš úkol sice není příliš těžký, ale musíme, chlapi, přece udělat dojem.Pěkně si tam nakráčíme v nablýskané zbroji a vyvedeme ty ušatý bastardy z lesa."

Muži, kteří se mezitím stáhli blíž k veliteli, se při označení "ušatí bastardi" hlasitě rozesmáli.

Šeram chvíli počkal, až se uklidní a pak pokračoval dál:

"Nezapomeňte však, že ti ušatí bastardi-Elfové- mají výhodu domovského území. Je jich sice opravdu pomálu, ale dát si pozor nezaškodí."

"Jo umlátí nás větvičkama a plevelem" poznamenal jeden voják a následovala další salva smíchu.

Šeram se jen tiše usmíval. Po chvíli znovu promluvil:

" Zítra, dvě hodiny před svítáním vás čekám tady. Ať jste jaksepatří nastrojení a nablýskaní, ať se z nás Elfi podělají strachy hned jak nás uvidí. Nezapomeňte že veličenstvu je území lesa Elefské Pustiny velmi cenné a pomůže zemi získat mnohé výhody. A v neposlední řadě,a pokud se akce podaří, dostaneme od krále dobře zaplaceno.

Groumský Les pokrýval veliké území na jihu království a dosud to byla země nikoho- nikdo ze sousedních států si na ni z nějakých důvodů ještě nečinil nároky. Kolem lesa se dál na jih se nacházely bažiny,na východ a západ pusté a neplodné pláně a polopouště. V samotném lese však bylo velké bohatství, která tkvělo nejen v údajně bohatých nalezištích drahých kovů(a král tomu uvěřil velmi rád), ale také ve vzácných dřevech, kožešinách ještě vzácnějších zvířat a kdo ví v čem ještě. Mnoho felčarů a mágů by se utlouklo kvůli vzácným ingrediencím z bylin i různých částí těl lesních tvorů, přidávaným do léků,lektvarů a mastiček. Byl tu ale jeden problém-v lese už od nepaměti žili,a také les chránili, Elfové. Říkalo se, že přišli před mnoha lidskými generacemi z dalekého jihu přes bažiny. Ať už byli odkudkoli, králi tam překáželi nejméně od té doby, co se mu v hlavě před několika úplňky zrodil plán na zbohatnutí a zabrání nového území. Ať si žijí třeba v pustině anebo v sousedních královstvích, pokud je tam přijmou, říkával si.

Z jídelny se ozvalo klinkání zvonu ohlašujícího večeři a jednotka Smečka i s velitelem Šeramem se odebrala na večeři.

Druhý den, ještě za tmy tentýž hlas zvonu muže budil . Dostali lehkou snídani a už za hodinku a něco stáli seřazení na dvoře s uzdami osedlaných koní v rukách.

Vydali se na cestu a díky rychlým koním i nepříliš velké vzdálenosti byli u lesa když začal světlat východní obzor.

* * * * *

Aroala probudila z lehkého spánku plného neklidných snů ruka jeho bratra Girolinna na rameni.

"Už je čas, přijíždějí"

Šeram a panovník Elem doufali v utajení celé akce, ale elfové díky tajemné informační síti a také hlídkám na hranici lesa, předem věděli co se chystá. Jediným možným rozhodnutím bylo chránit les a své domovy v srdci lesa, neboť věděli že bez nich by les nemohl nikdy zůstat krásný a nedotčený.

Aroal rychle vstal, převlékl se,na opasek si připásal krátkou stříbrem vykládanou dýky, vzal luk a toulec s šípy a vyšel do tmy, kterou pouze chabě rozháněl téměř zapadlý měsíc.

Přes nedostatek světla svým elfím zrakem velmi dobře viděl na loučce-náměstí shromážděné druhy a jejich rodiny. Elfí bojovníci a bojovnice-celkem necelých dvacet - se tiše rozloučili se svými rodinami a odešli s vážnými tvářemi zbrázděnými pochybnostmi, ale i odhodláním bránit své domovy a bránit celý les.Věděli, že i když mají výhodu domovského území, proti přesile je jich málo, ale nic jiného jim nezbývalo- neměli kam jít.

Cestou ke kraji lesa odkud se přes marné snahy vojáků být tišší ozývaly nejrůznější zvuky, přerušil Aroales ticho které panovalo v té malé skupině.

"Snad by oni mohli..."

Pokud to bylo možné, mlčení ve skupince by se ještě prohloubilo.

"Nemůžeme spoléhat na pomoc zvenčí. Pokud po lidském řádění nějací i zbyli, jsou dávno někde jinde a nám nepomůžou" odvětil po chvíli s povzdechem jeho bratr.

Na kraj lesa dorazili skoro bez hluku, mrštně a tiše našlapujíce lesním podrostem se rozptýlili mezi stromy a vyčkávali s napnutými luky.