Nerianna: Lesní chrám

V sálu rozlehlém
vznešený chór zní,
chór šumu a ptáků zpěv,
to přítmí tajemné,
znovu a znovu,
vábí mne k sobě zpět.
A tíseň na mě doléhá,
tíseň radostná,
ta tíseń překrásná
tíseň mile bolestná.
Mám zase jednou pocit,
že je krásný svět.

Mám chuť běžet
krokem tanečním,
však ticho průzračné
brzdí můj krok,
pocitem svátečním.
Světlo tam propouští vitráže,
vitráže z listoví,
sloupoví kmenů nebe podpírá,
klenbou z větvoví.

Z dlaždic mechu mává kapradí,
jak si ním vánek pohrává
hluk mých kroků v jehličí,
ozvěnou se rozléhá.
Všude se linou vůně tlení,
i vůně růstu- života,
jenom tady aspoň chvíli nevadí,
ani samota.

Vzácně lze spatřit výjev vzácný,
nad všechny fresky krásnější,
to plachá laň jde k tůni pít,
má srst nad samet jemnější.

Vždy když jdo do chrámu toho,
doširoka oči otevřené mám,
aspoň jednou za čas musím,
navštívit znovu lesní chrám.