Vítejte ve dračím světě

Hluboký kolísavý řev jakoby naplnil les, rozechvíval svěží vzduch, který se teprve zahříval po vlhké a chladné noci, a stoupal od země až k nejtenším větvičkám v korunách.

Girolinn s bratrem Aeroalem a dalšími dvěma elfy se nervózně rozhlíželi. Pokoušeli se odhadnout odkud ty pro ně neznámé zvuky přicházejí. Jejich zajatec mezitím horečně přemýšlel jak využít zmatku a nějak se vyvlíknout z pout. Dříve než plán mohl uskutečnit, byl vězniteli odhozen takže spadl obličejem do lesní prsti.

„Nenávidím je, nenávidím to tady“, zaklel v duchu zatímco plival hlínu a jehličí.Opravdu z celého srdce nenáviděl elfy(kromě toho že zrovna nesnášel tento les), ale nevzpomínal si proč. Bylo to zvláštní, přestože nenávist mnohdy nepotřebuje pořádný důvod.

Po dlouhých minutách přízračný řev utichl, tak náhle jako začal, a okolí se opět ponořilo do poklidné dopolední atmosféry. Tvorové lesa však cítili, že to jen věstí něco většího a klidili se z cesty a hledali úkryt. Slunce zatím poklidně stoupalo nad les a tvořilo na zemi malé ostrůvky slunečního svitu, to jak paprsky filtrovala klenba korun.

Dvojice elfů spěšně zvedla mrtvolu dívky a za rozhlížení se na všechny strany se chystali vydat se k domovu. Klopýtali s bezvládným tělem a Aeroales s Eltamirem je s dýkou zezadu jistili.

Řev se ozval mnohem blíže Šerama než mu to bylo příjemné. No příjemné by mu bylo kdyby tu vůbec nebyl, tak alespoň v rámci možností.

Mlází asi dvě desítky metrů před elfy, ve kterém se chystali zmizet, se rozhrnulo a odhalilo velikou hruď s béžovohnědými lesklými pláty šupin a z výšky několika metrů na ně shlížely dvě oči barvy a hloubky lesní tůně. Elfové se hbitě dali na ústup a téměř narazili na Šerama, který se právě s nenávistnými nadávkami typu „zasraní ušouni“, „lesní bastardi“ a podobně, zvedl ze země, poté co s pomocí na zemi nalezená elfské dýky přeřezal lýková pouta. Už už by se dýkou reflexivně ohnal, když se podíval směrem odkud prchali elfové a ztuhl. Paralyzovaně těkal pohledem z mohutných tlap s dlouhými drápy, na krk a hlavu velikosti asi trupu dospělého muže, s dvojicí očí zářících tvrdým leskem. Její pohled vyvolávat tíseň podobnou té jež zažíváte v lese po setmění pakliže nemáte jediný zdroj světla a ohně a právě proklatě blízko vás zavyl vlk…a tomu vzápětí odpověděla celá smečka.

“To není možné, vždyť už dávno nikdo neviděl…myslel jsem, že jsou opravdu pouhou součástí legend…a nebo mě mámí smysly…ale zdá se to být tak skutečné..“ šeptal si nevěřícně Šeram. „To sou nějaký zasraný ušounský čáry“ Musel uhnout pohledem aby se nemusel dívat do očí které jakoby o něm věděly a všechno (jeden okamžik měl prchavý pocit, že se snad setkal se svým svědomím). Sklopil zrak a spatřil jak tlapy pokryté šupinami barvy té nejzelenější zelené (těžko definovat odstín-zelená jako kapradina ve stínu velikánů, jako svěží lístek a nebo přímo smaragdově zelená…?) měkce přešláply a udělaly krok. Šeram couvnul a tasil meč. „Dobře, tak dobrou iluzi by tihle divoši nezvládli, asi to bude skutečné“ zabručel si pro sebe, když ucítil horký dech, velmi sprostě zaklel a začal chraplavými povely svolávat vojáky, nespouštěje oči z dračice. V doslechu jich byla jen hrstka,a ti předávali rozkazy dál takže lesem zněl znovu řev, tentokrát slabší- člověčí. Vojáci občas narazili na nějaké elfy, i na čtveřici nesoucí Finwae, ale obešlo se to však bez dalšího zabíjení. Elfové sami měli práci se seskupit a společné nebezpečí jakoby nastolilo příměří mezi nepřáteli. Sem tam se jenom ukázaly-už dávno ne lesklé a čisté-čepele, další krev však prolita nebyla.

Dračice vystoupila z mlází a tak se ukázala se skoro celá, většina jejího ocasu však stále stále vězela v křovinách. Ozvalo se hluboké a tiché vrčení a když Šeram vzhlédl, zjistil, že hledí na řadu ostrých bílých tesáků. Ta Jejíž Jméno Nelze Vyslovit sklonila hlavu těsně k němu, až mohl cítit závan horkého dechu na své tváři. Neodvážil se dlouhou chvíli ani pohnout. Z dračího těla se linula do okolí vůně tlejícího listí smíšená se silnou vůní smůly a ještě jakoby s příměsí vůně lesních bylin a květů.

Elfové se nenápadně a pomalu dali na ústup stranou, když viděli, že pozornost dračice upoutal člověk. Nebyli zbabělí jenom dobře věděli, že v boji by neměli šanci obstát. Nemohli za svou nevědomost, nemohli za to, že je starší nenaučili, že takovýmto tvorům není třeba se bát- není li k tomu pádný důvod. Že k takovýmto tvorům je třeba mít respekt a úctu…Znameními odposlouchanými z přírody (napodobenými zvuky ptáků) je už volali jejich spolubojovníci.

A do vědomí lidského člověka se mu zařízly cizí myšlenky jež se měnily ve slova:

“Odejdi lidský tvore a nikdy se nevracej. Všichni odejděte! Tento les zůstane stejným jako byl celé věky. Byl takový dříve než vzniklo první lidské město a takový bude až poslední z nich pohltí čas. Tato půda se dost napila krve, nepřej si abych zasáhla…Odejděte!“

Mrštný šupinatý ocas švihal v mlází a šustil s větvemi. Závany žáru na Šeramově tváři se staly téměř nesnesitelnými a když znovu vzhlédl, jeho oči upoutala jasně zřetelná jizva táhnoucí se po levé líci, brázdící smaragdové šupiny pod zářivým okem až skoro k nozdře. Šupiny na okrajích jizvy měly trošku jiný tvar a barvu. V jeho hlavě se zrodila myšlenka jakoby odpoutaná od všeho strachu a napětí, která se chtěla zabývat příčinou této památky po hlubokém zranění. Probudilo to v něm zvědavost a podobný pocit jako měl při pohledu na les z dálky, pocit čehosi velmi povědomého...Nechal klesnout meč, který by mu měl stejně podobný účinek jako párátko na rozzuřeného býka.

„Na co čekáš, tvore?“ vrčela dračice a upírala nelítostný pohled na vůdce lidí.

V jednu chvíli se zelenomodré oko se stočilo na prchající Elfy, kterým v okamžiku zaznělo v hlavách: „Stůjte !“ a elfové zdráhavě poslechli. Pohled dračice, před chvílí živý a jasný dostal na chvíli nepřítomný výraz a upíraly se do šera lesa. Vypadalo to jakoby mluvila s někým hodně vzdáleným. Za dobu několika dračích dechů se zase rozjasnil a dračice sdělila: “Dověďte nějakého staršího Elfa. Doveďte svého vůdce-stařešinu. Dnes se možná bude řešit osud lesa. Máte právo být u toho, Elfové…“ Po chvíli zaváhání dodala méně důrazně“ Položte tu dívku na zem, ta už je součástí Lesa, s Nimi...“

Beze slova a bez myšlenky na odpor se dva, jež nesli dívku, zastavili a položili svůj náklad něžně do trávy. Po menším zaváhání se Aeroales spěšně vydal do elfího města vypovědět co se děje. Ostatní zůstali ,tiše truchlili a vysílaly nenávistné pohledy směrem k Šeramovi.

Vteřiny ubíhaly až z nich byly minuty a ty prchaly jedna za druhou. Dračice znovu věnovala pozornost tvoru, který se krčil před ní. Tvor (jinak velitel Vlčí Smečky) s pocitem, že by měl podat vysvětlení, nebo alespoň odpovědět a tak promluvil:

„To nejde..král nařídil…rád bych…nemůžu…zavázal jsem…věrností.“ A poté dodal rozhodným tónem “Byl to rozkaz krále. Buď úkol splním nebo při jeho plnění zemřu“ řekl a znovu napřáhl meč. (Tento úkol jsem opravdu podcenil, dodal v duchu pro sebe - tento den už podruhé.) Zase se zase ozvala ta nesmělá myšlenka,odpoutaná od všech událostí //Ta jizva je mi povědomá…//

Dračice začala s tichým vrčením kroužit kolem a veliká kožnatá křídla pocukávala se zvukem jako když tře jeden list papíru o druhý. Díky natočení těla se uvolnil výhled na řadu krčních ostnů z nichž mnohé byly ulomenu v půli asi následkem četných bojů.Vydala prskavý chrčivý zvuk – něco jako vzdálenou nápodobu smíchu a znovu zavrčela.

“ Ty ubohý pošetilý človíčku, při čem bys chtěl zemřít? Při vyhánění Elfů z lesa? Oni tu žijí už několik staletí a my jim to trpěli protože se s lesem sžili a starali se o něj. Oni se dokázali přizpůsobit, oni nejsou jako ti lidští supové kteří myslí jenom na svá břicha a měšce. Přicházejí stále znova, století za stoletím my draci musíme čelit Vašim nájezdům. Přicházíte v míru? Přicházíte za poznáním? Ne! „ odpověděla si sama, a její slova se začala ozývat i v myslích vojáků a elfů. „Přicházíte abyste rozebrali les do poslední třísky, do poslední rostlinky a do poslední žíně z ocasu posledního jednorožce!?!“ hlasitě zařvala a než stačila doznít ozvěna, hněv dračice o poznání ochladl a slova rezonující lidem v lebkách zněla klidně a méně pronikavě.

„Vím, nemůžeš zodpovídat za celou svoji rasu, maličký tvore. Dnes však posloužíš jako její zástupce, zapamatuj si dnešní den protože tento den je možná posledním kdy se v Elefském lese nacházel člověk. Váš útok byl poslední kapkou. Rada je svolána a vše co na ní uvidíš či uslyšíš, povíš vašemu vůdci. Tomu chudákovi za kterého jsi chtěl položit život, pošetilý človíčku.“

Dračice na chvíli odvrátila zrak (střídavě těkající na elfy a Šerama)a přistoupila k mrtvole dívky u které se krčili její tři druhové a jemně ji očichala. Chmurně pohlédla na elfy a jemně zavrtěla hlavou „Už je s Lesem…“ Prohlásila a odstrčila lehounce elfy stranou, a ti se nezmohli skoro na nic, jen přihlíželi. Dračice pootevřela tlamu a několikrát dýchla na půdu kolem elfí dívky. Za okamžik se půda začala chvět a cosi odhrnovalo malé drny. Z lesní prsti vyrazily kořeny stromů které rosty a sílily, objaly a opletly zesnulou elfku a vytvořily nad ní jakousi mohylu pevně spletenou z kořenů. Dýchla podruhé a mohyla obrostla svěže zeleným heboučkým mechem.

„Už je s Lesem“ zopakovala dračice a odstoupila, aby se obrátila znovu na vůdce vojáků jakoby svůj tok myšlenek prve nepřerušila.

„A to bys chtěl zemřít za toho chamtivého ubožáka, kterého nazýváš svým králem….Jeho Veličenstvem?“ Cizí myšlenky hostující v Šeramově hlavě zněly pohrdáním smíšeným s výsměchem.

“ Zamysli se nad tím maličký človíčku.“ Zastavila se a znovu mu zblízka pohlédla do očí a než se vzpamatoval tak uchopila do tlamy jeho meč a překousla tu nejlepší lidskou ocel na dva kusy, které znechuceně vyplivla do trávy.

„Tak…tahle ocel už nikdy nepřetne život žádnému živému tvoru...Vy lidé mě čím dál víc utvrzujete v přesvědčení, že opravdu stojíte za málo.Jste jako zdivočelí vlci...Ne, jste jako přemnožení mravenci. Zaplavíte okolí svých mravenišť z kamene a cihel a uchvátíte vše živé i neživé…ba jste horší než oni! A Ty jsi jenom malý tvor bez kousku hrdosti, který slouží pánu jehož nenávidí jenom kvůli zvrácenému smyslu pro povinnost a teď vyháníš jediné tvory zvenčí, kteří se kdy sžili s tímto prastarým lesem…. Dobře vím, že sám máš pochybnosti a zaháníš je tím čemu říkáš věrnost. I teď pochybuješ a možná tušíš co by bylo správné, ale tolik si chceš zachovat svoji tvář…) Proč vlastně Elfy tak nenávidíš?“

Šeram překvapeně ztuhl. Jak to mohla vědět.“ přemýšlel horečně. //„Jak mě mohla tak odhadnout?!?// tlačila se neodbytně jedna myšlenka, kterou marně zaháněl do pozadí. Dřív než stačil cokoli dračici odpovědět , dračice zvedla hlavu a ohlušila Šerama svým řevem. Myslel si, že už se na něj vrhne, když se všal otočil směrem jejího pohledu, uviděl, jak přibíhá mezi stromy zbytek jeho Smečky s tasenými meči.

„Zastav je“ zavrčela na Šerama a vyzařovala z ní jednoznačná hrozba.

Velitel váhavě zvedl ruku „Stůjte! Do psí pr…ehm… stůjte to je rozkaz!!“ zařval a zbytek proslulé Vlčí Smečky se váhavě a neochotně zastavil. Muži si měřili dračici i velitele pohledy plnými strachu, bojovnosti, nejistoty, ale i odhodlání.

“Dejte ty meče dolů, hoďte je na zem… a seřaďte se tady !“ mávnul velitel neurčitě rukou „Materhome bez keců, Karey a Tebere i pro vás to platí!…“, chvíli takhle pokřikoval na chlapy jmény. „Tady jde vo život, sakra! Nevidíte tu bestii? Ta by nás rozcupovala… takže dělejte, nebo vám nakopu ty vaše líný prdele a udělám to za ní!“ dostával se Šeram do své obvyklé buzerovací rutiny, ale jen do té doby než ho schladilo blízké hluboké zamručení.

Dračice se trochu uklidnila, vidouc, že vojáci skládají zbraně. Stále ještě nepřesunula svoji pozornost pryč z dvojnožce před sebou (aniž přestala hlídat nově příchozí vojáky), něčím ji totiž zaujal. V jeho mysli totiž cítila podivnou umělou bariéru v paměti, už značně nalomenou, a to probudilo její zvědavost. Zopakovala otázku:

„Proč tak nenávidíš elfy člověče?!“ řekla naléhavě i když neztrácela trpělivost.

„Neříkej mi tak. Nejsem člověk“ odpověděl a i jeho samého odpověď v první chvíli překvapila. Poškrabal se na hlavě, která už dávno ztratila helmu, ve světlých vlasech a upřel ledově zelenavé oči na jizvu dračice.

Ona se na něho tázavě zahleděla, zorničky v zelenomodrých očích se na okamžik stáhly, takže vypadaly jako v tenké štěrbinky do temnoty. Dračice sklonila hlavu, aby se myslí dotkla toho povědomého tvora…a poznala ho. Její mysl se zařízla do Šeramovy, stačil jediný úder a umělé bariéry v jeho paměti se rozsypaly jako domeček z karet. (I ten krátký okamžik spojení myslí však stačil aby Věděla a litovala toho malého osamělého tvora bez přátel, tvora od malička naplněného hořkostí i nenávistí…tedy vlastně už NE bez přátel)

Šeram se zatvářil se užasle, když se mu vrátily vzpomínky na věci dávno minulé. Už věděl proč si nikdy nepamatoval události starší padesáti let. Také věděl proč sám svou chatrnou magií uzavřel vzpomínky hluboko ve své mysli a v mžiku proklínal tu vteřinu, kdy si zase vzpomněl. Všechna ta léta nenápadných ústrků a odmítavého postoje, který mu dávali více či méně znát i ti které miloval. Vzpomínky se teď na něj valily jedna před druhou v útržcích i celých kusech a dorážely na jeho zmatenou mysl se stále větší silou. Ještě tu navíc bylo silné dilema i vina- měl přece krev své skororodiny na svých rukách a nejradši by se vrátil domů, ale ještě tu byla věrnost králi…. Jiný na jeho místě by se z toho asi zhroutil. On však pouze tiše stál a jen na jeho obličeji a zamračeném bledém obočí bylo znát co se v něm odehrávalo. Po chvíli jakoby procitl ze sna, zaostřil rozmlžený pohled do dračích očí. „Znám tě…z dřívějška“ oslovil dračici …a vzpomínal.

//U ostatních dětí dospělí, zvláště ženy obdivovaly krásný obličejík a roztomilost..jeho chválily za chytrost a to jenom zřídka. Mysleli si, že si při svém nízké, věku nevšiml jak se v jeho přítomnosti dospělí vyhýbají tak obyčejnému tématu krásy. Věděl že tak činí z ohleduplnosti, ale on toho měl dost. Děti zase mu zase dávaly náležitě najevo jaké má vady. Nikdy mezi ně nezapadl, ani mezi ostatní ve městě. Dětem se radši vyhýbal a veškerý volný čas od dětství strávil schovaný hluboko v lese//

„Yasheramine“ ozval se tichý zvláštně znějící hlas (tomu kterého oslovila chvíli trvalo než si tento hlas spojil s dračicí jež zatím mluvila pouze v myšlenkách)který hovořil elfštinou a Šeram mu rozuměl.Dračice tak na chvíli přetrhla vytvalý proud vzpomínek, dobrých i těch zlých.

"Už vím kdo jsi, nahlédla jsem do tvé mysli…starý příteli...Pošetilý příteli, jsi v postatě stále stejný jako před lety, kdy jsem tě našla ubrečeného v bukovém houští viď? „ mluvila tiše a pokojně dračice, témeř jako s malým dítětem. “ Tak teď vzpomeň jen na dobré časy v lese, snad bys nechtěl, aby jej lidé zabrali, že ne?“

//Možná by nebylo, až tak zvláštní, že Šeram nebyl ani jako dítě hezký. Ne každému je přána krása, ale on byl zvláštní případ. Zvláštní, ani ne tím, že by byl nějak moc ošklivý, ani nebyl znetvořený, jeho tělesné proporce byly akorát. Už jako dospělejší měl celkem vysokou postavu, byl středně osvalený a silný spíše díky šlachám. Z pod bledého obočí nad kořenem lehce křivého nosu(což nebylo celkově vzato nijak vzácné, jen…ale o tom později) se dívaly světle zelenéh oči připomínající stejně barevný led. Světlé až skoro bílé vlasy jeden čas nosil polodlouhé, bohůmžel však nepobraly moc na kvalitě ani hustotě,při jisté příležitosti je velmi rád nechal zkrátit. Celkově byl na člověka normální, ne moc hezký, ale ne příliš ošklivý-tedy na člověka. Takže zvláštní na něm nebylo jak vypadal, ale spíše komu se před lety narodil...//

„A teď pošli pryč tu bandu lidí dřív než natropí další škody. Ty zatím zůstaň tady…počkáme na noc, pak možná přijdou Oni. Pro Ně je noc vhodnou dobou.Snad si vzpomínáš i na Ně?“ zeptala se, ale nečekala na odpovědi. “Musíš se stát poslem a podat lidem zprávy, pak se můžeš vrátit a nebo jít. Rozumíš?“

Yasheram jen mlčky kývnul, odešel stranou a poslal neveřícně zírající chlapy do...no vy víte kam...ale hlavně domů, do kasáren nebo kam se jim zachce. Neobešlo se to bez reptání a několikrát musela dračice výhružně zavrčet, aby zklidnila jejich bojové choutky. Když vojáci odešli, Šeram se sesunul na zem a opíraje se v sedě o strom a zíral do prázdna. myšlenky mu ve zmatené mysli zběsile výřily a nenávist utichala...a nastoupila za ní vina. nemohl se dočkat až zmizí svým skoro-druhům z očí.

//Jeho rodiče byli celkem vysoce postavení a v jejich městě v srdci lesa je každý měl rád a o to víc je pak litovali , jaký že se jim to narodil ošklivý syn. Byla to snad krutá hříčka přírody či projev dáno zapomenutých genů lidského předka, co způsobilo narození takového příslušníka tzv. Sličného lidu. Ano, Šeram, vlastním jménem Yasheramin byl Elf. Každý si snad dokáže přestavit jak divně a nepatřičně působil mezi svými. Byl prostě jiný, divný. Byl něco do té doby nepředstavitelného- ošklivý elf.

Právě před padesáti lety utekl z domovského lesa, jednoduchými kouzly upravil i svůj vzhled a zkrátil si jméno. Dobrovolně vstoupil do královské armády a během let se ( přes perné začátky kdy si pletl jílec meče od čepele a šíp od dýky) vypracoval až na velitele.

V armádě ho brali takového jaký byl-schopný velitel královské jednotky. Staré vzpomínky odcházely postupně vytěsněny jeho myslí, a o ty trvalejší se postarala magie. To díky magii začal sám věřit, že je člověkem…//

Mozaikou zlatých pablesků, které se roztrousily po lesní půdě kráčela skupinka elfů. Chmurně se rozhlíželi po mrtvých tělech, které potkávali, mladí křečovitě svírali dýky nebo luky. Každou chvíli někdo odběhl, aby si poplakal u svého přítele, příbuzného či milovaného z elfů, kteří tu leželi bok po boku s lidmi, tváře stejně bledé, oči stejně vytřeštěné a i krev byla stejně rudá-ve smrti už nebylo rozdílů, rozdílů které dělali příslušníci těchto ras za života...

Pomalu,ale jistě, se průvod ubíral směrem k dračici, navigován jejími myšlenkami, ale i pablesky šupin, které by jindy splývaly s okolním porostem. Dračice jim tiše našlapujíc vyrazila pár kroků v ústrety a čekala až se přiblíží. Elfové si až z větší blízkosti všimli nenápadné postavy v ušmudlané zbroji, která seděla zhrouceně u stromu opodál a trojice elfů u nenápadné mohyly pokryté zeleným mechem. Měli oči jen pro dračici- úkaz nevídaný a témeř neslýchaný( v jejich lese? Tady?). Jen nejstarší bělovlasý elf nebyl překvapen a smutně se na dračici usmál než přistoupil blíž.