Vítejte ve dračím světě

Slyšela jsem vítr zpívat,
lákal, prosil, poroučel,
ráda bych mu vyhověla,
leč už dávno nemám křídla,
zpráchnivěly letky, žel.
Tak utichl a uletěl.


Ticho pulzuje, uši rve mi
stále dokola, zas a zas,
na nic jsou hlasivky,
na nic je zmlklý hlas,
A smysl všeho dávno skryl se
možná v zemi.


Jdu pěšky cestou prašivou,
Burácí hrom a blesk se klikatí,
modročerň mraků honí se mi nad hlavou.
.......... ......?
bez hlesu se ptá to hlučné napětí.


Pak v rytmu hrůzyplných krás,
čeká až další rána přiletí.
Možná mě mine, a možná udeří.
Chyba jen rozumu, že srdci nevěří.


Vlastní doufání k nohám mi hodí,
balík zpráchnivělých spás,
co začínaj slovem "snad"
a za nimi je jenom pád,
jen ruka sama tápe, hledá,
stéblo loňské trávy nebo aspoň vlas.


Když už je po všem,
zbyl jen vítr co si deštěm prve hrál,
-vánek co přivál denní snění,
co ztiší smutku v duši žár-
...a ani ten dlouho nezůstal.
Tak já musím sama dál.


Tak ticho opět uši rve mi
v lebce pulzuje, zas a zas.
Na nic jsou hlasivky,
na nic ochraptělý hlas,
když jednou v bouři vyřval jsi
i svou vlastní duši.
Jen ona věděla co rozum jen tuší.

A smysl všeho dávno skryl se
-možná v zemi.