Vítejte ve dračím světě

Na větvi vysokého buku seděl mladý, sotva dospělý elf (jako u člověka teenager). Hleděl k lidské vesnici v údolí a pak jeho pohled zabloudil k továrním komínům kus (několik kilometrů) za ní. Smutně zavrtěl hlavou. V téhle době, plné těch lidských nesmyslů, mohli být elfové rádi, že ještě existují místa, kde mohou nerušeně žít. Ačkoli k tomu bylo třeba mnoha kouzel.

Elf ještě hodil pohledem po autu projíždějícím po silnici, poté seskočil ze stromu, lehce dopadl na zem a pomalým krokem se vydal k domovu. Cestou přemýšlel. Jako vnuk krále a také zvědavec, který má prolezlé kde co, měl přístup k docela zajímavým informacím. Nedávno, skrytý v tajné stěně, slyšel na poradě cosi o „stvůře“ z vedlejšího lesa. Podle toho co slyšel, nikdo nevěděl co to je. Jen jeden jediný elf měl to štěstí, že jí viděl a přežil. Podle něj se podobala vlku. A zmařila už patnáct životů. Mrtvé nikdo nenašel. Pozůstatkem po nich bylo jen několik krvavých skvrn na zemi. Panovalo ovšem všeobecné podezření, že za to mohou temní elfové, kteří v lese žili, dokud se králi lesních elfů nepovedlo je do jednoho zabít. Uvolnil obzvlášť silné kouzlo, které zabilo kohokoliv z kmene temných. Mohl za to především zármutek nad zajetím jeho bratra Leilatha (spolu s ním unesli temní ještě Leilathovu družku a dceru). I když lesní elfové prohledali les do posledního centimetru, nikdo je nenašel.

Ponořen do myšlenek si ani nevšiml, že už je ve vesnici. Zarazil se a rozhlédl. Všude bylo mrtvo a ticho, nikde nikdo. Takhle to tu nevypadalo, nikdy, vždy to tu bylo plné smíchu a hudby. Zamrazilo ho v zádech. Okamžitě se bleskově rozběhl ke stromu, kde s celou svou rodinou bydlel a vyšplhal nahoru. „Katare!“ Jeho matka ho popadla do náruče. „Kde jsi byl? Měli jsme o tebe starost.“ „Co se stalo? Kde jsou všichni?“ zeptal se Katar. Jeho matka jen zavrtěla hlavou. „To ta stvůra?“ zeptal se tiše. Jeho matka se mlčky zvedla a odcházela do „domu“. „Nikam nechoď.“ Šeptla ještě směrem k němu.

*Zase, nikdy mi nic neřeknou. * pomyslel si Katar rozzlobeně. Okamžitě si to namířil k místnosti, kde se obvykle konali porady. Na chodbě bylo prázdno. Přiložil ucho ke dveřím a zvědavě naslouchal. Uslyšel tři hlasy, otcův, dědečkův a hlas Gorovyna, velitele hlídek. „Takhle už to nejde.“ Říkal zrovna Gorovyn. „ Ten netvor zabil dalších deset elfů… deset. Musíme s tím něco dělat, nebo nás všechny do posledního sežere.“ „Zjistilo se o něm něco dalšího?“ zeptal se král (Katarův dědeček). „Ne,“ řekl Gorovyn po chvíli. „Ceryth sice tvrdil, že to vypadá jako drak s vlčí hlavou, ale to nám moc nepomůže.“ Pak už následovalo jen ticho. „Zítra něco vymyslíme, do té doby nesmí nikdo opustit svůj domov.“ Řekl král. Vzápětí Katara praštily otevírané dveře. Byl tak zaposlouchaný, že přeslechl blížící se kroky.

„Katare!“ Katar si mnul bolavé čelo a pohlédl do rozzlobené tváře svého otce. „Jak to, že jsi nás poslouchal?! Jasně jsem ti to zakázal!“ Katar takhle rozzlobeného svého otce ještě neviděl a bázlivě se odsunul blíže ke zdi. „Nekřič na něj, Taleisine.“ Řekl král a položil synovi ruku na rameno. Taleisin vypadal, jako když se každou chvíli rozkřičí znovu, ale nakonec se otočil a odcházel chodbou do svého pokoje. „Zítra si s tebou promluvím.“ Řekl ještě Katarovi.

Katar se zvedl a stále si mnul čelo. Jeho dědeček k němu přistoupil a pousmál se. „Už si příště rozmyslíš, jestli máš poslouchat něco, co bys neměl?“ Pak se odvrátil a odcházel chodbou pryč. „Vlastně ne, asi nerozmyslíš.“ „Co tím myslíš, dědečku?“ zeptal se Katar a doběhl ho. Král se opět pousmál. „Když jsem byl mladý, byl jsem zrovinka jako ty. Já a bratr jsme často odposlouchávali…“ zřejmě chtěl vyprávět dál, ale selhal mu hlas a zmlkl. Katar si povzdechl, měl dědečka rád a bylo mu líto, že se stále trápí. „Jdi spát.“ Řekl mu král a odbočil do další chodby. Katar chvíli zůstal stát, pak se rozeběhl do svého pokoje.

Že by měl spát ho ani nenapadlo, místo toho přistoupil k oknu a zahleděl se ven. Byla tma, obloha byla zatažená temnými mraky. Katar se zahleděl k sousednímu lesu, jakoby snad doufal, že tam uvidí něco zajímavého. Pak náhle uslyšel dole na zemi zvuk a podíval se dolů. Opět ho zamrazilo v zádech. Dole se cosi pohybovalo. Vypadalo to jako vlk, ale bylo to mnohem větší. Katar naprosto jasně viděl šupiny pokrývající tělo i kostěný hřeben na páteři. Hlava však vypadala, že je pokrytá srstí. A náhle se zvíře podívalo vzhůru k němu.

Katara okamžitě polapil nepopsatelný děs, hypnotizovaně hleděl do krvavých očí stvůry. Hlava byla vlčí, ale cosi jí dodávalo neskonalé děsivosti. Stvůra se postavila na zadní a opřela se předními tlapami o strom, jakoby doufala, že na Katara dosáhne. Katar se třásl po celém těle, bál se, chtěl utéct pryč, ale nemohl. Musel stále hledět do těch očí. Naklonil se více z okna. Stvůra mu lačně hleděla do očí a zle vrčela. Katar se nahnul ještě víc, vzápětí se převážil a hrozilo, že spadne stvůře přímo do chřtánu. Za sebou slyšel výkřik. Stvůra se zatvářila vítězoslavně.