Vítejte ve dračím světě

Alea smutně letěla nad zemí. Nebyla to pro ni veselá podívaná. Všude jen cihlové budovy, nikde ani kousek zeleně. Najednou jí do nosu udeřil pach, tak známý a tak příjemný! Vůně lesa! Prudce změnila směr letu a vydala se za vůní. Uviděla vesničku, vypadala opuštěně. Slétla a k zemi. Moc se jí líbila, všechno, rybníky, les,…prostě vše. Ale bylo tu pusto, smutno. U názvu vesnice stála cedule, hlásajíc: „Přírodní rezervace. Z tohoto důvodu, bude vesnice neobydlena.“ Alea se udiveně dívala na ceduli. „Přece jen se alespoň někdo snaží zachovat kousek přírody.“ Pomyslela si. Procházela se opuštěnými ulicemi, obdivovala krásu domů, které sice byli už zastaralé, ale krásné. Najednou se zarazila. Ucítila zase ten pocit, po zádech jí běhal mráz, zděšeně se rozběhla k lesu. Pocit odešel stejně rychle, jako přišel. Najednou si uvědomila, že už tady byla, že to tady zná. Ale jak by mohla?! Vždyť tu nikdy nebyla! Procházela se lesem a poslouchala jeho zvuky, zpěv ptáků a veselé dovádění zvířat, zvířat, která se uchýlila do posledního útočiště v této zemi plné lidí. Alea najednou uviděla malou loučku, na ní byl z dřeva udělaný památník, hrob. Zvědavě přišla blíž, očichala ho a dala se do čtení vyrytého písma: „Zde leží a odpočívá žena, které dal lásku jen les. Ať zde odpočívá a její památník navždy střeží tento les, který byl jejím domovem.“ Alea smutně pohlédla na hrob, utrhla pár kytiček, svázala je stéblem trávy a položila je na hrob. Najednou si všimla knihy, zelené jako listí stromů a jako mech. Vzala ji, otevřela a dala se do čtení.

Když Alea dočetla, měla v očích nevěřícný a zmatený výraz. Položila knihu zpět a s očima upřenýma na hrob se nevěřícně stahovala pryč. Už to chápala, ta žena, jejíž tělo leželo v zemi, ta žena, byla kdysi ona. Alea a ta žena byli jedna a ta samá bytost. Alea se rozběhla ven z lesa. Ještě než odletěla, zabezpečila les kouzly, aby měla jistotu, že nebude nikdy zničen. Po té odletěla. Nikdy nikomu neřekla o té vesnici, ani o lese, ani o svém minulém životě. Nikdy už Zemi nenavštívila. Až do smrti se jí neustále vracel ten pocit, někdy několikrát za den, jindy jednou za několik let. Když zemřela, byla pohřbena v lese, kde se narodila se stejným dřevěným památníkem, který na sobě měl akorát jiný nápis. Tak skončil život Aley, ale duše, která již žila ve dvou tvorech, se vydala dál a nikdy se nezastavila.