Vítejte ve dračím světě

“He He H e ee heempčííík ..Ó, zdravím, h hepčíkk, promiňte, na to, že jsem z doby ledové, mám hroznou rýmu. Ale proč jsem tady? Budu vám vyprávět příběh do literární soutěže. Och, zapomněl jsem, jmenuji se Majkl, říkají mi štěně, ale nemůžu za to, že mám plandavé uši, ale co.. Budu vám číst příběh, legendu z našeho království, z naší země…“

Otevřel knihu, nalistoval listopad a uhladil stránku, aby se dala přečíst.

“Nechápal jsem, že pod palácem a hradbami jsou jeskyně a hrobky, ani nevím, kdy a kdo je tam postavil. Bylo tu pěkně vlhko a zima, takže žádní živočichové. Kdo by tušil, že ty dveře jsou za tou skříní, která mi málem spadla na hlavu díky mému zvědavému příteli. Dřevožrouti, neboli ještěři, na kterých jezdíme, milují dřevo a tenhle se s chutí pustil do skříně .. Když jsme došli na konec chodby, tak jsme ucítili zápach - to jste nikdy necítili. Tfuj, něco shnilého, ale když jste prošli, puch byl pryč. Že by odstrašující kouzlo? Netuším.

Nejlepší bylo, co jsme tam viděli - takovou obrovskou kostru z poloviny maso a kůže. Nikdy jste neviděli takový velikánský holý prostor. Já vím, nic neobvyklého, ale takový nález má vždy někde nadpis legendy.. Ha tady: „Přišel jsem, viděl jsem a zvítězil jsem.“ Hmm, divné, tak jdeme tu legendu číst dál..

Oprášil text ze stěn, co napsal nebohý tvor, tedy vlastník kostry zbylého těla, a pravil:

Mé jméno je Carmine. Když jsem se vyklubal z vejce, byl jsem rudý a měl jsem karmínové oči. Žil jsem dětství spokojeně s rodinou a sourozenci, dokud nepřišel čas odlétnout z hnízda. Chtěl jsem se usadit a mít partnerku a dráčata. Nestalo se tak - poznal jsem lidskou mladou dívku jménem Diko. Ukázala mi lidský svět, který nesnášela spolu s lidmi. Milovala přírodu a oblohu a já jí slíbil, že tu oblohu ochráním kdykoliv při nebezpečí, tím pádem jsem byl uvězněn slibem, že ani tuto zemi neopustím. Míjely dny a čas. Diko mě naučila všemu potřebnému. Putovali jsme a kochali se mírumilovnou přírodou. Byli jsme vítáni, neničili jsme ji. Tráva přezdívaná smrťák nás nechala být a mohli jsme si ji i utrhnout a přivonět ….

Když jsem dospíval, přišel smutný okamžik když draci znovu přilétali na pomoc lidstvu proti démonovi. Avšak lidé je postříleli a málo přinesených vajec přežilo kvůli lidem. Ano, některé děti je dokázaly ochránit, když běželi za dračicemi, které je nesly, aby jim pomohli dřív, než je lidé zabijí. Protože žádní draci nebyli naživu, kromě dráčat, byl jsem zavázán slibem letět vstříc démonovi. Ať jsem svým modrým plamenem útočil jak jsem chtěl, nic nepomáhalo, proto jsem za letu utrhnul svůj roh a podal ho Diko se slovy: „Chraň se před malými plamennými démony, naše rohy jsou silné a mocné.“ Tím jsem se zavázal, že ji musím poslechnout - je to naše čest a hrdost, ale stalo se něco jiného. Démon na Diko použil svou nepopsatelnou moc, zformoval její podobu a vábivým tonem na ni přivolal pocit viny, že je to ona. Když jsem zakřičel „Dikooo!“, bylo už pozdě. Skočila se slzami v očích proti démonovi. Nechtěla nechat tento svět napospas zlu a zasadila mu ránu, která ho na čas vyhnala z našeho světa. Trhavě se rozplynul a Diko, s úsměvem při vědomí světa bez démona, padala vzduchem dolů. Hbitě jsem složil křídla a nasměroval svůj let k zemi. Zachytil jsem ji těsně před dopadem a těžkopádne jsem přistál na zemi.

„Jak je tento svět nádherný.. Chtěla bych, abys znovu pro ochranu přisahal.“ A já přisahal naší řečí a pak její usměv poklesl a její duše se odebrala na dlouhou cestu ke hvězdám. Nekřičel jsem, ale mé oko zaplavily slzy smutku. A na obloze se objevila temná spirála, jak dospělí draci přilétali. Mnoho lidí asi nepřežilo, ale určitě někteří ano…

Nadechl se a oprášil další část textu „He-hepčíík!... Z tohohle vážně kejchám..“

Dvě stě let jsem nepotkal člověka. Žil jsem sám, úplně sám v podivné věži, pravděpodobně ztroskotané lodi či mrakodrapu. Nahoře jsem si to zařídil sám a ve zřícených městech bez lidí jsem posbíral vše, co jsem potřeboval na stavbu.

Od smrti Diko jsem se pojmenoval Vermillion . Zde jsem také potkal jinou dívku – Rulishiu. Měla odvážné oblečení, ale co, není to dračice, které bych mohl oplácávat křídly její buclaté tělo, ale abych odbočoval: Jelikož mi při mírném souboji usekla roh, čímž si mě chtěla spoutat věrností, dokonce se přitom i uhodila do hlavy, ale nemusel jsem ji poslechnout. Ten roh byl totiž falešný, přidělaný, aby mi připomínal Diko. Bok po boku s Rulishiou jsem s ní bojoval v arénách proti jiným drakům, což byla u lidí oblíbená agonie a vyhrávali jsme jeden zápas za druhým i tím jejím malým dráčkovským maskotem. Také to byl drak, ale nelétal tak úplně sám, měl na hřbetě připevněný raketomet. Tak nějak pak přišel poslední boj a i když jsme dotyčného porazili, vítězství nám nebylo dopřáno. Démon se vrátil v jiné podobě – Sagara, ten, kterého zabili démonové, ten, který když byl jako voják proti drakům, střílel démony, abych mohl vzlétnout. Nezmínil jsem se o něm, neměl jsem proč se zmiňovat předtím, možná, že jsme tu mumii porazili i jeho donského draka, ale to hlavní démon poražený kdysi s Diko se po dvě stě letech vrátil. Byl jsem zraněný z minulého zápasu v aréně než tam vpadl on, ale vrátili jsme se zpátky ke mně domů na věž. Tam mi má malá přítelkyně s dráčkem obvázala ránu, ale já věděl, že je čas jít. Nebylo to pro ni lehké. Zelený dráček mi slíbil, že ji ochrání a já odpověděl na volání dračího komanda, co šlo bránit lidstvo. Díky své moudrosti a inteligenci jsem s nimi letěl jako vůdce a zaslechl jsem, jak naříkavě má přítelkyně volá mé jméno.

A my letěli znovu vstříc démonovi…..

Dočetl „Víc tu není, za to nemůžu, ale možná snad ještě někde něco bude..“ Dal se do hledání. “Hmm, jen úryvek.“ Zabručel. „Bez pout, přesto spoután přísahou k zemi na věky věků, stejně jako všichni padlí z řad dračích ochránců, být zde, když povinnost zavelí.“

„Chudák drak..“ Náhle jeho dřevožrout strčil do kosti a začal ji žrát. “Fuj je to! Zneuctíváš…“ Nedořekl větu, protože si na všechno vzpomněl.

Kniha zaklapla. „Víc toho nenapsal, ale legenda to je.“ Drak čtoucí knihu se usmál. „Víte, to já jsem totiž Carmine alias Vermillion.“