Vítejte ve dračím světě

Pomalu jsem odkryla celtu, abych se dostala dovnitř, vstoupila jsem a sedla jsem si na postel proti ní. Dívala se do země a stále se klepala.

„Co myslíš, že pobíhá tam venku?“ Narušila to napjaté ticho a malinko uvolnila atmosféru.

„Netuším, spíš mi vrtá hlavou, jak se dostaneme třeba na záchod.“

„Bude oběd, tak se můžeme zeptat.“ Usmála jsem se, ale neodpověděla jsem. Začala jsem přemýšlet o tom, co se bude dít tuhle noc a tak nějak jsem věděla, že už to nebude stejné. Proměním se znovu ve vlka nebo to byla jen chvilková záležitost? Ale to ne, proč by se stalo něco takového jenom jednou, opakovat se to bude. *Počkat, pořád cítím strašně moc vůní a pachů, takže přeci jenom se ze mě stal vlkodlak?* Do očí se mi začaly vracet slzy, proto jsem si radši lehla a otočila se ke zdi. Pomyšlení na to, že tohle budu zažívat pořád, mi drtilo srdce.

„Nicol, Nicol! Už je oběd.“ Daniela se mnou třásla, asi už nějakou dobu. „Vím, že ses asi moc neprospala, ale musíme tam jít.“ Otevřela jsem oči a zamžourala jsem. Jak dlouho jsem asi spala? A proč jsem tak unavená? Vždyť jsem se v noci vyspala celkem dobře. Zvláštní. Vstala jsem a trochu se upravila, abych tam nepřišla jako zombie.

Každý, kdo tam seděl, měl v očích strach. Všichni se tam překřikovali, ale slyšela jsem ty roztřesené hlasy. Všichni – včetně vedoucích. Panovala tu děsivá atmosféra, i když byl den. Bylo mi hůř než všem přítomným – protože jsem to způsobila já. Já byla ta příčina všech vyděšených a jedné smrti. Já jsem smrt, to já.

„Nicol? Jsi v pohodě?“ Znovu se mnou třásla. Teprve teď jsem si uvědomila, že tam jen tak stojím, s vykulenýma očima a všichni na mě zírají. Lehce jsem zatřásla hlavou a usmála se, že je vše v pořádku. Taková přetvářka.

Nezajímavé, jen nějaké poučování, které pro mě nemělo smysl. Prostě jsem se jen hrabala v talíři a byla mimo. Proč bych to měla poslouchat? Mě se to netýká. A vůbec, všechny ty řeči jsou zbytečné. Ale to oni nevědí, nesmí. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu, a kdo by měl? Pořád jsem cítila na jazyku tu odpornou chuť krve, nedokázala jsem se jí zbavit, i když jsem teď byla člověk. I pouhá chuť mě děsila, že jsem se celá klepala. Ten pocit, že to zažiji víckrát, se mi v žádném případě nezamlouval. Ale co, už se z toho vykroutit nedokážu – musím najít řešení.

Sedíme ve stanu, zticha, oči sklopené k zemi, čekáme. Na co? Na nic. Možná, až sem přijde ďábel a pozabíjí nás. Spíš na to čekám já, ale mě nikdo nezabije, já zabiji je. Byla jsem si jistá, že to přijde znovu. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Světlo, prosvítajíc skrz celtu, se ztrácelo. Celé tělo se mi roztřáslo - strachem. Do očí mi vbíhaly slzy - zoufalstvím. Nehty jsem zarývala do dlaní - vztekem. Vztekem? Proč vztekem? Co mě mohlo rozčílit? Zvláštní. Zdá se mi to, nebo barvy bledly? To ne…

"Dani? Nelekej se, nemluv, nekřič, ale já odcházím," řekla jsem třesoucím se, tichým hlasem stále hledíc dolů.

"C-co? Proč?" Vyděšeně se na mě podívala, došlo jí to? Neodpověděla jsem, prostě jsem se jen beze slova zvedla a opatrně se podívala ven, zda je vzduch čistý. Musím odejít, než někomu ublížím.

"Prosím, nic neříkej a neměj strach, ráno se vrátím. Snaž se mě krýt, prosím," zašeptala jsem ještě a hned na to jsem zmizela ve tmě. Rychle jsem zaběhla za stany a zamířila do lesa. Byla jsem připravena na bolest, každou chvílí. Čekala jsem na proměnu. Větvičky pod mýma nohama křupaly a listí šustilo. Měla jsem strach - strach, že mě chytí. Pořád jsem se ohlížela, zda mě nikdo neviděl. Byla jsem tu sama, přesně jak jsem chtěla. Ale právě ta samota mě děsila. Sama, v lese, utíkám. Opravdu jsem nikdy nečekala, že se mi stane něco podobného a byla bych jenom ráda, kdyby se to nikdy nestalo. Kdo by toužil po zabíjení blízkých? Psychopati. Ale já nejsem. Já ne.

Mýtinka, zastavila jsem se tam a podívala jsem se na obzor. Poslední srpeček slunce právě zapadl.

"Aaah!!!" zařvala jsem na celý les, ve kterém se linula ozvěna. Neuvěřitelná bolest v hrudníku mě srazila k zemi. Ale nic nepraskalo. Proč? Chvíli jsem se svíjela v křečích. Pak to najednou ustalo, nic se nedělo, bylo ticho. Zkusila jsem se zvednout - na čtyři? Tak přeci jen jsem měla pravdu, přeci jen to nebyl konec. Bude mě to doprovázet navždy. Chtěla jsem řvát, ale nemohla jsem. Proto jsem dlouze a zoufale zavyla a mé vytí se neslo lesem dál a dál. Proč? Proč se mi to stalo? Prosila jsem o to? Ne. Jen si se mnou někdo hraje, s mými city, s mým životem, s životem ostatních.

Náhle mě přepadl hlad, žízeň, po krvi - nedalo se tomu odolat, potřebovala jsem zabíjet, musela jsem. Nešlo to potlačit, kletba mě již ovládla a v mém srdci už nezbylo ani kousek slitování. Jsem bestie. Krvelačná bestie. Která nikdy neukonejší svou chuť. Musím utéct. Ne? Musím zabíjet!

Ten hlad mě trápil tak moc, že bych byla schopna zabít i vlastní rodinu - kterou jsem však v tu chvíli neměla, alespoň má mysl jí neměla. Moje mysl? To ne. Není moje. Není ničí. Akorát náhražka. Jsem pryč, ale neodešla jsem. Jsem blízko, ale daleko. Nedává to smysl? To je účel. Ale ne můj. Vše chápu jen já. Nikdo jiný tomu nerozumí, nikdo to totiž neví - a to je dobře.

Chci pry-

Nemůžu to-

Nesmím do-

Krev…

Rozeběhla jsem se ještě dál od tábora, abych našla novou kořist. Vesnice - která má smůlu. Tentokrát mi nebylo jedno, zda mě někdo uvidí - probudily se ve mně instinkty trpělivé šelmy. Skrývala jsem se ve stínech domů a hledala nějakého hlupáka potulujícího se na ulici. Každý by si řekl, že na vesnici nikoho takového nepotkám, ale štěstí bylo na mé straně, vlastně byla smůla na obou stranách.

Šel těsně kolem mě, neváhala jsem a okamžitě ho srazila na zem. Miluji, když se zajíknou a nemůžou ani řvát. Jen se mi vyděšeně dívají do očí a jakoby doufali, že se slituji. Omyl a naopak. Ani nepostřehnul můj pohyb a měl obrovskou díru v krku. S jeho řevem se rozsvěcela světla v domech - čas utéct. Můj hlad byl ukonejšen. Spíše žízeň. Nebo chtíč, touha.

Nechala jsem ho tam ležet a co nejrychleji jsem vyrazila pryč. *Zase?* Pomyslela jsem si se slzami v očích. Slzy? To nebyly slzy. Černě to špinilo mou bílou srst a velmi pomalu to stékalo dolů ke koutkům. Zkusila jsem to olíznout, ale dost mě to popálilo. Hustá, černá tekutina místo slz, která spálí vše krom mé srsti.

Dorazila jsem zpět na mýtinku, na které jsem byla předtím. Svalila jsem se tam na bok a brečela jsem dál. Tráva pode mnou se začala pálit, až hořet, jak na ni padaly moje slzy. Co dál přijde nového? Jsem tu jen pro to, abych ničila všechno dobré. A přitom ničím i sama sebe. Kousek po kousíčku, rozum po mysli, člověk po člověku, smrt po životě. A to vše jako v černobílém filmu.