Vítejte ve dračím světě

Zastavila jsem se za stany, chtělo to velkou odvahu, nejspíš to ani nevyjde, třeba mě u toho někdo uvidí, ale musím to alespoň zkusit. Nemůžu od toho utéct, nebudu tak zbabělá, ale stejně, kdybych to neudělala, tak ani nepřežiji a nejspíš by mě někdo našel. Budu bojovat, budu se to snažit krýt, dokud nenajdu řešení. A tohle je první situace, kterou musím vyřešit – zkouška, kterou musím složit, jinak můj život končí.

Uslyšela jsem hlasy, blížily se. Snažila jsem se rozpoznat, kdo to byl, ale tyhle děti jsem ještě moc neznala. Skryla jsem se za jedním stanem a chvíli je poslouchala.

„Mohla utýct kamkoli, mohla taky někam spadnout, třeba do rybníka.“

„Budem myslet pozitivně, určitě žije, oni jí najdou.“

„Stejně tomu moc nevěřim, co ten vlk, vždyť zabil toho kluka!“ Dál jsem je neposlouchala, nechtěla jsem slyšet, co se stalo, nechtěla jsem, aby mi to někdo připomínal. Protrpěla jsem si dost, navíc teď musím vyřešit něco jiného.

Plížila jsem se dál, ale vždycky mě upoutal nějaký rozhovor, tak proč si ho nevyslechnout, když mám možnost.

„Bohužel, ta zranění byla příliš vážná, neustál to,“ řekl pochmurně jeden z vedoucích. Znovu jsem se roztřásla – takže já ho vážně zabila? Přikryla jsem si dlaní ústa, křečovitě zavřela oči, ze kterých se snažily dostat slzy. Ne, teď ne, musím se soutředit. *Soustřeď se, soustřeď se!*

„Ach jo, je mi toho kluka i jeho rodiny líto. Kdo by to čekal?“ Odmlčel se. „A co ta holka? Už něco našli?“ Žádná odpověď se nedostavila, byly jen slyšet kroky, jak odcházejí. Přes stan jsem na ně neviděla, takže nejspíš jen zavrtěl hlavou.

Konečně jsem se proplížila ke kuchyni. Nebylo to zrovna snadné, protože ze všech stran na mě mohli vidět, ale načasovala jsem si to tak, že jakmile jsem vklouzla za dveře, někdo tudy zrovna procházel. Oddychla jsem si, ale nějak jsem to nedomyslela. Zapomněla jsem, že tu kuchařky také mají svou práci. Naštěstí tam byla jen jedna, co právě chtěla odejít druhým vchodem, ale já ty dveře zabouchla tak, že to mohl slyšet celý tábor. Zpanikařila jsem. Co když mě uvidí? Celý můj plán selže. Okamžitě jsem klesla k zemi a snažila se schovat za úzkou skříňku, za kterou vidět nemusela. Otočila se a zadívala se na dveře. Srdce mi divoce bušilo, až jsem se divila, že to neslyšela.

„Leni, pojď, prosim tě, se mnou, bude nástup a řekneš jim tam, co potřebuješ,“ houknul na ní hlavní vedoucí přes okýnko. Kývla a pokračovala ven ze zadních dveří. Tolik se mi ulevilo. Jakmile tu nikdo nebyl, vystřelila jsem pro nůž.

„Je nám jasné, že jste vyděšeni, ale nebojte se, volali jsme policii, měla by dorazit dnes odpoledne. Do té doby, prosím, zůst-„

„Podívejte se! Vrátila se!“ Všechny pohledy se upřely na mě. Už už se chtěli rozeběhnout, ale vedoucí jen mávnul rukou, aby zůstali. Stála jsem tam jak přikovaná, ani jsem se nehnula, i když jsem věděla, že musím.

„Nicol!“ Usmála jsem se, když jsem jí viděla, jak ke mně běží se slzami v očích. Nikdo jí nezastavil, chápali jí. Ihned mě objala.

„Dani, Dani, klid.“ Snažila jsem se jí setřást, ale držela se mě tak pevně, jako bych měla znovu zmizet. „Hned všechno vysvětlím, ano?“ řekla jsem vlídným tónem. Nejspíš to zabralo, protože mě pustila a ustoupila. Usmála jsem se a vykročila jsem směrem k ostatním. Měla jsem sto chutí znovu utéct do lesa. Co když mi nebudou věřit? Co když to nevyjde? Asi opravdu budu nucena odejít. *Ne, nad tím teď přemýšlet nebudu. Dopadne to dobře. Musí… musí…* Gestem jsem poprosila vedoucí, aby šli k posluchačům.

„Takže, asi byste chtěli slyšet, co se stalo, kde jsem byla. No, řekněme, že já v podstatě nebyla nikde a nic mi nebylo. Nechápala jsem vaše chování včera večer, až teď, když jsem se proplížila do kuchyně a našla tu věc, co to má celý na svědomí.“ Zdvihla jsem ruku, ve které jsem držela houby. „Netuším, jak se dostaly do jídla lysohlávky, ale všechno to vysvětluje. Víte, jak jsem prospala to odpoledne, když jste měli houbovou omáčku? No, spoustu z vás to asi ani neví, každopádně já byla jediná, která jí nejedla. A také jsem jako jediná neměla halucinace. Začnu tedy od začátku a převyprávím vám, co přesně se stalo.

Večer, jak se všichni vraceli z večeře, včetně mě, jsem před stanem zakopla, protože do mě někdo strčil. Najednou začali všichni strašně křičet, volali zdravotnici, i když mi nic nebylo. Snažila jsem se zvednout a odejít, křičela jsem na vás, ale vy jste mě tlačili zpátky. Jakmile přiběhla, donutila mě si lehnout a říkala… však víte, co říkala. Pak přiběhla Daniela. Nevím, co si viděla, ale pomohla si mi utéct a za to jsem ti vděčná. Jenže i přes to, že jsem se vymotala z davu, jste mě začali honit. No co mi zbývalo, utíkala jsem a schovala se. Netuším, co se dělo do rána, ale slyšela jsem vás povídat o klukovi a vlkovi, tak bych teď ráda slyšela ten váš příběh a celkem by mě i zajímalo, co jste viděli vy.“ Všichni na mě koukali jako na blázna, ale zdálo se, že mi někteří i uvěřili.

„Takže nám chceš říct, že to byly jenom houbičky?“

„No, asi tak.“

„Ehm… to, co si nám řekla, dává celkem smysl, ale tu noc něco zabilo Filipa. Když to nebyl vlk, tak co to bylo?“ Nad tímhle jsem nepřemýšlela, úplně jsem na to zapomněla. Co jim teď řeknu? Co by tady mohlo být nebezpečné? Co by udělalo takovou ránu?

„To bohužel nevím. Netuším, co se stalo potom.“ Byla to jediná rozumná odpověď, kterou jsem za tu chvilku vymyslela. Ale vypadalo to, že to moc nezabralo.

„A kde máš důkaz, že v jídle byly opravdu houbičky?“

„Důkaz? Tyhle jsem našla v kuchyni, možná tam ještě najdete nějaké zbytky po krájení, nebo pokud ještě něco zbylo, ale to bych už radši nejedla.“

„Tak dobře, ztište se teď, prosím vás!“ okřikl hlavní vedoucí děti, které se znovu daly do hovoru. „Už jsme obvolali vaše rodiče, pro některé si přijedou sami a někteří jedou s náma autobusem, který přijede zítra ráno. Nevím, proč pro nás nedokážou přijet dnes, každopádně pokud nikdo nebude dělat blbosti, nic se nám nestane! Do oběda všichni zůstanou ve svých stanech, opovažte se někdo vylézt ven! Rozchod!“ Chtěla jsem jít s Danielou, ale zarazili mě. Počkali, dokud se to tu nevyprázdnilo a nikdo je neposlouchal.

„Něco nám tu zabilo jedno dítě, potřebuju, abys mi nelhala. Řekni mi pravdu, vážně o ničem nevíš? Vážně to jsou houby z kuchyně?“ Díval se mi přímo do očí, jeho pohled se do mě zarýval, bylo opravdu těžké lhát a nedat to najevo. Naštěstí jsem se uklidnila, zhluboka jsem se nadechla a v klidu odpověděla.

„Proč bych měla lhát?! Vy mě snad obviňujete z vraždy?!" No, dobře, uznávám, v klidu to moc nebylo. Nevím proč, ale z ničeho nic mi ruply nervy a vybouchla jsem.

„Ne, to ne, jen potřebujeme vědět víc, abychom vás případně předem ochránili,“ odpověděl mi, jakoby nic, což mě celkem překvapilo. Ale nejspíš to očekával po tom všem.

„Opravdu o ničem nevím, jen o těch houbách, toť vše.“ Ještě mě jednou probodl pohledem, pak se však otočil a gestem naznačil ostatním, ať jdou do jídelny.

„Dobře, tak utíkej do stanu,“ řekl a ihned odešel za ostatními. Ještě chvíli jsem tam stála a snažila se to rozdýchat, protože jakmile přijdu za Danielou, bude další vyptávání.