Vítejte ve dračím světě

Procházím se tmavou ulicí vyvrženců. Je večer, pro některé už snad i noc, ale mě to nedá spát. Jdu pomalým krokem a pozoruji okolí. Všude odpadky, cokoli živé je už dávno mrtvé. Až na ty, co se válí v té špíně a ani nevědí, co dělají. Vždy se vyplazí ven z té odporné budovy, které možná někdo může říkat ráj. Pro některé je to přehnané slovo, ale stále proti tomu nic nemají.

Nikdo si ničeho nevšímá, kde je potom ta podstata bytí? Jdou, minou jeden strom za druhým a vůbec si ho nevšimnou. Museli by snad do něj narazit, aby zjistili, co je kolem. Každý kouká do země a doufá, že cesta rychle uteče. Každý kouká do malé krabičky, která nemá žádný smysl. Každý má zacpané uši a poslouchá zvuky, které se už ani nepodobají pravé hudbě. Každý se stará o to, co bude dělat, až se zas zavře doma a stráví tam celý den. A když ne? Zajdou někam jinam.

Připadám si jediná, která má otevřené oči, která kouká kolem sebe, která naslouchá okolí. V něčem však mají pravdu, je lepší uzavřít se od toho ruchu, který akorát drásá uši. Rozhlížím se kolem sebe a nevidím ani kousek živého. Naslouchám okolí, ale neslyším nic než zvuk destrukce.

Zavřu oči a představím si toto místo. Žádní lidé, jako by neexistovali. Zeleň, život, síla, víra, naděje. Vše nedotčené. To je svět, ve kterém chci žít, vzdala bych se čehokoli, abych to uměla. Toť můj smysl života. Otevřu oči a jsem znovu v nekonečném pekle, ve kterém budu navždy.

Jsem vězeň ve svém vlastním světě. Svoboda už neexistuje. Lidé ji vymýtili. Nechápu, proč to slovo tak zničili. Zničili jeho význam. Přetvářejí teď úplně vše a já v tom musím žít. Mysl je daleko za mnou, ale tělo se nesmí pohnout. Narodila jsem se zde, žádná naděje, i ta už umřela. Se vším ostatním. Ne, jsem vězeň v jejich světě. Nemůžu se hnout, nikdo nemůže pryč, nikdo to už ani neumí.

Tak strašně si přeji být slepá. Nechci vidět to, co vidím. Nechci vědět to, co vím. Nechci slyšet to, co slyším. Nechci ty hlasy v mé hlavě, které nikdy neutichnou. Proč nemohu být jako ostatní? Hříšníci bez svědomí, bez pocitu viny. Hříšník jsem, ale nemůžu se zbavit toho strašného pocitu, který mě pronásleduje každým činem. Někdy prostě není na výběr.

Pokračuji v chůzi. Míjím výplody pekla a uvidím zářícího anděla uvězněného tady dole. Živý mezi mrtvými. Dotknu se ho. Dotknu se jeho listů. Cožpak to nikdo necítí? Nikdo necítí ten život? Chycený do sítě, ze které se nemůže vymotat. Vše je zotročené. Oni si snad myslí, že něco chrání? Ale kdepak. Vše je v otroctví. Kdo je pánem? Samotné lidstvo.

Slyším křik, slyším řev, slyším smrt, co nikdo jiný neslyší. Každý dávno zapomněl naslouchat. Každý dávno zapomněl přemýšlet. Každý dávno zapomněl na vše živé. Je to směšné. Všichni se starají o peníze, o střechu nad hlavou, o dodělání školy, která je naučí akorát ničit. Člověk stvořil zbraň, která jeho samotného dřív nebo později zabije. A příroda? Ta stvořila člověka.