Vítejte ve dračím světě

„Muž, věk třicet pět, jméno neznámé, vysoká zdatná postava, vlasy prošedivělé, šaty obnošené, obsah kapes – prázdný, údajné zabití a znásilnění krčmářovi dcerky z vesnice Sirotčinec, který spadá do jurisdikce Hutnohradu. Máš na svoji obhajobu co říct?“

Muž, který byl právě obviněn a přesně odpovídal popisu, seděl hned naproti kapitána městské stráže v místnosti, kde byl jen stůl a dvě staré židle. Paprsek světla ze dne dopadal z malého otvoru, který byl považován za okno, na stůl, kde ležela kapitánovi lejstra.

„Můj… pane… já,“ soukal ze sebe muž, „tentononc… nespáchal.“

Kapitán se mu zahleděl do očí a jen hlasitě zabručel.

„Můj… pane, já jsem pouhý pocestný, mouše bych křivě neublížil.“

„Kample!“ zvolal ke dveřím kapitán. Během okamžiku se ve dveřích objevil muž jako hora ve zbroji městské stráže.

„Uříznout, vykleštit a poté napíchnout. Tyhle zkurvence nesnášim. Pocestný. Hovno, akorát choděj po světě a zeserou vše, co se dá.“

„NE! Prosím ke všemu se doznám. Ano, zabil jsem ji. Ano, vopíchal jsem jí, ale jen z lásky pane. Odevzdala se mi. Byla moje. Pane prosím, vo voprátku. Kleště a řezání? Pane!“ násilník vyskočil ze židle a začal se příliš naklánět ke kapitánovi. Kampl zasáhl bleskově. Násilník a vrah ležel hned na zemi a dusil se prachem ze země. Kapitán se nehnul ani o píď, pouze řekl: "Další!“

Do místnosti vešel muž malého vzrůstu. Opravdu malého. Aby se posadil na židli, musel povyskočit.

„Muž, věk dvacet osm, jméno: Firing Síratý, důležité: výška 105 centimetrů, vlasy kaštanové, podezření na trpaslíka – zakázaná rasa, šetření neprokázalo trpasličí původ, avšak rodokmen podezřelého může být fiktivní. Pane Síratý, máte k tomu co říct?“

„Pan kapitán. Som ze severního doliska, vyrostl som tam a rodiča byla vlastníkou dolů. Som černá ovca rodiná. Bratřa získala dol, neboť já som zrůda. Liliputa som. Člověka, ale zmutovaná.“

„Hornický dialekt se vám nedá zapřít. A váš původ vám nejspíš zařídil, že jste přežil do této doby, vaše vydědění a vyhnání bratry vás dostalo na ulici. Lidé vás začali označovat za trpaslíka, což by vedlo k upálení. Naštěstí jsem získal dost důkazů na to, abych vás očistil.“

„Sláva. Konečně muža, ktorý neňa hloupá.“ Kapitán se pousmál. Nebyl to, ale vlídný úsměv souhlasu, avšak úsměv samotného ďábla.

„Kdybych vás pustil, lidé by mi přestali věřit. Chudina by důkazům nevěřila. Byl bych označován za trpaslíkofila. A až by se tato pověst rozšířila, musel bych být ze své pozice sesazen, možná i pro spokojenost lidí popraven. Co se týká vás? Do týdne vás někde ubodaj, nebo zapálí ve spánku. Takže z toho plyne: Pane Firing Síratý, jste shledán jako trpasličí rasa, která podle paragrafu 58 zákoníku království Gondar je protizákonná.“ Liliput pouze vyděšeně hleděl na ústa kapitánova.

„Podle paragrafu 58 odstavec 1 zákoníku království Gondar budete upálen neprodleně na svaté půdě. Tedy jménem Krále Arogarna VII. vás odsuzuji k očistě. Další!“

„Muž, věk čtyřicet pět, rytíř Zlatých Jeleních Paroží, tedy rodu Boglingů, vládci jižních lesů oblasti Hutnohradu, což nespadá do mé jurisdikce, jméno zatajené, vlasy kaštanové, protáhlá jizva na spodní čelisti, oděv: běžný kyrys, přes kyrys přehozený varkoč s erbem Boglingů, ve vlastnictví byl nalezen meč, který byl vyroben na zakázku a nese na hlavici též erb Boglingů. Bohužel, sire, žádný ze zástupců nebo někdo z rodiny Boglingů nedorazil. Paragraf 113 odstavec 3 zákoníku Království Gondar, pokud se po oznámení do 20 dnů nedostaví zákonný zástupce, který by soudil svého krajana, je povinností místních úřadů tuto funkci zastat. Je vám, sire, tato situace jasná?“

Rytíř souhlasně kývnul.

„ ste shledán podezřelým z vraždy, a to dvou sirotků, jejich totožnost neznámá. Dále vraždou krčmáře a jeho dcery. Jsem povinen, díky vašemu rytířskému statusu, vyslechnout vaši verzi příběhu. Tedy?“

"Čin, který mi je připisován, byl otřesný a velmi mě rmoutí smrt tak mladých bytostí. Pro začátek bych chtěl říci, že tento čin jsem nespáchal, naopak jsem se mu snažil zabránit, ale to vám bude vyjasněno z mého vyprávění. Byl jsem na cestě rytířské od 5. května, k činu došlo 6. října. Danou vesnicí, kde se vše odehrálo, jsem pouze procházel…“

„Moment! Procházel? Rytíř bez oře?“ Rytíři se objevil malý ruměnec studu, chystal se zostudit svoji čest.

„Byl 21. srpna prohrán v kartách, od té doby jsem odkázán na své vlastní nohy.“

„Děkuji a omlouvám se za přerušení, pokračujte.“

„…, jak jsem tedy řekl, vesnicí jsem procházel a potřeboval jsem nabrat síly. Potřeboval jsem odpočinek a jídlo. Jako rytíř na rytířské cestě za ctí a slávou, jak praví obyčej, jsem vše platil rytířskými službami. Krčmář měl problém se třemi zbojníky, kteří se mu utábořili v jeho nejlepším pokoji. Nabídnul jsem mu tedy své služby. Vytasil jsem svůj meč z pochvy a vešel do pokoje, kde se zrovna zbojníci bavili na dceři krčmáře…“

„Odstupte od té dívky, pravím vám, nebo ochutnáte chuť mého ostří!“

Všichni tři vstali od svíjející se dívky strachem a studem. Jeden si zapnul kalhoty, druhý si odplivnul na dívku, třetí třel dlaní hlavici meče, který měl připásaný k boku.

„Votjpreskni princátko. Chlapi chtějí zasunout a taky, že zasunou. Jen si můžeš vybrat. Buď u toho poteče tvoje červená, nebo ne,“ zaskřípal jeden z nich, nejspíš vůdce.

„Taste!“ zařičel rytíř. Všichni vytasili své meče. Neohrabaně a nezkušeně. Hned rytíř poznal, že toto bude snadné a rychlé. Vůdce se vrhnul na rytíře jako první. Rytíř se zapřel zadní nohou, zaujmul tvrdý a pevný postoj. Jeden mocný, rychlý sek přeťal vůdci hrtan, ten ani nestačil dokončit svůj útok a ležel na zemi v kaluži své „červené“. Jeden z kumpánů se hned vrhnul na rytíře a ten druhý, no, proskočil oknem ven. Útočící kumpán zaútočil sekem na bok. Rytíř, cvičený v boji s nejlepšími mečíři, hned věděl, co dělat a jak přeměnit útok ve svůj vlastní prospěch. Útočník během vteřiny klečel na zemi, snažíc se zachytit své střeva.

Rytíř vyběhl z krčmy. Očima hledal posledního zbojníka. Viděl ho. Zabíhal do lesa. Rytíř, držíc meč oběma rukama, vyrazil za ním. Dostihl ho po minutě, ani ne.

„P-p-pane, p-p-prosím, j-j-já… s-s-slitování.“

„Rytíř bez srdce není rytíř,“ s těmito slovy zapíchnul meč do země vedle sebe a opřel se o hlavici. Zbojník se vyprsil a s úšklebkem řekl:

„Rytíř s mozkem není rytíř.“

„…, že jsem mu vběhnul do pasti. Najednou jsem ucítil bolest v zádech a v koleni. Svalil jsem se na zem. Nejspíš jsem upadl do bezvědomí. Probudil jsem se až ve světnici, kde vedle mě ležely dvě děti, které měly podřezané krky. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Nevím, proč mě rovnou nezabili, asi usoudili, že se víc pobaví mojí popravou.“

„Ve vesnici Hřibová?“

„Ano.“

„Bohužel nemáme svědky, kteří by dosvědčili váš boj se zbojníky, krčmář a jeho dcera, kterou jste údajně zachránil, jsou po smrti. Máme pouze svědka, který vás našel klečet ve svém domě nad dvěma sirotky, držíc zakrvácený meč. Alchymistický rozbor krve na meči by měl během pár minut dorazit. Pokud se krev bude shodovat s krví oběťmi, budu nucen vás shledat vinným z vraždy. Dále s vámi naložit podle paragrafu 34 odstavec 6 zákoníku království Gordan. Pokud však nebude nalezena shoda, budete zproštěn viny a propuštěn. Zde mi to podepište, sire, že jste byl s těmito podmínkami obeznámen a jste tedy zcela informovaný. Stačí otisk prstu.“ Rytíř podepsal. Nehodlal klást odpor, neboť to byl rytíř, který se smrti nebojí a pokud si osud přeje jeho smrt, budiž.

Do místnosti přišel Kampl, postavil se v pozoru a s rukou na srdci se uklonil.

„Můj pane, dopis pro vás,“ předal s těmito slovy Kampl kapitánovi dopis. Přicházela chvíle pravdy. Opravdu zbojníci mysleli na vše? Zabili ty sirotky rytířovou zbraní? Byli opravdu tak vychytralí? Nebo si myslíte, že rytíř lže? Zdá se tato historka dost věrohodná? Opravdu to je takový rytíř, jak sám tvrdí? Kapitán vzal nůž na dopisy a dopis otevřel.

„Shodné?“ zeptal se napjatý rytíř.

„Ne,“ pronesl kapitán s údivem. Rytíř štěstím vyskočil, jako malé děcko.

„Pane, posaďte se,“ osopil se na něj kapitán.

„Sire, kapitáne!“ opravil ho rytíř. Kapitán se pousmál, opět ďábel.

„Zde stojí, že všichni rytíři registrovaný v hrabství Boglingů jsou na hradě Bogling, kvůli bálu, který oslavuje zasnoubení hraběnky Bogling s hrabětem Goorgem. Tím tedy prohlašují, že náš chycený rytíř je podvodník.“

„Do prdele,“ zaklel podvodník.

„Za zmařenej čas, ty zmrde, umučení, dle libosti kata. Další!“

Do místnosti vešli dva muži. Naprosto stejní, i v chůzi, v oblečení, stejný lhostejný úsměv.

„Posaďte se,“ vyzval je kapitán.

„Ne, děkujeme,“ řekl jeden z nich.

„Budiž,“ nenamáhal se kapitán zdvořilým přemlouváním a opět začal. „Dva muži, věk neznámý, jména neznámá, přezdívaní jako dvojčata ze Soviru, vlasy kaštanové, výška 180 centimetrů – naprosto totožná, postava zdatná – šlachovitá, bez jizev, bez vrás…“

„Muž, věk padesát pět – přibližně, vlasy prošedivělé dlouhé a stáhnuté do culíku – tedy vypadá jak mánička, postava – tlustý jako vepř,“ zasyčel jeden z dvojčat.

Kapitán se nenechal rozhodit: „… bez vrásek, tetování na zádech – neznámý text…“

„Bratři,“ tentokrát zasyčeli oba dva.

„Prosím, nepřerušovat,“ řekl kapitán, chladný jako led. „Šaty – naprosto totožné, ve vlastnictví nalezen u prvního - meč, na hlavici meče erb Hutnohradu, u druhého – nejspíš rituální dýka s, mnou neznámou, ozdobou, nejsem schopen určit původ. Jste obviněni z několika vražd po celém království Gondar. Na vaší hlavu je vypsaná odměna, která činí padesát tisíc korun Gondarských. Zde jste byli nalezeni u rituální vraždy, která k vám dle záznamu nesedí. Co to do prdele má znamenat? Dohoda snad byla jasná, ne? Deset tisíc korun za hlavu Žraloka. Tak proč mi, vy čuráci, vraždíte nevinné dívky.“

„Žralok je mrtev, zde je jeho ucho,“ řekl jeden z nich a z kalhot u rozkroku vytáhl potetované ucho. „Musel jsem to schovat před tvejma blbečkama.“

„Do píči, na to jsem se neptal, co ta dívka,“ rudnul kapitán vzteky.

„Brácha… on občas tohle udělá, hlídám ho.“ Bratr stál v rohu opřený o zeď a byl zahleděný do země.

„Občas?“ zabručel kapitán.

„Řekněme – úchylka?“ řekl ten stojící u stolu.

„Úchylka. Dobrá. Víte, nemám na vybranou. Děkuji za odstranění Žraloka, byla to osina v zadku, doufám, že jeho gang se teď rozpadne, ale nemohu vás pustit a ani vyplatit naši smluvenou cenu za toho čůráka. Jsem nucen vás teď odsoudit.“

„Pane kapitán, vy přece můžete,“ řekl ten v rohu.

Kapitán jsi povzdechnul a zavolal:

„Kample!“ Kampl hned přiběhl.

„Spoutej je. Jste obviněni z vraždy, mladé dívky, dcerky řezníka. Budete oba dva popraveni gilotinou a to hned zítra. Další.“

„Zavřenej s váma? To je pocta kluci.“ V šatlavě bylo chladno a vlhko, z okenního otvoru prosvítal svit měsíce.

„A ty jsi?“ zeptal se jeden z dvojčat.

"Ale, Gabriel Zwyčk. Přepadl jsem sám vesnici a díky těmhle hadrům jsem málem uhrál, že jsem rytíř. Málem to vyšlo, kdyby se nekonal ten zkurvenej bál a neprozradil, že všici rytíře tenhleho erbu jsou na stejný hordě hnoje.“

„Já jsem Ali a tohle je můj bratr Kumn,“ představil Ali sebe a svého bratra, legendární dvojčata.

„Ó, těší mě. Já jsem Furta, a vobdivuju vaši práci,“ přidal se další muž, byl v obnošeném oblečení.

„Ty jsi tu za co?“ zeptal se Kumn.

„Ehm, trochu jsem porubal jednu děvečku,“ zasmál se Furta, ale jeho úsměv hned ztuhnul, když si vzpomněl na vykleštění.

„Kdo je ten vzadu?“ zajímal se Ali.

„Na něj ani radši nečum, to je nějaká obluda, je tu kvůli tomu, že lidé myslí, že je to trpajzlík,“ odplivl si Gabriel. Trpaslík si jen pro sebe něco zabručel.

„Trpaslíci, už nejsou, lidi jsou pitomí jak zvířata, vždyť to je liliput. Malej člověk, nic víc,“ poznal Kumn hned chudáka človíčka, který mezi ně nepatřil.

„Vy mě poznala? Moct dosvědčila kapitána. Vy dobrá člověka,“ podíval se nadějně k dvojčatům liliput. Kumn jen zakroutil hlavou. Liliput se schoulil do klubíčka a začal vzlykat. Ali k němu přistoupil, přidřepnul a řekl:

„Jak se menuješ?“

„Firing Síratý.“

„Můžeme ti pomoct, za nějaký ten obnos.“

„Ano? Jak?“

„Dostaneme tě odtud.“

„Já neměla ani floka. Bráchová mě vydědila.“

„V tom případě, jsi na tom sám,“ Ali se zvednul a zamířil si to na kus slámy, aby si trochu zdřímnul. Firing začal zas vzlykat. Kumn si sedl vedle svého bratra.

„Zítra utečeme, při převozu na náměstí,“ konstatoval Ali. Kumn pouze kývnul. „ Měli bychom se prospat. A Kumne, žádné blbosti. Ano?“ Kumn opět kývnul.

Aliho probudily hlasy. Všiml si, že i jeho bratr je vzhůru a naslouchá šeptajícím hlasům. Patřili Gabrielovi a Furtovi.

„Voba dva zdechnem a to hned zítra, stojí to za to,“ šeptal Furta.

„Já ti nevím. Přijde mi to zvrácený,“ držel Gabriel svůj hlas, co nejvíc potichu.

„Chceš si snad naposledy vypíchat mozek, ne? Tak on je nejslabší a jeho postava ti bude připadat jako nějaký mladý děvky. Viděl jsi jeho prdelku?“

„Ty vole, ty jsi fakt úchyl.“

„Potřebuju, abys mi ho aspoň podržel, jinak mu ho tam nevrazim.“

„Fakt ne. Nechtěj to po mě.“

„Kurva! Zdechnem! To je jasný. Chci naposledy něco vopíchat a ty určitě taky. Už ti to může bejt jedno.“

„Ty vole! Tak jo, ale rychle ať to máme za sebou.“

Furta se pomalu blížil k místu, kde ležel Firing. Za ním hned šel Gabriel. Furta si pomalu sundaval své obnošené kalhoty. Kumn chtěl vstát. Ale Ali ho zachytil o rukáv a kroutil na něj zlostně hlavou.

„Vždyť mu to…,“ špitnul žalostně Kumn.

„Řekl jsem, že žádné blbosti. Tomu prckovi nic nedlužíme a navíc, ti chlapi si jen užijou, nezabijou ho.“ Kumn si sedl a odvrátil od toho místa hlavu. Celou noc poslouchali, jak Firing řve hrůzou a bolestí.

Kumn se probudil první. Koukl se na místo, kde ležel Firing. Na jeho místě byla postava sotva připomínající Firinga. Zlámaná, celá od krve a pokroucená postava. Ti dva si spokojeně leželi na druhé straně. Furta měl dokonce na tváři úsměv spokojenosti. Tohle jim nemohlo projít.

První, kdo ucítil studené pohlazení, byl Furta. Hned se probral. Nad ním stála prosvítající postava. Měla pokroucené ruce, roztrhané kalhoty a po nohách ji tekla krev. Když se podíval výš, spatřil tvář Firinga, alespoň tvář, kterou dnes v noci zanechal, po svém „užívání“. Stuhnul hrůzou. Duch Firinga si pro něj došel. Tohle se mu ještě nestalo, žádná z obětí se neproměnila v ducha. Dostal takový strach, že ucítil teplo a vlhko v rozkroku. Druhý se probudil Gabriel, též po chladném dotyku. Viděl to samé. Ne! NE! Já nechtěl! Říkal si v duchu, doufaje, že ho to ochrání před přízrakem. Oba dva jen seděli, opírající se o zeď a hleděli na ducha. Duch promluvil:

„Vvvvvvvy. Zhyňte. ZZZZZZHYŇTE!“

Furta se podíval na Gabriela. Ten si začal rvát sám ohryzek. Vtlačil své prsty do krku. Vytryskla krev. Gabriel se začal zalykat krví. Furta na svém hrtanu ucítil sevření, ale duch stále stál daleko. Chtěl rychle něco vykřiknout, ale zničehonic přišlo škubnutí. Krev vystříkla na slámu, na zeď a dokonce až na strop.

„Do prdele. Kumne! Co to děláš?“ zaječel Ali.

V místnosti byla dvě těla, ze kterých tekla krev proudem. Kumn stál nad nimi a levačku měl od krve. Ali stál za ním a měl ruce v bok.

„Musel jsem. Dokud mi zbyla síla. Oni… si to zasloužili,“ vysoukal ze sebe Kumn.

„Vždyť by je dneska stejnak zabili. Nemusel jsi to udělat.“

„Musel.“

Tleskání. U mříží stál muž. Předtím si ho nevšimli. Byl poměrně vysoký. Šedé vlasy, velký plnovous a přes kyrys měl varkoč s královským erbem: červený orel s dračím ocasem na modrém pozadí.

„Páni, já už myslel, že neexistujou,“ zasmál se záhadný muž. „Ale mohlo mi to dojít. Ta rituální vražda té dívky. Čerpal jsi sílu, že?“

„Nevím o čem to mluvíte,“ štěknul Kumn.

„Já myslím, že víš. Pijavice.“

„Ty zmrde, tohle ti nacpu zpátky do huby,“ vystartoval po něm Kumn a málem by po něm i skočil, kdyby ho nezachytil Ali.

„Pardon. Jak bych ti tedy měl říkat, pijavice?“ zasmál se opět záhadný.

„Mé jméno je Kumn.“

„Ty si jméno nezasloužíš. Můžu tě jen nazývat názvem tvé rasy, pijavice.“

„Platný název je Koolue.“

„Kule? Dobrá Kule.“

„Jdi do prdele,“ syknul Kumn a šel si sednout, co nejdál od záhadného.

Ali si začal prohlížet pana záhadného a až po delší době se chystal zeptat, ale záhadný ho předběhl:

„Jsem Kahl Uht, velitel čtvrtého tajného regimentu, jsem tu ve jménu krále Arogarna VII. a mám pro vás nabídku.“

„Jakou?“ zeptal se Ali.

„Součástí té nabídky je svoboda.“

Z výslechové místnosti Kampl vyvedl legendární dvojčata a kapitán zůstal sám. Byl docela rád za tu vraždu té dívky, nemusel platit. Nebude o deset tisíc korun chudší. Takže se zbavil jeho největšího rivala a plus zadarmo. Měl důvod k oslavě. Rozhodl se dnes pořádně opít a zajít si užít s Evžou do místního domu. Hned, jak tu vše dodělá. Čekal. Čekal. Nevydržel.

„Kumple! Kde je kurva další podezřelý. Kumple!“

Po nějaké době přiběhl Kumpl a ve tváři měl zděšení, což u takového muže nebylo zvykem.

„Pane, královskej.“

„Co tu chce? Kurva. No?“

„Nevím, pane. Chce to říct jen vám.“

„Tak ho sem přiveď.“

„Nemusí,“ do místnosti přišel muž s královským erbem. Kapitán Kumplovi pokynul, ať se ztratí. Kumpl uposlechl bleskově.

„Dobrý poskok,“ řekl královský muž.

„Ten nejlepší,“ pousmál se kapitán. „Co tu dělá královská tajná služba, tak daleko od hlavního města? Co, pane Uhte?“

„Koukám, že jste dost informovaný, ale ne natolik, pane kapitáne, abyste věděl, oč běží.“

„Moje krysy nejsou asi tak rychlé, aby mě informovali, kdy si král usere. Do prdele k věci, nemám na tyhle hantýrky čas.“ Uht se pousmál.

„Chci ty dva.“

„Jaký? Dvojčata?“

„Ano.“

„Proč?“

„Královské tajemství.“

„Mhm. Co když nevydám, spáchali vraždu mladé dívky, podle zákona paragrafu…“

„Vím kterého. Také vím, že s mocí, která mi byla svěřená, můžu takovýhle zákon překročit.“

„Jistě, pokud máš svěření písemně.“ Uht vytáhl zpod varkoče pergamen s královskou pečetí a dal jej přečíst kapitánovi.

„Dovolíš, aby si to mí úředníci do rána zkontrolovali?“

„Jistě. Pokud shledáš, že je to pravé, propustíš mé milované?“ ušklíbl se v úsměvu Uht.

„Jo, jo. Zítra ráno se stav.“

„Zítra, Přemysle.“

„Zítra, Uhte.“