Vítejte ve dračím světě

Vyrazilo mi to dech. Nohy mi strnuly, nemohl jsem se pohnout. Ostatní to zřejmě nevnímali. Kolem mě bylo moc lidí, kteří se mi před očima míhali. Nebo se mi to jen zdálo?

Konečně jsem se probral a rozeběhl se stejným směrem jako T'nix. V tu chvíli jsem si připadal jako němý. Řev už jsem neslyšel, ale určitě vím, kam běžel. Do naší cely.

Za chvíli jsem se ocitl v té předlouhé chodbě. Vzdychl jsem, protože tu byl další dlouhý běh. Srdce mi hlasitě bušilo, ani bych se nedivil, kdyby to bylo slyšet, přeci jen tu bylo velké ticho.

Na konci chodby byli jediné dveře, které ale byli pootevřené a v nich byla malá prohlubeň. Na chvíli jsem se zarazil, ale potom jsem se opřel vší silou, abych otevřel zaražené dveře. Naštěstí se mi to podařilo, ale začal jsem trochu litovat, že jsem sem vešel.

Před sebou jsem viděl T'nixe, který byl teď neobvykle vysoký. Na sobě měl pořád kapuci, takže jsem neviděl nic zvláštního, krom rukou. Na rukou měl dlouhé, ostré drápy. Drápy, jako zvíře, které neexistuje. Nedokázal jsem to k ničemu přirovnat. Všiml jsem si také jizvy, která teď ohnivě svítila.

„T-T'nixi?“ vysoukal jsem ze sebe. T'nix se na mě otočil prudkým pohybem otočil, ale to čeho jsem se lekl, byly jeho oči. Jako vždy neviditelné přes kapuci, teď krvavě svítily. I přes tmu v jeho obličeji jsem viděl hadí jazyk! Teď mi to všechno dalo smysl. Vše, co jsem viděl, byl vlastně T'nix. Ale co to skrývá pod kapucí? „T'nixi, co se to děje?“

T'nix mi něco říkal, ale asi jinou řečí, které jsem nerozuměl. Ale tohle není obyčejná řeč, tahle ani ve světě neexistuje! Znělo mi to jako syčení, ale slova v tom pořád byla.

Sebral jsem odvahu a udělal pár kroků vpřed v obranném postoji, přeci jen nevím, co je zač. Tohle T'nixe nejspíš překvapilo, protože udělal krok dozadu a zakláněl se. Potom se ale naklonil dopředu a vyrazil proti mně, jako bych byl jeho kořist.. omyl! Já byl jeho kořist!

„T'nixi, ne!“ křikl jsem, ale on mě očividně neposlouchal. Stoupnul si na všechny čtyři a tak jsem poznal, že má tělo uzpůsobený na tento postoj. Rozeběhl se proti mně. Chtěl jsem utéct, ale něco mě drželo na místě. Ztuhnul jsem a díval se tváří v tvář smrti. Raději jsem zavřel oči, nechtěl jsem to vidět. Ruce dal ještě před obličej a trochu to vypadalo, jako bych si chránil oči před přímým světlem. Ale to, co se stalo, jsem opravdu nečekal. Z rukou mi vyšla záře a pohltila T'nixe, který se svalil bolestí na zem. Oči mu přestali svítit, jako předtím; tlapy se mu změnily zas v ruce a jizva přestala svítit. Jeho výška se také změnila, prostě už byl jako dřív. Klekl jsem si vedle něj a zkusil ho zvednout.

„T'nixi, jsi v pohodě?“ zeptal jsem se a posadil ho na postel. Z ničeho nic se probudil a odskočil ode mě. Jako kdybych byl nějaká příšera nebo tak.

„Ne.. to.. tohle.. tohle není možné.“ Začal si šeptat, ale já mu však rozuměl. „Máš velkou kliku.. dobře, teď budeš muset jít se mnou..“

„Cože? Kam? Proč? T'nixi, co se děje?!“ tohle mi skoro vyrazilo dech. Jak bychom mohli utéct a proč?

„Nekecej a pojď. Nebo tu snad chceš zůstat? Ty tu teď nejsi v bezpečí a pomalu ani já ne.. prosím, jen mi věř a chyť se mě. Doufám, že tuhle cestu přežiješ.“ Poslední věta mi zněla stále v hlavě. Nějak jsem nevnímal a chytil jsem se T'nixe. Nemám na vybranou. Kolem nás se objevila žluto-oranžová záře, která náš pohltila a naše těla se roztříštila na miliony částiček zářivého prachu…..