Vítejte ve dračím světě

Slunce už ozařovalo vrcholky kopců a stromů, když černá vlčice vylezla z úkrytu. Měla za sebou velice úspěšnou noc. Stopovala statného jelena, který byl starý sotva pár zim. Připlížila se nenápadně k němu. Vyčkávala. Chuť na čerstvé maso sílila. Jelen se pásl na jarní čerstvé trávě. Neměl ponětí o hrozícím nebezpečí. Vlčice tušila, že přišel ten správný okamžik, kdy zaútočit. Jelen se k ní právě otočil zády. Ještě více se k němu přiblížila. Pak následoval odraz a skok. Jak dopadla na záda jelena, tak se zřítil k zemi. Hladově se mu zakousla do krku a čekala, dokud naposledy nevydechl. Poté bezvládné tělo odtáhla do své skrýše, kde se dosyta najedla. S plným žaludkem měla hned lepší náladu. Poté zbytky zahrabala do země a uložila se ke spánku. Ráno se chtěla vydat trošku blíže k lidským obydlím. Vylezla z úkrytu a zamířila k blízké řece. Řeka protékala i poblíž vesnice, kam měla namířeno. Musela být velice opatrná. Tito lidé doposud netuší, že v lese, vzdáleného necelých 5 kilometrů, žije vlk. Došla na břeh, krátce se napila a vyrazila. Chvíli běžela a chvíli šla. Přeci jen neměla kam spěchat. Cestou jí dělal společnost jen vítr a pár motýlů. Milovala tyto větrné dny. Vítr jí vždy pročechrával srst. Její tlapy se bořily do měkké země poseté již vyrostlými květinami. Už se blížila k vesnici. Z dálky už viděla obrysy budov. Zaběhla tedy raději do lesa. Najednou uslyšela nějaký zvuk. Někdo si pískal. A taky slyšela ještě jeden zvláštní zvuk. K jeho rozpoznání však musela blíže ke zdoji zvuku. Našlapovala opatrně. Skryla se do stínu starých dubů. A pak to spatřila. Kousek od řeky stála velká třešeň. Její větve dosahovaly až na zem, což bylo velice zvláštní. Dole, skrytý mezi rozkvetlými květy a větvemi, seděl člověk. Byla tak troufalá, že opustila okraj lesa a lehla si do vysoké trávy. Pomalu se k němu blížila. Zastavila se od něj necelých 15 metrů. Už poznala ten druhý zvuk. Ten člověk něco psal na papír. Škrábání perem o papír - ano, to byl ten zvuk! Uviděla, že člověk je muž. Chvíli opíral hlavu o kmen, jak přemýšlel. Poté si začal zase pískat a psal dál. Vedle sebe měl pár, už popsaných papírů. Lekla se. když ten muž cosi zamručel a zmuchlal papír do kuličky, který pak hodil směrem k ní. Ještě více se přikrčila. Ten člověk jí něčím přitahoval. Byl něčím zvláštní. Přiblížila se ještě víc. Už od něj byla 10 metrů. Už na něj lépe viděla. Měl hnědé krátké vlasy, se kterými si neustále pohrával vítr. Na krku se mu leskl řetízek s nějakým přívěškem. Muž z dálky vypadal starší. Teď si uvědomila, že je to mladý pohledný muž. Do očí mu zatím neviděla. Najednou se zvedl, sesbíral všechny své papíry a odešel směrem k vesnici. Vlčice ležela v trávě ještě nějakou dobu. Pak se vrátila zpátky do lesa. Našla si úkryt u starých kořenů listnatých stromů. Potom se vydala k vesnici. Doufala, že tam potká 'svého' člověka. Na kraji vesnice byly ovce. Těch si ale vlčice vůbec nevšímala. K vesnici vedl takový menší park, kterým se mohla nepozorovaně dostat k lidem. Ovšem riskovala mnoho. Zahlédnul by jí jen jediný člověk, vzbudil by poplach a konal by se hon na vlka. Držela se zkrátka. Dospěla už k první stavbě. Nakoukla přes její roh do ulice. Nikdo tam nebyl. Prošla se ještě pár ulicemi. Jednou jí málem zahlédli. 'Svého' člověka ovšem neviděla. Při západu slunce se kolem třešně vrátila do svého úkrytu. Uložila se ke spánku a těšila se na následující den. Noc byla teplá, nic jí nerušilo. Ani svit měsíce, který pronikal do lesa přes koruny stromů. Ráno se vzbudila, protáhla se a šla si ulovit něco k jídlu. Musela se spokojit pouze se středně velkým zajícem. Alespoň jí už nekručelo v břiše. Když se vrátila, pod třešní nikdo nebyl. Čekala dlouhou chvíli. Stále nikdo nepřicházel. Vydala se tedy na průzkum lesa. Byla tam spousta keřů a listnatých i jehličnatých stromů. Procházela se, až narazila na lesní cestu. Slyšela kroky. Rychle se schovala do keře, hned u cesty. Po pěšině šel člověk. Byl to právě ten 'její' člověk. Nadšením skoro zavyla. Už byl pár metrů od ní. Vystrčila trochu hlavu. Muž byl už u ní...

Rukou si pohrával s jeho řetízkem. Pak mu ale vyklouzl z ruky, jak s ním točil. Přívěšek s řetízkem přistál v keři, kde byla schovaná. Praštil ji do čumáku. Nevěděla, co teď. Rozhodla se, že mu řetízek vrátí. Cítila, že není špatný jako ti ostatní. Sebrala veškerou svoji odvahu, vzala řetízek do tlamy a vyšla z keře. Muž se lekl. Cítila, že se bojí. Pak ale strach vystřídala spíše nervozita. Pohlédla mu konečně do očí. Měl je nádherně pronikavě zelené. Jejich pohledy se setkaly. Vlčici zalil uspokojivý pocit. Uvědomila si, že má v tlamě stále jeho řetízek. Opatrně ho položila na zem před něj. Poté se otočila a utekla. Vedl jí instinkt. Ještě pořád měla jistý strach z lidí. Ale tenhle člověk byl prostě jiný. Pořád na něj myslí. Našla si lepší úkryt v tom lese. A stále pozoruje 'jejího' muže pod třešní. Doufá, že se jejich pohledy znovu setkají..