Vítejte ve dračím světě

Stojím na zastávce. Po pětiminutovém zpoždění konečně přijíždí autobus. Pohlédnu na hodinky - no co, tak budou začínat ten kytarový koncert beze mě. Kytaru jsem si den předtím nechala na místě, abych si alespoň trochu ulehčila dnešní cestování.
Skoro se do autobusu nedostanu, protože nejen že se přede mě nasáčkovaly babičky, ale jeden mladík ještě na poslední chvíli vystupuje, v ruce třímajíc smartphone s rozehranými Angry Birds. Jen taktak se do autobusu přece jen nacpu. Přivinu se k nejbližší tyči.
Vím. Poslouchat cizí hovory není slušné, avšak co jiného mi zbývá na zabavení v MHD? A tak se zaposlouchávám do jemného štěbetání sedících důchodkyň s taškou z Kauflandu. Jejich hovor tomu odpovídá. Právě se totiž dozvídám, že v onom ráji důchodců mají mléko za úžasných devět padesát a jablka prý také zlevnili. Další informace, kterou jsem se dozvěděla, jak její sousedku trápí klouby a záda. A v neposlední řadě také to, jak je dnešní mládež nevychovaná…
Mezitím se mi nad hlavou skví docela husté křoví sídlící v podpaží jakéhosi hromotluka, který si našel jako vhodné místo k držení právě "moji" tyč. Pěsti má obrovské - jediná jeho rána by mě mohla snadno přivést do mdlob. Mě ale přivádí do bezvědomí už jen ten závan potu v kombinaci s pohledem na porost, který by se dal řezat křovinořezem. Trochu se přikrčím a poodstoupím. Omylem strčím do kočárku, který přidržuje na místě nevzhledná žena. Dítě se okamžitě rozbrečí. Omlouvám se jí, ale ona po mě jen střílí pohledem a nadává mi do dřeváka.
Zatáčka. Na poslední chvíli se stihnu chytit postranní tyče u okna. Řidič to nemilosrdně vytočí. Jen taktak vyrovnám rovnováhu a vracím se do původní pozice - a to je chyba, protože ještě víc přidá. Jede, jako by cestující unášel. V dohledu je zastávka plná lidí. Zatočí se mi hlava a přitisknu se k tyči ještě víc.
Autobus zastaví. Ven se vyvalí jen hrstka lidí, zato nastupujících, co si to míří do dveří mě nejbližších, je tak tucet. Nacpou se do autobusu všichni, což mi přijde jako zázrak. Nebo spíš Boží trest? Dveře se zavírají. A tak se snaží procpat na sedačky, nedbajíc toho, že normální lidi solidně pošlapávají a odstrkují, zatímco se autobus rozjíždí.
Po pár dalších zastávek a cesty plné smradu, strachu že spadnu a bolavých pošlapaných prstů na nohou vystupuji. Vykročím a nohou se dotknu jistého betonového chodníku. Poodejdu a otočím se. V očích mi utkví zděšené tváře cestujících, jejichž zastávka je ještě daleko.