Therion: Výhled

Růžová, žlutá, šedivá, okna, spousty oken, špička kostela bezostyšně vrhá stín, jež se pokouší kopírovat její tvary. Prázdnota. Do nebes se vrývají antény a špičky komínů, mračna plují tak pomalu, jako by se zastavil čas, v odlesku slunečního svitu se třpytí zlaté slunce. Nic. Ticho, to deprimující ticho je čas od času přerušeno šuměním větru, který si pohrává s listy vrby, kteréžto obklopují povislé větvě, tak povislé, že se zdá, že brečí. Smutné. V dálce se ozývá houkání sanitky. Snad zachrání další zkomírající život.

Zachrání snad někdo i ji, nebo se tato chvíle stane její poslední? Osud už není v jejích rukou nýbrž v rukou závistivých farizejců, pro něž je lež a hamižnost denní chléb. Nespravedlnost. Ne, přece jen je paní svého osudu, naposledy. Její motlitby byly vyslyšeny, oheň již zachvacuje většinu pokoje, žár se přibližuje čím dál tím blíž, dusí se, ještě naposledy se usměje, ještě naposledy spatří světlo světa její krásu. Už zbývá jen pár posledních úderů dobrého srce, milujícího srdce.. zvítězila..