Saila: Pomíjivá

tiše seděla, do země smutně hledíc,
holka bláhová, na nebi vyšel měsíc.
kdysi milovala, měla jeho ráda,
pak jen prohlínala, do zapomění padá
poslední vzpomínka na pomíjivou lásku
sáhla do kapsy, přes oči uvázala pásku,
neprůhlednou, černou, pak po okraji strže se vydala,
svou duši jemnou, smrti rychle prodala.
nechtěla žít, důvod k tomu neměla,
proč by měla být, když pro ni obloha ztemněla.
stříbrná záře na cestu svítí, nepronikne však páskou
marně, mesíc nezachrání dívku samo-oslepenou.
noha sklouzla po kameni, už nemožno ji zachránit,
na tváři jizva po plameni, po plameni jež měl zranit
dříve klidnou šťastnou duši mladé nezkušené dívky
teď však odmotala se všechna nit z její života cívky,
nechtěla žít, nežije tedy, chladná voda pohrává si s jejím tělem,
už je mrtvá, jen rozlámaný kus promísený s říčním ledem.