Saila: Počátek

Probrala se a otevřela oči, aby je hned zase zavřela, zraněná a oslepená prudkým světlem, jež na ni útočilo ze všech stran. Zatím, co se pomalu rozkoukávala, si v hlavě přehrála těch několik zmatených vzpomínek na minulost. Přišlo jí, že by měla být mrtvá. Nebo snad je? Konečně se odvážila otevřít oči úplně. Už to bylo dobré, už trochu přivykla. Váhavě se postavila a rozhlédla se. Nebylo ale na co; všude okolo, i nahoře a dole, byla zářivá, bodavá bílá, znemožňující cokoli určit. Zatočila se jí z toho hlava, z nejistoty obejmula sama sebe. Cítila se neskutečně sama, ale zároveň jí to nijak nevadilo. Pak si teprv všimla, že je úplně nahá. Zastyděla se, vzápětí si však uvědomila, že se nemá proč stydět. Nejenže měla světlou, nyní trošku do medova opálenou pleť, tmavě hnědé vlasy a milé, hnedé oči a štíhlou postavu, ale ani tu nebyl nikdo, kdo by ji viděl. Nevěděla, co tady, a tak udělala krok vpřed...šlápla do prázdna. Vše okolo potemnělo a nebylo to jen tím, že opět zavřela oči. Ač dopadla na nohy, nezůstala stát, síla pádu jí podlomila kolena a ona se zhroutila na kamennou podlahu. Trvalo dlouho než se sebrala na všechny čtyři a podívala se, kam se dostala. Z pohledu jí zamrazilo - přímo před jejíma o zem opřenýma dlaněma začínala cesta tvořená černým kobercem, jež se o kus dál vinul vzhůru po sedmi schodech a končil před trůnem z kovu a kostí. Před ním, pod schody, se tlačil zástup poloprůhledných, zelenobílých postav. Žena s krvave rudými vlasy, v bílých šatech zdobených černými krajkami a stříbrem seděla ma onom trůně a postupně věnovala pohledy postavám. Postava, na niž se podívala, vždy vystoupila na několik schodů, některým se některá vyhnula, došla až k trůnu, pohlédla ženě do očí a odvznášela se do temnoty vlevo. Postavy tak postupně mizely, ale objevovaly se další a další...Nezdálo se, že by to neznámé na trůně vadilo. Vypadala...pobaveně. Bylo to však kruté pobavení. Po časem nezměřitelné době, kdy fascinovaně a zděšeně sledovala scénu před sebou a neodvažovala se se pohnout, se žena podívala i na ni - a usmála se. Otočila k ní veškerou svou pozornost, kterou do teď věnovala postavám, a ty zmizely kamsi do pozadí, rozplynuly se, odešly. Otřásla se. Žena na trůně se protáhla a znova se usmála.

"Vítej! Už dlouho čekám, kdy se zde zjevíš, kdy mě konečně navštíví někdo, s kým si můžu pohrát..."

Nepohybovala ústy ale ona stejně slyšela, jak mluví, slyšela její hlas, chladný a tvrdý, stejně jako hřejivý a sametově hebký, naprosto neurčitelný. Děsilo ji to.

"Jistě sis domyslela, kdo jsem. Ne? Nevadí. Jsem Smrt. A ty jsi...ne, byla jsi. Elena. Tvůj život... Jako lékařka jsi ráda pomáhala, mělas svou práci ráda. Když ti zaplatili, na objednávku jsi usmrcovala své pacienty, vraždila jsi. Pomáhalas, zabíjelas, chtělas zemřít. Pak někdo zabil tebe. Takže..." ve tváři Smrti se objevil smích "...takže ti dám život, který neskončí. Ač budeš moct pomáhat, budeš muset zabíjet... Už nejsi Elena!"

Jakmile jí Smrt odebrala jméno, přestava zoufale vzlykat nad tím, co ji čeká, bylo to, jako kdyby jí vzala i povahu a vzpomínky. Pak ji začalo pálit celé tělo, ne těo, to kůže pálila a bledla, před jejíma vyděšenýma očima se její krásné zvlněné tmavohnědě vlasy narovnávaly a černaly, v tom se bolest objevila i v očích a zubech... Ledový oheň proměny postupně odeznel. Smrt vítězně povstala a shlédla z trůnu na schoulenou Bezejmennou pod sebou.

"Teď jsi Belea. Čeká tě nový život, nový osud, jdi!"

A Belea, tedy její duše znova poslaná do života, se opět propadla do temnoty.