Vítejte ve dračím světě

Naše vesnice je jako každá jiná. Obyčejná, normální. Žádné panelové domy, ale rodinné domy. Žádný továrny, kina, divadla, muzea, obchodní centra, žádná velká stavení, jen pošta, úřad a naše malá škola, do které chodí asi 50 děcek.

Silwi. Jo, stupidní jméno, ale takhle se prostě jmenuju. Hnědovlasá holka s šedýma očima. 15 let.

Bydlím překvapivě v baráku se světle modrou omítkou. Přesněji řečeno, můj pokoj vždy naleznu ve druhém patře. Žiji jen s matkou, která snad nedělá nic jinýho, než jen chlastá... Vůbec netušim, kde přichází na ty prachy.

Každopádně, každé ráno je taky docela obyčejné. Až moc.

Ticho protrhlo zadrnčení budíku. Rozespale jsem do něj praštila – pořád se divím, proč se ještě nerozpadl – a zamžourala na žaluzie. Vstala jsem, přitom proklela pondělí, a roztáhla je. Slunce rázem prosvítilo celou malou místnost, zrovna když můj černý potkan zívl a stočil se do klubka ve své kleci. Na pozdrav jsem ho pohladila a zamířila po schodech do kuchyně.

Byla prázdná – jak jinak. Má drahá mamka si určitě opět v neděli užívala. Čaj se uvařil, hodila jsem si do pusy a do školní tašky rohlíky a po chvíli, kterou jsem strávila rychlou snídaní, jsem si hodila batoh na záda a zamkla za sebou domovní dveře.

Škola sice není zrovna má nejoblíbenější budova, ale učení se musí vystát. Hlavně tam mám svý kámošky. Třeba ta bloncka, co mě zahlédla a přátelsky na mě zamávala, když se vynořila zpoza rohu živého plotu.

„Ahoj,“ usmála se na mě a Kira se ke mně automaticky připojila. Samozřejmě hned spustila své obvyklé řeči, ale já ji moc často neposlouchám. Ano, ukecaná, ale... ona je prostě docela fajn.

Zrovna když jsme míjeli rozložitý starý strom blízko u školy, uviděla jsem postávat u vchodu do budovy hnědovlásku, která na nás vždycky čeká. Ušklíbla jsem se. Sakii – už od malička jsme se znaly a zastávaly názor, že jsme dvojčata. Lišíme se snad jedině tmavě modrýma očima a fantazií.

Když jsme si hodily učení na stoly ve třídě, s tichým pozdravem se k nám připojila Tenbin. Černovlasá a vážná holka. Často nás zbrzdí, když se chystáme udělat nějakou volovinu, a jen kvůli ní nemáme tolik problémů. Spíš není divu – její jméno údajně znamená Váhy. Stejně má v sobě cosi, co by v naší partě chybělo.

„Lidí,“ ozvala se Kira, ,,co říkáte na ty nové povídačky o vlkodlacích?“

„Aha, na kolik vteřin jsi sklapla pusu?“ ušklíbla se pobaveně Sakii.

,,Ale... to by bylo docela vzrůšo, kdyby tu nějací byli,“ zasnila se blondýna.

,,Sama víš, že to není možný... jen výplod lidské fantazie,“ zbrzdila jí Tenbin trochu otráveně a střelila po ní hnědýma očima. „Někdo zahlédl trochu většího psa a bylo to.“

Pak zazvonilo. O nudě při vyučování vám snad ani nemusím povídat.

Když zazněl ten tolik očekávaný zvonek naposledy, mrňousové se rozběhli domů, zatímco postarší kluci a holky ještě tlachali na dvoře. Já jsem ale hned zamířila do naší ulice, jako každé pondělí. Kdo ví, co mamka vyváděla.

Zrovna, když jsem si z poloviny přítomna duchem pročítala téměř rozpadlou učebnici, zazvonil telefon. Můj drahý rodič ležel ve své ložnici s obkladem na hlavě a hlasitě chrápal, takže jsem s nadávkami na volajícího vstala a zvedla sluchátko.

,,Runnicová, pro- ?“ začala jsem zdvořile, ale hned mě hlas z dalšího konce spojení přerušil.

„Jsou všude.“