Vítejte ve dračím světě

Byla ošklivá noc. Hromy svým rachotem ohlušovaly obyvatele malého domku na kraji docela veliké vesnice jménem Eltamira.

Blesky nenechaly oblohu ani na okamžik tmavou. Saviria, sedmnáctiletá dívka, vyhlédla oknem do noci jakoby v bláhové naději,že přes proudy vody, jež stékaly po okně, bude moci něco skrze tmu zahlédnout. Zdálo se jí totiž, že přes rachot hromů a hučení přívalů vody zaslechla nějaký zvuk- jakoby přidušený skřek. Nakonec to nechala být, vzala si petrolejku, o svíčku na stole zapálila knot a odešla spát do svého pokoje v podkroví.

Ráno bylo studené,ale až na pár mráčků celkem jasné. Kdy Saviria sešla z patra do obývacího pokoje, krb byl vyhaslý a doma nikdo nebyl. No jo, mamka je zase v práci, pomyslela si, alespoň já dnes nikam nemusím. Utáhla si pásek svého županu, který měla jen tak přehozený přes noční košili, obula si u dveří pantofle a šla zkontrolovat jestli včerejší bouřka napáchala na dvorku nějaké škody. Kromě velké louže vody, jež zde přibyla, bylo vše na první pohled v pořádku. Saviria louži opatrně obešla a vyhnula se nejhoršímu blátu, aby se dostala až k nízkému, vlastně jen symbolickému, plůtku, ohraničujícímu malý čtvercový prostor dvorku.

Saviria si totiž všimla, že řídký porost čarověníkových smrčků(nejvyšší se pnul jen asi do čtyř metrů),které rostly kousek za plůtkem a tvořily tak předzvěst blízkého lesa, je polámaný.

Jen zašla za branku, zjistila,že v některých místech je mokrá země mezi smrčky rozrytá jakoby stopami podivného zápasu.

Zvědavě pokračovala v průzkumu a nedbala na to že jí mokré větve máčejí její lehký oděv a jakoby měděné, zářící dlouhé vlasy,neboť se rozhodla přijít záhadným stopám na kloub. Už od mala se učila rozpoznávat stopy lesních zvířat, věděla jak vypadají stopy vysokého queraxe(ten se však v oněch místech objevil jen velmi vzácně), maličké ale dravé omerony (ty poznala na první pohled), i plíživé drzé šelmy jaxana a dalších obyvatel lesa.

Tyhle stopy ji však nijak povědomé nebyly- střídaly se tu otisky tlap a pařátů dvoje různé stopy pařátů. V jednom místě dokonce našla na větvičce čarověníku stopy krve a nakonec jedno velké pero. Zvláštní pero- bylo asi tři dlaně dlouhé a přesto, že bylo mírně pocuchané, bylo velmi hezké svojí zlatohnědou barvou. Saviria si ho chvíli prohlížela, potom jej pečlivě zastrčila za opasek a vydala se k domovu, protože jí už začínala být zima a měla hlad .

Na půlce cesty k zadní brance však o něco zakopla a ono se to odvalilo po jehličí pod smrček. Jen se to perleťově zalesklo a uteklo to Savirii z očí. Savirii to nedalo, aby ve vteřině nebyla skrčená a nešátrala pod bodlinatými větvičkami. Nakonec nahmátla nějaký oválný předmět a na světle se ukázalo, že je to vejce,krásně perleťové poseté malými světle hnědými skvrnkami.

Savirii radostí poskočilo srdce a málem zavýskla radostí. To vejce bylo totiž s největší pravděpodobností dračí, a jedny ze stop taktéž(na ty druhé a překrásné pero Saviria v nadšení zapomněla).

Každý ve vesnici(a v kraji, ve městě, prostě v širokém dalekém okolí)už slyšel o slavných dračích jezdcích a jejich udatných činech. Nemohla uvěřit svému štěstí- dostat do ruky dračí vejce, to se přece hned tak někomu nepodaří! Adepti na svazek s drakem se pečlivě vybírali. Ale ani když jste prošli důkladnou selekcí a mohli se ocitnout v blízkosti vajíček, nebylo jisté, že si Vás nějaké malé dráče vybere(dodnes nebylo známo podle čeho si dráčata své lidi vybírala) Pokud ano, získali jste spojence a přítele na celý dračí život. Mít tak vlastního draka, prolétlo Savirii hlavou,a drak by zase měl mě...

Jen co se na vejce Saviria pořádně vynadívala, opatrně jej s posvátnou úctou vzala do náruče a nesla domů.

Teprve doma ve svém pokoji si všimla jemné prasklinky na boku vejce, o které si nebyla jistá jestli tam před tím byla nebo ne. Saviria k vejci opatrně přiložila ucho a naslouchala- za nedlouho zaslechla první šelesty pohybu uvězněného tvora a tlumené pískání. Pak už to šlo ráz na ráz: vejce položené v přikrývkách na posteli prasklo, rozskočilo se a odhalilo malého tvorečka.

Mokrý a ulepený tvoreček však na dráče vůbec nevypadal -místo šupin byl do půl tělíčka pokrytý mokrým peřím, a z hlavičky se nad žlutooranžovým zobáčkem vykuleně dívala dvě žlutá očka. Ze předu byl ten tvoreček podobný spíše dravým ptákům, až na malá ouška.

Tělíčko však pokračovalo a kromě křidel a pařátků tvoreček měl ještě zadní tlapky a ocásek lvíčete.(To by vysvětlovalo to pero a jedny podivné stopy, pomyslela si Saviriia).

Savirii vyklubání gryfa z domnělého dračího vejce zaskočilo a v první chvíli i pocítila bodnutí hořkého zklamání, že nemá draka.

Chvíli malému gryfovi oplácela vykulený pohled, ale pak, když viděla jak na ní malý bílý gryfík vzhlíží, rychle se vzpamatovala a se smíchem ho opatrně ho zabalila do ručníku a odběhla pro nějaké maso, neboť si uvědomila, jaký strašný hlad musí ten tvoreček

mít. Když byl grif sytý a usušený,stočil se v dekách blaženě do klubíčka a Saviria se mohla konečně sama nasnídat.

Hned po snídani co nejtišeji(aby mládě nevzbudila)prohledala svoji malou knihovničku, aby si znovu přečetla co je psáno o grifech.

V bestiářích se toho však příliš nedověděla. Pouze že gryfové jsou obvykle inteligentní avšak divocí, draví a hrdí tvorové ,o jejichž životě je známo velmi málo, o nějakých zvláštních schopnostech taktéž není známo nic bližšího. Dále byl uveden popis vzhledu a zbarvení- peří obvykle v odstínech hnědé a zlatohnědé, tělo a zadní tlapy pak pískově hnědé až plavé. Saviria. Vlastně nezjistila nic ,co by předtím nevěděla-o zvláštní mýty opředené tvory se zajímala už od malička- a dospěla k názoru k názoru, že gryfovo bílé zbarvení bude nejspíše vyjímka.

První den gryfík celý prospal a druhý den ráno Saviriu probudil za svítání hlasitými skřeky, pískáním a veselým poskakováním po podlaze pokoje, přičemž třepal ochmýřenými křidýlky, jak se dožadoval jídla a pozornosti

Jeho pískání však bohužel probudilo i Saviriinu matku, a ona, které se griyfíka podařilo utajit jen pouhý den, musela s pravdou ven. Matka celou příhodu vyslechla s klidem a pak dlouho mlčela a pozorovala malého gryfa.

Pak řekla:

- Musíš ho dát pryč Savi, teď je sice malý a bezbranný, ale za chvíli může být divoký a nebezpečný. Znáš pověsti..

- Pověsti jsou jen pověsti, přerušila ji Saviria. Gryfové snad nejsou tak hrozní a divocí jak se říká v těch báchorkách

- Nech mě dokončit myšlenku dceruško.O těchto tvorech i nejmoudřejší z vesnice vědí velmi málo. Bylo by riskantní a nebezpečné

jednoho mít ve vesnici. Dospělí gryfové jsou velmi velcí a jak se říká, máloco se vyrovná síle spárů gryfa. Nemůžeš vědět co udělá až bude dost silný. Vím že sis vždycky přála mít draka,ale on ti draka nenahradí.

- Ale přece ho nemůžu jen tak vrátit do lesa, tím bych ho zabila!

- Já vím, že by to bylo kruté, ale je možné že riskuješ životy všech lidí z vesnice. Já teď musím do práce,ale ty si to pořádně promysli.

Po několika dnech matčina naléhání si Saviria jeden den odpoledne gryfa položila do košíku vystlaného kusem deky, nabrala pro něj

zásobu masa a smutně se vydala do lesa s tím,že jej tam nakonec bude muset nechat.

Urazila dlouhou vzdálenost, až došla na hezkou sluncem ozářenou mýtinu. Když se s gryfíkem pohlazením loučila a nakonec se odhodlala odejít, pocítila najednou v hlavě pocit, jakoby vnitřní tlak,který se stupňoval. Když se otočila, zjistila, že se na ní gryfík upřeně dívá svýma velkýma žlutýma očima. Najednou uslyšela ve své hlavě cizí slova:

- Savirio, neodcházej! opakované stále dokola, jelikož řečník toho ještě moc neuměl, doprovázené silnými vjemy a pocity které

ji náhle zaplavily nitro.(strach z osamění/ lítost/láska).Tyto pocity k ní vysílalo malé mládě ve strachu z opuštění.

- Ty umíš mluvit?

Gryfík radostně poskočil Savirii naproti a zamával křidýlkama, když uviděl že ji zadržel v odchodu.

- Ano a ty?(radost/naděje/náklonnost)

To Savirii definitivně odvrátilo od jejího úmyslu, popadla mládě do náruče a ochotně mu slibovala, že ho nikomu nedá.

Rozhodla se, že tohoto tvorečka, který k ní chová tak velkou náklonnost a který ji za těch pár dní pevně přirostl k srdci,

neopustí a bude ho bránit klidně před celým světem.

Gryfík jen pištěl blahem a tiskl se k ní čím dál silněji. Cestou domů Saviria malého gryfa pojmenovala Albion,

to na počest jeho, pro grify neobvyklé, zářivě bílé barvy.

Nakonec Savirie Albionovu přítomnost ve vesnici doma před matkou,a později i před ostatními vesničany,

obhájila s tím, že na něj dá pozor a na vlastní nebezpečí jej vychová.

Saviria gryfa učila vše co věděla, o všem mu povídala a on brzy uměl pojmenovat skoro vše v okolí,s Albionem mluvila v duchu,

telepaticky,stejně jako dračí jezdci komunikují se svými draky(do té doby se nevědělo, že je to možné i u grifů).Kromě toho,jako onen den v lese, jí zprostředkovával své pocity a ona jemu.

Také používal širokou škálu různých zvuků a skřeků, lidskou řeč by však jeho hlasivky nezvládly.

Navzdory všem obavám se neukázalo,že Albion vyrostl v krvelačného dravce, jak gryfy líčí pověsti. Je pravda, že měl složitou

silnou osobnost a někdy byl značně temperamentní,ale když si jednou někdo získal jeho důvěru, nikdy by mu neublížil.

Grif rychle rostl a sílil, po pár měsících se přes těžké začátky naučil létat, a potom i obstarávat si potravu(které zvlášť při dospívání spořádal velmi mnoho)

Když bylo Savirii právě devatenáct let, měl Albion už dostatečně silná křídla, aby unesl ve vzduchu člověka.

Ten den poprvé Savirii dovolil, aby mu seděla na hřbetě.Ten den spolu poprvé letěli.

Za pár let,už každý široko daleko věděl o jisté Savirii z Eltamiry a gryfovi Albionovi.

O Savirii- první a nadlouho poslední jezdkyni na gryfovi.