Vítejte ve dračím světě

„Tak dělej, ať to na ten oběd stihnem!“ křikla Alice ke skříňkám, před kterými se to pomalu vyprazdňovalo. Stála připravená, s bundou zapnutou až ke krku, rukavicemi a taškou na levém rameni. Na své plavé vlasy si nasadila černou čepici a nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou; na někoho čekala.

Z davu studentů se vynořila malá dívka s černými vlasy, také oblečená na zimu a zamířila si to rychlým krokem k Alice. Ani jedna nic neřekla, rovnou se rozeběhly ke schodům, braly je po dvou a rychle předbíhaly ostatní.

Venku padal sníh, vločky byly pravidelné, jako kdyby z nebe padaly hvězdičky, ale hustá mlha, která se snesla dolů, kazila to příjemné počasí. Nebylo vidět na pět metrů, ale to holky nezastavilo, obě běžely dál.

„Sakra, není nic vidět!“ nadávala Alice a chystala se přeběhnout silnici. Z levé strany lehce prosvítaly dvě bílá světla skrz mlhu, přibližovala se, ale ani jedna si jedoucího auta nevšimly. Slyšely jen troubení, hned potom strašnou ránu. Alice se neodvážila ohlédnout, jen stála na místě otočená zády.

„Prosím, ať se to nestalo,“ šeptala si pro sebe, oči měla vykulené strachem a šokem, hlasitě dýchala, pomalu a bojácně se otočila. Slzy se jí začaly valit z očí jako vodopády, nebyla schopna slova.

Krev, všude krev, na kapotě auta, na silnici, na těle drobné dívky, která ležela bez hnutí.

„Ne, ne, ne!“ sténala. Nohy se jí podlomily a ona spadla na tvrdou, chladnou zem, brečela. Všichni hleděly na tu nehodu, na Alice, neodvážili se říct jedno slovo, ani nepřišli na pomoc. Mezi davem studentů se prodírala ředitelka, pak se ale zastavila, když uviděla, co se stalo. Bylo hrobové ticho, narušil ho ale ředitelčin hlas.

„Zavolejte někdo sanitku!“ křičela. Řidič pomalu vylezl z auta, přikryl si dlaní ústa a vydal se k mrtvé dívce. Alice stále seděla na zemi, po chvíli se odvážila zvednout a nerozvážně vyšla kupředu. Když ji uviděla ředitelka, ihned se za ní rozběhla.

„Jak se jmenuješ?“ opatrně se zeptala. Vzala ji kolem ramenou a odváděla ji pryč.

„A…Alice,“ vypravila ze sebe. Stále se dívala na svou kamarádku, která bezvládně ležela na zemi a ubíhal z ní život.

„Dobře, Alice, zavolám tvým rodičům, ano? Neboj, to bude dobré,“ uklidňovala ji. Alice pohlédla na nebe, které přes mlhu skoro nebylo vidět. Všude kolem ní ztichlo, před sebou uviděla malé bílé světlo, kolem se nastolila tma, bylo to jako kdyby se objevila v tunelu a na konci viděla světlo. Přibližovalo se, zvětšovalo, jako jedoucí vlak. Padla bezvládně na zem, zavřela oči, slyšela jen šum listí, omdlela.

První, co opět ucítila ze života byla bolest, nesnesitelná bolest celého těla. Chtěla znovu usnout, užívat si ten klid, bezstarostnost, ale něco ji táhlo zpět. Uslyšela pomalý, avšak hlasitý tlukot svého srdce, věděla, že jiná cesta není, musí se probudit. Zhluboka se nadechla špinavého vzduchu Země a pomalu, bojácně otevřela oči. Doufala, že se probudí v nebi, že už nemusí zpět, ale její obavy se naplnily. Probudila se ve svém pokoji, všechno bylo normální, nic zvláštního, jen ta bolest. Vzpomněla si na tu nehodu. Byl to jen sen, byl to jen sen! uklidňovala se. Zvedla se, protáhla se a chystala se jít do kuchyně. Avšak nohy se jí podlomily, když na ně přenesla svou váhu, zřítila se k zemi, ozvala se strašná rána. Najednou se před jejíma očima odehrála ta nehoda, přestávala věřit, že to byl sen. Náhle do pokoje vrazila její matka v noční košili, byla noc. Upřela oči na svou dceru, slzy se jí začaly tlačit z očí. Přispěchala k ní a pomohla jí vstát.

„Au!“ sténala Alice, chytla se za hlavu a vyčerpaně padla na postel. „Mami, kde je Syrah?“

„Ehm...“ váhala, nedokázala vzdorovat dceřinému pohledu, odvrátila od ní oči. „Ty, ty si nic nepamatuješ?“

„Nebyl to sen, že? Stalo se to, že ano? Ta nehoda…“ Matka nic neříkala, s brekem ji objala, ale Alice to ignorovala, jen ji od sebe odstrčila. Překryla ji dlaněmi tvář, opřela se lokty o stehna, byl slyšet jen tichý vzlykot.

„Neboj, zlatíčko, všechno bude zase v pořádku,“ objala ji znovu, pohladila ji po vlasech a dál ji utěšovala. „Lehni si a vyspi se, ráno ti bude lépe, uvidíš,“ dala ji pusu na čelo, položila ji na postel a vyšla z pokoje.

Alice ještě několik hodin brečela, nedokázala se z toho vzpamatovat, nešlo to. Stále viděla před sebou mrtvé tělo ubohé Syrah, které ji pronásledovalo i ve snech, když konečně usnula.

Vyděšeně sebou trhla, otevřela oči, kapička potu ji sklouzla po čele, hlasitě oddechovala. Uviděla před sebou rodiče, ustaraně se na ní dívali.

„Neboj, byl to jen sen,“ zašeptala matka, která seděla vedle ní na posteli. Alice si otřela slzy a posadila se na postel. „Dneska nepůjdeš do školy, jsi…“

„Ne, to je v pořádku, zvládnu to,“ rozhodla Alice a pokusila se vstát z postele, ale otec ji zarazil.

„Dneska ještě zůstaneš doma, aby si se z toho vzpamatovala, že Carol?“ Carol přikývla a podala dceři snídani. Tiše poděkovala, když rodiče odcházeli. Znechuceně se na ni podívala, odložila ji stranou, neměla chuť na jídlo. Vlhkost v očích se stupňovala, rychle vzala ovladač od televize a pustila ji, aby přišla na jiné myšlenky. Dlouze zívla a protáhla se, podívala se na hodiny, bylo deset hodin ráno, stejně už by do školy jít nemohla.

Ležela v posteli až do oběda, když za ní přišla matka. „Budeš dneska vstávat nebo ti mám oběd přinést sem?“

„Já… já za chvíli přijdu,“ odvětila a začala se zvedat z postele. Carol za ní přispěchala, že ji pomůže vstát, ale Alice ji jen rukou naznačila, že může jít, že to zvládne, tak tedy odešla připravit oběd. Postavila se na nohy, málem znovu spadla, ale tentokrát udržela rovnováhu. Vzdychla a vydala se do skříně pro věci. Chvíli se tam jen bezmyšlenkovitě dívala, už už si chtěla z ní něco vytáhnout, avšak náhle se prudce zabouchly dveře, za ní se ozvalo tiché, agresivní vrčení. Rychlost dechu a úderů jejího srdce se zdvojnásobili. Cítila, jak jí někdo dýchá na záda, i vlasy ji pravidelně vlály, bála se ohlédnout. Vrčení sílilo, dodávala si odvahy, musí se otočit, dřív než bude pozdě. Zklidnila se a podívala se, co je za ní, ale vrčení ustalo, i horký dech na zádech, v pokoji nic nebylo. Zamžourala očima, viděla rozmazaně, ale za pár vteřin to bylo dobré. Chvíli ještě stála na místě, nevěřila tomu, že tu nic není, přece to slyšela, cítila, něco tu bylo, to ví jistě.

„Tak tady jsi, co ti trvalo tak dlouho?“ usmála se Carol a dala Alice pusu na čelo. Dala podložky na stůl, příbory, skleničky a na nakonec talíře s kuřecím masem a rýží.

„Ehm…“ přemýšlela, má ji říct o tom vrčení? Ale ne, jen by řekla, že je to tím šokem. „Nic, nic. A kde je táta?“ Carol na ní hodila zkoumavý pohled, ale nakonec se znovu usmála.

„Je v práci, dneska bude pracovat až do večera, takže tu budeme samy,“ Alice jí opětovala úsměv a pustila se do jídla.

„Mami? Je možné, abych měla halucinace?“ zeptala se opatrně a zahleděla se na ni.

„Zlatíčko, prožila jsi hrozný šok a jsi unavená, může se ti někdy něco zdát… Proč se vůbec ptáš? Tys nějaké měla?“

„Ne, ne, to ne. Jen… jen jsem o tom viděla pořad v televizi,“ odvětila, zbytek oběda bylo ticho, ozývalo se jen cinkání příboru o talíř.

Obě dojedly, nádobí daly do myčky, stále bylo ticho, Alice měla sklopenou hlavu, bylo na ní vidět, že je stále z té nehody velmi špatná, a aby ne, stalo se to teprve před jedním dnem.

„Jdu do pokoje,“ oznámila jen, Carol jen přikývla a vydala se do obýváku. Alice za sebou zabouchla dveřmi, domem se ozvala rána a cvaknutí zámku, zamkla. Přikryla si dlaněmi tvář, rozeběhla se k posteli a s pláčem na ni padla. Naříkala, nadávala, nedokázala se s tím smířit.

„Je to moje vina,“ opakovala tiše. A zas to vrčení, Alice nepochybovala, bylo to skutečné. Bojácně sundala ruce u uplakaných očí.

Domem se ozval šílený řev, jako kdyby ji někdo vrazil kudlu do srdce. Klika se začala zuřivě hýbat, ozval se matčin hlas.

„Alice! Alice, odemkni! Co se stalo?“ křičela přes dveře, ale Alice nereagovala, ztuhla a dívala se přímo před sebe. „Někde tu musí být ten náhradní klíč,“ zašeptala, začala prohledávat šuplíky, rozhazovat poličky, všechny skříňky prolezla, ale nic nenašla. Zoufale se chytila za hlavu, avšak náhle nastalo mrtvé ticho, takové tu ještě nikdy nebylo. Dveře se sami od sebe pomalu otevřeli s děsivým skřípáním, jako v nějaké staré chatrči. Přeběhl ji mráz po zádech, bojácně vešla do pokoje, bála se toho, co uvidí.

Alice ležela na posteli, ruce podél těla, opřená o zeď. Nic neříkala, nehýbala se, byla jako zhypnotizovaná. Carol přiběhla, dala ji ruku na čelo, rychle však musela stáhnout ruku, její čelo bylo tak horké, tohle by normální člověk nepřežil. Najednou byla studená jako led, z očí jí vyhrkly slzy a padla matce kolem ramenou.

„Psst, neboj, už jsem tu Alice,“ utěšovala plačící dceru. „Copak si viděla, co se stalo?“

Vyděšené oči skrývala za mokrými dlaněmi, nedokázala nic říct.

„Já… já viděla…“