Vítejte ve dračím světě

Ledový přízrak:

Sníh tiše padá, cestu tvou halí,
Cosi se skrývá, před tebou v dáli.
Zamrzlým krajem, tiše si putuješ,
Odejdi předem, sám tudy neprojdeš.

Vrať se a nechoď, tam cesta nevede,
Zde končí sranda, chlad tě tu zabije.
Ty to však nevnímáš, dobře jsi oblečen,
Co by ses namáhal, obcházel zmrzlou zem.

Padá sníh, padá, stále ho přibývá,
přez něj však nevidíš, co všechno ukrývá.
Mrtvý je les, mrtvá jsou zvířata,
všechno zde umrzlo, přízraku odplata.

Tu malá mýtinka, s potůčkem ledovým,
uprostřed dívenka, s tělem svým nehybným.
Ve sněhové peřině, tiše si spí,
Nebuď jí poutníku, jen ať si sní.

Ryhle k ní běžíš, třeba ji zachráníš,
Vedle ní poklekáš, na klín ji položíš.
Teplo ti ubírá, je strašlivě chladná,
Očka svá otvírá, jsou tak krásná, modrá.

Ručkou svou něžnou, tvář jemně ti polaská,
Teplotu života, dál z tebe si vykrádá.
Svaly ti tuhnou, až teď z kouzla procitneš,
už je však pozdě, teď už jí nezmizneš.

Pomalu vstává sedá si naproti,
Usmívá se, šťastná, žes její obětí.
Chvíli se dívá, tiše tě prohlíží,
Pak ve tvém klíně, žádá si objetí.

Nemůžeš odmítnout a ani nechceš,
Přízrak máš v objetí, zajisté zemřeš.
Očima skelnýma, pohled z ní nespouštíš,
Ona se usmívá a tiše kývá, že smíš.

Hlavu svou pomalu k té její nakloníš,
Rty rudé s jejími v polibku propojíš,
Život se vytrácí, pomalu umrzáš,
polibek poslední od ní teď dostáváš.

Dívka se usmívá, očka svá otvírá,
Namísto člověka, socha jsi ledová.
Po tváři dívenky, přeběhnou stíny,
oči jí vlhnou, pocity viny.

Vždyť nijak nikomu ublížit nechtěla,
jen letmí polibek, od tebe žádala.
Takhle však dopadne, každičký živý tvor,
Když v zmrzlé krajině, nedá si naň pozor.

A přízrak ledový, na pouť se vydává.
V srdci má bolest, že lásku svou nechává,
navždy zamrzlou v ledu.